Neviditelný čert

Žádnou nedělní vycházku a už vůbec na Vyšehrad jsem v sobotu neplánoval. Náhodně jsem však zaznamenal povídání od Soni Kacerovské Podskalí a Vyšehrad. Parádní místa s tou pravou pražskou pohodou. To mě dostalo, jelikož v něm popisuje trasu místy, jež mi až dosud tak nějak unikala. Žiju v Praze už skoro jednatřicet let a Vyšehrad se stal mojí vlajkovou lodí, majákem, jedním z několika nejmystičtějších míst Prahy, jimž jsem věnoval dost častou vycházkovou pozornost. Jak mi mohly uniknout cestičky a zákoutí popisované autorkou na mém téměř svatém Vyšehradě?! Samozřejmě že mohly. Naučil jsem se chodit po stejných mnou již vyšlapaných cestičkách, a ty kousek opodál jsem kompletně opomíjel, nevnímal, nezaznamenal. Vážně až tak moc? Nebylo mi na zbytí, než si to jít ověřit. Takže jsem si v pozdní sobotní noci naplánoval na zhruba polední neděli zcela nový vyšehradský výlet – procházku, zacházku, docházku a ve svých starých místech novou odrazku.

Lucifer

V perexu odkazovaném článku Soni Kacerovské se můžete dočíst podrobný popis její pouti vyšehradskými hvozdy, hradbami a stavbami. Měl jsem v úmysly její putování tak nějak kopírovat, což se mi až na drobné odchylky povedlo. Postupně jsem objevil, že některá místa z vytýčené trasy jsem přece jenom už někdy navštívil – až tak moc jsem tedy nebyl úplně mimo, ale byly to spíš jenom takové náhodné výpady. Povětšinou jsem se však nacházel v místech, která mi až dosud unikala, což mělo za následek, že jsem hledal popelníček, abych si ho vysypal na hlavu. Objevil jsem pro mě i úplně nová spojení mezi mnou již znalými i neznalými místy. Vyhmátl jsem úplně jinou pavučinu cestiček, než na jakou jsem byl zvyklý. Jako bych si vyšlápl na úplně jiný Vyšehrad.

První část novorozeného výšlapu na můj kultovní Vyšehrad skončila u Cihelné brány. Tam jsem to znal už velmi dobře. Jednou jsem se od Cihelné brány vydal po cestičce opačným směrem, než jsem nyní přišel, ale při pohledu do dáli jsem nabyl pocitu, že je to slepá ulička. Teprve teď jsem pochopil, že jsem se mýlil. Některé cestičky, schůdky, průchody atd. jsou v těchto místech poněkud maskované.

O svých vyšehradských výletech, úletech, záletech, příletech a odletech jsem tady zveřejnil už několik povídání. Kupříkladu Luciferův sloup anebo Jak jsem pod Vyšehradem potkal medvěda či Jak jsem na Vyšehradě potkal Paula Daviese. Poslední dvě pojednání zmiňuji hlavně proto, abych zdůraznil, že pří návštěvě svého kultovního místa často někoho potkávám. Tentokrát jsem měl také tu čest, ovšem s poněkud jiným či lépe řečeno nečekaným stvořením.

Než jsem dorazil k Cihelné bráně, byly pasáže, kdy jsem tak jenom bloumal takřka vodorovně pod hradbami. Pak to najednou šlo prudce dolů, několik podivných zákoutí a náhle prudký obrat doprava nahoru po schodišti, které jsem se rozhodl vystoupat zřejmě poprvé v životě.

Když jsem to schodiště fotil – po cestě jsem fotil spoustu jiných pro mě někdy úplně nových míst, o některé obrázky se ještě možná podělím – tak na pravém zábradlí přistál jakýsi pták. Ne zrovna malinký – nejdřív mě napadlo, že je to koroptev, ale v této oblasti asi velmi vzácná. Okamžitě jsem na toho ptáka zaměřil foťák, zoomoval a mačkal a mačkal. Ten pták seděl kousek ode mne a moje focení ho evidentně nevyvádělo z žádné míry. Prostě fotograficky pózoval s naprostým klidem, možná si u toho i lebedil s neochvějnou rozkoší. Až jsem svůj fotografický čin ukončil, laskavě mi zamával křídly a bez řečí odletěl jinam.

