Neviditelný čert

Když si jdu zakouřit na lodžii, občas spatřím pána se slepeckou hůlkou v jedné ruce a cigaretou v ruce druhé. Potáhnu z cigarety, on taky, a sleduji, jak se s tím vypořádá. Vždycky to dopadne stejně. Ťuká hůlkou do obrubníku chodníku, aby věděl, že jde správným směrem, a dorazí na rozcestí.

Lucifer

Je to poslední rozcestí, které mohu z lodžie spatřit. Chodník doprava i doleva patří k Suchému vršku. Pak následuje průchod na druhou stranu Suchého vršku, který už z lodžie spatřit nemohu.

Slepý pán staršího věku ťuká a ťuká o obrubník přímého chodníku a začne zabočovat doprava. Odklepne popel z cigarety a pochopí, že zabočuje nesprávným směrem. Zastaví se, udělá čelem vzad a vrátí se do přímého směru, aby konečně zmizel z mého pohledu.

Vždycky přemýšlím, co bych dělal já jako slepý mládenec či starý slepenec v jeho roli. Nedovedu si představit, že bych neviděl, že bych byl nucen poslouchat ťukání slepecké hůlky a ještě k tomu kouřit cigaretu.

Hned u ulice Suchý vršek se nachází malá poliklinika s očím oddělením. Občas vídám, jak do ní míří či z ní vycházejí lidé nejrůznějšího věku se slepeckou hůlkou nebo alespoň s jedním obvázaným okem. Jednou z té polikliniky vyšla žena se slepeckou hůlkou a parapletem. Popsal jsem to v povídání Nevidomá. Cituji vybrané pasáže:

Pondělní dopoledne prvního února jsem vyrazil k nedaleké stanici metra, abych se pod zemí dopravil téměř na opačný konec Prahy, kde vykonávám roztodivné pracovní úkony.

Než jsem vyrazil, abych se pracovně dorazil, zkontroloval jsem radary na internetu a zaznamenal, že ještě mírně prší, ale za chvíli už to přestane. Šel jsem se tedy podívat na lodžii, jestli je to fakt pravda, a ona to fakt pravda byla, jako byste ji vytesali do kamene. Deštník jsem tedy opominul a šel na věc. Po několika krocích jsem si došlápl na ulici V Gůrkách, ještě trochu mrholilo, asi tři kapičky za jednu minutu, kdy tu jsem spatřil na protějším chodníku osobu, kterou jsem ohodnotil jako příslušníci ženského pohlaví, s deštníkem. Říkám si v duchu: „Ženská, sklapni to paraple. Copak nevidíš, že už neprší?“ A v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Ona to paraple skutečně sklapla.

Když ta ženština sklapla paraple, všiml jsem si, že ve druhé ruce má hůlku, se kterou oťukávala okolní prostor. Ano, pochopili jste, slepeckou hůlku. Proto ty drobné, i když velmi rychlé krůčky. Pokud byla fakt slepá, tak je neuvěřitelné, jak suverénně svými drobnými krůčky pádila k metrové stanici. Napadlo mě, že ten vlak zřejmě skutečně přijíždí.

Řekl jsem jí, že jsem zaznamenal, jak na druhé straně Slunečníkového náměstí začala náhle spěchat, jako by tušila, že přijíždí vlak metra. Jak to mohla tušit? Místo, kde to učinila, je od vstupu do metra tak vzdálené, že vlak nemohl být ještě v tubusu. Řekla mi, že zkontrolovala hodinky a zjistila, že podle jízdního řádu je ten vlak už nablízku. Takže sklapla paraple, ručně prozkoumala své hodinky či je měla přímo v hlavě? Už dlouho jsem nebyl tak zmatený. Jak mohla s tou slepeckou hůlkou tak šikovně a briskně docupitat k metru? A proč tak spěchala a riskovala, že ve svém stavu může dojít k úrazu, když další vlak jede za pár minut? Že by ten prostor velmi dobře znala? Bydlí tu? Nikdy jsem ji tady neviděl. Anebo…

Napadlo mě, že až toho pána se slepeckou hůlkou zase uvidím, vyběhnu ven a pokusím se s ním navázat hovor. Což se nemusí podařit. Třeba proto, že je němý. Hluchý určitě není. Jinak by neslyšel ťukání své hůlky.

Někdy se stává, že mám zvláštní nápady. Ne vždy dopadnou na úrodnou půdu. Ale takový je můj život.

07.09.2025, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0