Neviditelný čert

Můj dlouholetý přítel, Géčko (odteď už jenom G, já budu L), mě koncem minulého týdne pozval do Litoměřic. Už jsme se tady na NČ asi milionkrát porvali, a já mu dával i bany, za což se spoluautorovi tohoto litoměřického povídání teď veřejně omlouvám. Omluvil jsem se mu i během cesty na Radobýl.

Lucifer & Géčko

Litoměřice jsou krásným městem na pravém břehu Labe. Na levém břehu jsou Lovosice a Terezín. Už jsem tam jednou byl. S doprovodem ženským. Teď mě čekal doprovod mužský.

G je silný chlap, o trochu starší než já, asi o milion let. Ani já nejsem nijaká třasořitka. Oba máme velmi vysoká ega, takže dle jisté osoby mělo dojít k souboji Titánů, a G měl L zahubit. Asi kulometem. Nedošlo k tomu. Došlo k velmi příjemnému setkání dvou lidí, kteří si zachovali svoji identitu, kteří si mohou ze sebe dělat šoufky, ale o zabití nemůže být ani kapka řeči.

Na začátek tohoto povídání bych rád řekl, že G má v sobě specifické charisma. Já též. A tak se ta dvě charismata setkala. Po mnoha letech konečně osobně. A nebylo to marné. Nevím, do jaké míry to obohatilo G, ale mě hodně. Lidé, i když mají na některé věci někdy i zcela odlišný názor, by měli dojít k porozumění. Není třeba vytahovat kulomet. Důležité je toho druhého pochopit. A když se v něčem neshodnete, tak tu prkotinu poslat do septiku. A to se nám podařilo.

Původně jsem chtěl výzvu G k odjezdu do Litoměřic stornovat. Necítil jsem se fyzicky i psychicky dobře. Jenže pak jsem si řekl: Co jsi slíbil, to musíš dodržet, i kdyby z nebe padaly trakaře. A tak jsem na to šel.

V neděli jsem vstával krátce po šesté. Hlava jako štoudev a nelibé zažívací problémy. Začal jsem se nicméně dávat dohromady. Kolem deváté ranní jsem dorazil na autobusové nádraží v Holešovicích, cestou jsem si koupil v prodejně tabáku v podchodu z metra na vlakové nádraží necelé dvě deci vína v malé flaštičce. Paní za pultem měla na sobě roušku, já též, a oba jsme se shodli na tom, že nám ty roušky dělají akorát problémy. Pak jsem i s flaštičkou vína naběhl na autobusák a vyhledal nástupiště, odkud měl autobus do Litoměřic odjet. Na jízdním řádu jsem však ten odjezd nenašel. A tak jsem znejistěl. Kontaktoval jsem mobilem G, a ten mi řekl: Až uvidíš nějaký autobus, pitomče, který se chystá někam odjet, tak k němu doběhni a zjisti, jestli náhodou nejede do Litoměřic. To mě uklidnilo.

Autobus do Litoměřic k mému úžasu nakonec jel. Sedělo v něm pět lidí. Já, dva mladší chlapci, kteří se usadili někde vzadu a furt se chlámali, jedno děvče, které se posadilo přes uličku o jedno křeslo vpředu, a já čučel do jejího výstřihu jako puk, a řidič, který čučel na cestu.

Na autobusovém nádraží V Litoměřicích jsme s G byli dohodnuti, že když tam vystoupím, tak musím vyhledat pohledem barák s červenou plácačkou, asi Lídl. Tam mě měl čekat s tím, že řekne po mém vstupu do Lídlu nějaké heslo, asi California. K tomu nedošlo, jelikož jsem se na litoměřickém autobusáku jaksi nedokázal patřičně orientovat.

G si L vyzvedl u bufetu před vlakovým nádražím, které sousedí s tím autobusovým. Dali jsme si kafe, pokecali, a pak G pozval L na oběd, který sám uklohnil. Byl dobrý. No a pak jsme vyrazili na procházku, kterou už měl G naplánovanou, zatímco L v tom lítal jako nudle v bandasce. Vyrazili jsme do okolních lesů, kde sídlilo velitelství SS, kde byly podzemní továrny z druhé světové války, kde byl koncentrační tábor, a nad tím vším čněl vrchol Radobýl, který na konci své životní cesty navštívil Karel Hynek Mácha.

