No tak jsem se dlouho rozmýšlela, jestli si mám, nebo nemám jednou za život objednat v nemocnici nadstandardní pokoj. Zkrátka – proč si nedopřát to, co si dopřávají paní, za kterými pak přicházejí zástupy příbuzných i s kočárky. Ale právě proto jsem se rozhodla, že ne. Nebo mi spíš bylo líto peněz? Ale je také možné, že jsem se po minulých zkušenostech nechtěla připravit o ten specifický (nemocniční) společenský život. Kolik spletitých osudů člověk vyslechne! Je přece starou pravdou, že život píše příběhy, které by žádný čtenář romanopisci nevěřil. A ještě: ve srovnání s chorobami spolunocležníků se vlastní zdravotní problém najednou smrskne v nepatrnou potíž.
Stella
Naše babička posedávala v křesle, televizní ovladač po ruce, jedním okem sledovala, kdo za okny spěchá do obchodu (Novačka dnes potřetí, kde na to berou), vnoučata povykovala, dospělí vedli s babičkou hovory, ale ona několikrát za den vzdychala: Jedna máma uživila deset dětí, deset dětí neuživí jednu mámu. Ach jo. A když přijela některá z jejích početných sestřenic, babička se rozplakala, jak na všechno zůstala sama. Bylo to tak věrohodné, že ten, kdo nevěděl, že už roky nebyla sama ani minutu, musel být hodně pohoršen naším nedostatkem citu. Trávili jsme s babičkou veškerý čas, až do samého konce… Těžko říci, jestli se opravdu cítila tak osamělá, nebo jestli šlo o silný sklon k sebelítosti, nebo se jí zkrátka vynořila lidová zkušenost, již slýchala od dětství, a žila v přesvědčení, že děti zákonitě musí být nevděčné. Jedno jsme věděli jistě. Že babička sama být vůbec neumí a nikdy neuměla. Ono i toto je umění: být sám se sebou.
Pocit osamění je nepochybně tím silnější, čím méně je naživu vrstevníků. Kdo jiný může beze zbytku pochopit a zhodnotit všechno, co máme za sebou? Kdo jiný to může s námi sdílet stejným způsobem? Způsobem přímé spoluúčasti, ne jako divák či posluchač.
A tak mi babičku připomněla paní, již přivezli na pokoj, na lůžko vedle mého. Paní uložili, přikryli, urovnali hadičky, ale ona stále opakovala seznam svých dalších požadavků vůči personálu. Inu, stará paní, kdo by se divil, zapomíná. Navíc je po narkóze. Její vzhled mě polekal. Černočerné skvrny na opuchlém obličeji, černé skvrny na pažích, vychrtlá postava, prostě: do rána nevydrží. Zdálo se absurdní, jaký měla strach o šperky, jež odevzdala do úschovy. Přesně věděla, že obálka obsahuje pozlacené hodinky, dva zlaté řetízky, tři prsteny (pravá ruka), dva prsteny (levá ruka). Podívala jsem se na její prsty… Nová pacientka si po chvíli nechala ten poklad uložený v trezoru přinést do nočního stolku. Je to tak jistější. A začala vyprávět, že má 95 let, že je tuze osamělá, protože manžel před pěti lety zemřel. Paní, já jsem tak sama, tak sama! Nikoho nemáte? Ale mám, dva syny, dceru, šest vnoučat, dospělé pravnuky, však sem přijdou. A přišli, tři statní chlapi, tři generace. Syn, vnuk (zval mě hned na kávu do kantýny), pravnuk – čerstvý inženýr.
Všichni veselí, podrobně informovaní o stavu své blízké příbuzné, s přehledem o lécích, které kdy užívala, věděli přesně, jaké má s sebou v tašce oblečení, přinesli právě to, co paní potřebovala. Když odešli, ptám se, jestli za ní takto chodí i domů. Jistě, také ostatní jsou dohodnuti: ráno přichází Maruška, přinese nákup, oběd nosí Simonka, k večeru přicházejí kluci. Ach, paní, jak já jsem osamělá! Vím, je to těžké, říkám. Paní bleskově počítala z hlavy, kombinovala. Pamatovala si různé letopočty, rychle sdělovala spolupacientkám, kolik jim schází do důchodu a za jakých podmínek. Nechtěla jsem ji zpovídat, kde pracovala, či jaké má vzdělání. Byla zdvořilá, až nezvykle, ale také trvala na plnění svých přání. A když něco chtěla, tak zkrátka hned! Zvonila na sestry často.
A tak se také stalo, že jsme půl hodiny po půlnoci opět volali sestru. Jedinou na celém oddělení. Zvonek zněl už dlouho, nikde nikdo. Nezbylo, než vstát, opatrně, pomaloučku pomoci paní z postele, sklonit se (bez ohledu na vlastní zašité rány) pod postel, vyhrábnout hůlku, podepřít paní z druhé strany a odkráčet s ní na toaletu. Jenomže: to nešlo jen tak. Nejprve jsem musela té paní půjčit zrcátko, najít její kosmetickou taštičku, a teprve, když si narýsovala pěkné obočí, „vyrazily jsme“. Shrbená, šourající se dvojice v županech.
Vchod do oddělení byl zamčený, sesterna zavřená. Až když jsme vycházely z onoho sanitárního prostoru, rozrazily se vstupní dveře a vběhla rozesmátá, růžová sestřička, vlály jí dlouhé vlasy, ještě večer sčesané do uzlu: Já jsem byla pomáhat vedle! Nevadí, zvonili jsme jen patnáct minut. A převzala pacientku, aby ji uložila. Po odchodu sestry si nemocná paní přetáhla rty rtěnkou a na chvíli zmlkla. Ještě překontrolovala cennosti. (Kde jsou mé košíčky a kde jsou mé… Odkud to jenom znám?)
Ráno se odehrál zázrak: černé skvrny byly pryč, paní se sama přesunula ke stolu, poprvé po několika dnech se pořádně najedla. A opět se věnovala úpravě obličeje. Ženou nepřestala být ani na chvíli. Jen o té samotě mluvila znovu… Možná to považovala za svou společenskou povinnost vdovy, za dluh vůči manželovi.
Jsou silní jedinci, kteří zkrátka sami nikdy nebudou. Protože si to zařídí, kdyby trakaře padaly. A přimějí ty druhé, aby plnili svou povinnost. Jsou ale také lidé, kteří si o pomoc neřeknou. Tolik se ostýchají. Pro ně platí: Co tě nezabije, to tě přizabije. Odtrpím si to. Buď přežiji, nebo ne.
Ale i ti suveréni mají chvilky, k nimž se neradi přiznávají: chvíle, kdy si naplno uvědomí, že jsou na řadě. První v zástupu jako při hodině tělocviku, kdy se postupně dostává jeden za druhým na řadu, aby splnil svou disciplínu. A potom jde tělocvikář (věčně podnapilý) na oběd a nashle, mějte mě rádi, známky až potom.
Tak se těšme na to sportování v nastupujícím novém roce! Zkusme to bez úrazu. A třeba i sami.
29.12.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 24