Po odletu tajemného ptáka jsem okamžitě začal zkoumat snímky a na první pohled jsem pochopil, že se nejednalo o koroptev. Tím rozkošným ptákem byla totiž sojka, která si v neděli prvního července roku 2018 dala se mnou bez ohlášky na Vyšehradě rande. Bylo velmi krátké, ale nebetyčně skvostné, a především, což musím zdůraznit, neskonale fotogenické.

Druhou část svého novorozeneckého výšlapu na kultovní Vyšehrad jsem dle Soni Kacerovské absolvoval tunelováním směrem dolů do Podolí. (O přestávce mezi oběma částmi jsem se krátce zastavil v občerstvovacím koutku (viz odkaz na setkání Paulem Daviesem), kde jsem zkonzumoval dvě skleničky vína.) Cítil jsem se již poněkud unavený, takže mým cílem bylo dorazit na nábřežní hlavní ulici, sednout na tramvaj, urazit pár zastávek na Palackého náměstí, sednout na vlak metra na stanici Karlovo náměstí a třaslavým způsobem se dotřást zpět do NB. Cestou jsem opět objevil zákoutí, která jsem zde po jednatřiceti letech dosud nepoznal.

Když jsem dorazil na Podolské nábřeží, zahlédl jsem směrem od Vyšehradu ve vzdálenosti asi dvou set metrů tramvajovou zastávku. Zrovna tam zastavovala jedna tramvaj. Po sto metrech mé chůze k ní přijela další. Napadlo mě, že až k té zastávce dorazím, další přijede až ze deset minut. A v tom jsem dostal hlad. Otočil jsem se doleva a spatřil zahrádkový vchod do čínské restaurace. Řekl jsem si, že nemám kam spěchat, důležitější je ukojit hlad, a až z té restaurace vylezu, chytím tramvaj hned na první pokus. Takže jsem šel hned na to.

Čínská restaurace zela téměř prázdnotou, ale její vnitřní útroby nebyly až tak rozměrné. Za vchodem u baru pár stolečků, na jedné ruce by se dali spočítat zákazníci, ale vzhledem k jejich rozmístění jsem pojal pochyby, že si nenajdu to správné místo. Ujala se mě však čínská barmanka a ukázala mi ještě jednou místnost vlevo. Tam seděly jenom tři místní mužské postavičky staršího a poněkud neupraveného vzhledu, které hlasitým způsobem řešily nějakou kuličku. Jejich přítomnost jsem nakonec bez většího psychického opotřebení přijal a usadil se u stolku na druhé straně místnosti přes úhlopříčku.

Ti tři pánové, kteří vypadali jako z počátku minulého století, žvanili jako báby na rynku či pavlači z kteréhokoliv století. Zvláště jeden ústa nezavřel ani na milisekundu. Nebyli však až tak hlasití, takže jsem to po chvíli začal vnímat jako šumění vodopádu či vltavského jezu. Dal jsem si kopec čínských nudliček s kousky ptáka jménem kachna a sklenku vína. Docela se mi ulevilo, takže po vyčištění talíře a sklenky jsem náhle pocítil podnět k okamžitému odchodu.

Barmanka se jaksi furt neukazovala, kdoví co řešila v zákulisí baru, takže jsem k tomu baru vyrazil a zákulisí okamžitě a střelhbitě vyrazil. Při placení jsme si začali tykat (začala to ona, fakt hezký děvče), ale po zaplacení z toho nic nebylo. Vylezl jsem Podolské nábřeží a u tramvajové zastávky zrovna stála tramvaj. Za nějakých pár sekund jsem na tu zastávku dorazil a na cifernících zjistil, že další tramvaj pojede za šest minut.

Dal jsem se ro řeči s jednou paní vyššího věku a stříbřitě opentlenými víčky. Došli jsme k závěru, že když tam visí šest minut, tak tramvaj pojede za deset deset. Docela hezky jsme si popovídali, včetně o fotbalu, kdy jsme se shodli, že budeme oba rádi, když Rusové v osmifinále vypadnou (což se venkoncem na neštěstí nestalo, jak již možná víte), a tak dále. Už jsem to viděl docela optimisticky, ale v podchodu metra na Palackého náměstí mi ta ženština podala ruku na rozloučenou, což dokážu s jistou sebejistotou přijmout.

Takže pro tuto neděli finito. V noci na pondělí se mi bude zdát o sojce. Doufám, že to nebyl samec.

01.07.2018, 22:45:11   Publikoval Luciferkomentářů: 34