Na začátku cesty byla taková legrační scénka. Měli jsme odjet z toho autobusáku autobusem až na nějakou zastávku, odkud jsme měli jít dál pěšky. Autobus měl přijet za pár minut, a tak jsme si sedli na lavičku a dali pohovor. Roušky v kapsách, daleko široko nikdo, otočeni směrem ke kolejím vlakového nádraží. No a v nejlepším hovoru se zpoza našich zad vynořili dva policisté, a že jako kontrola. Jak to, že nemáte na obličejích ten hadr? Předložte občanské průkazy!

G poněkud znejistěl a začal jim vysvětlovat, že se zítra chystá odletět na Mars. Policajti se nenechali vyvést z míry, a tak jsem zasáhl já. Dal jsem jim občanku a jejich psyché patřičně paralyzovat. Neměli šanci. Když tak dumali nad těmi občankami, přijel autobus. Paralyzoval jsem i jeho řidiče, ať počká, že zrovna máme kontrolu, která se za chvíli skončí v plusu. Počkal. Policajti sice brblali něco o tom, že příště už dostaneme po držce, ale já jsem věděl, že se jenom snaží uklidit do předem připravených pozic. To byla chvíle, kdy L měl jednoznačně navrch nad G. Pak se to obrátilo.

Dorazili jsme pěšky na parkoviště kousek od hlavní cesty směrem na Radobýl. Sedli jsme si k dřevěnému stolu a G vytáhl sud vína zlatého. Z papíru. L řekl G, že je to fajn, protože potřebuje protáhnout patřičně kapalně své stravovací trubky, což ale nesouvisí s jeho obědem, který byl fakt fajn, ale L ví, kdy je třeba, aby své psychosomaticky narušené vnitřnosti uklidnil. Kolem parkovaly mraky aut a jedno z nich se pokoušelo zaparkovat tak, že hrozilo, že si urazí práh. G silným slovem zasáhl, L pouze se svým nezanedbatelným a nenapodobitelným humorem sekundoval. No a pak jsme vyrazili nahoru.

V té chvíli převzal vládu G. L začínal mít pocit, že mu docházejí síly. Cestičky byly hezké, potkávali jsme hodně lidí, i se psy, všichni bez roušek. Jenže já, čili L, jsem měl na nohou sice hezké boty, které mi zakoupila Stella, ale ne do bahnitého terénu. A tak L říká G: Zpomal, abych tady sebou nefláknul třeba tam do té kaluže. G byl nemilosrdný: Šlapem dál, tam té kaluži se vyhni. A tak jsem šlapal.

Když jsme dorazili na louku těsně pod vrcholem Radobýlu, měl jsem toho plný kecky. Zbývala už jenom taková stezička až tam nahoru. Jenže ta byla blátivá a kousek pod ní divoký sráz. Chvíli jsem se snažil za G kráčet, ale postupně jsem pochopil, že už tam v této chvíli nedokráčím. V mé hlavě proběhla rychlá analýza a výsledek byl takový, že buď padnu ze srázu, anebo do trávy naproti a udělám ze sebe padlého anděla. Zvolil jsem druhou variantu.

Nahoru jsem lezl po dvou, dolů po čtyřech. G z toho byl téměř na mrtvici a řval: Proč ty pitomče lezeš nahoru na tu trávu a ne po pěšince?! Řekl jsem mu, že je to lepší a fláknul jsem sebou do trávy. Naznak. Roztáhl jsem ruce a nohy jako padlý anděl a koukal do nebe. Bylo až na pár obláčků modré. Soustředil jsem pohled na jeden z těch obláčků. A bylo to krásné.

Při cestě zpět do Prahy jsem musel použít železniční dopravu. Poslední autobus mi fouknul asi několik milisekund. Říkal jsem G už dopředu, že tím autobusem nepojedu, jelikož vidím kapku dopředu. Jasně, v mé hlavě zapracovala analýza, a já věděl, že potřebuji ještě nějaké vyvenčení. Vlak to zajistil.

Když jsem přijel na Hlavní pražské nádraží, tak všude kolem mraky lidí. Někteří s rouškami, někteří bez roušek, ale odstup dva metry od sebe povětšinou ani náhodou. A kolem žádný policajt.

26.10.2020, 15:58:18   Publikoval Luciferkomentářů: 64