Neviditelný čert

Možná si myslíte, že bude pohádka, ale nebude. Kdyby to byla pohádka, tak by se jmenovala Úžasněnka, ale o takové princezně jsem zatím neslyšel. Tohle totiž bude takové lehce zmatené zamyšlení nad velmi důležitými věcmi. O velmi důležitých věcech často přemýšlíme zmateně. Ani já se tomu nevyhnu, ale doufám, že alespoň z tohohle zamyšlení něco rozumného přece jenom vyplyne.

Lucifer

Byly doby, kdy jsem především o víkendech dokázal odpočívat a nemyslet na nic jiného než na to, že se mi chce odpočívat. Lehl jsem si třeba na pohovku, nechal hlavou volně plynout myšlenky téměř o ničem, a moje tělo i duše v poklidu regenerovaly.

Po svém návratu z vinohradské nemocnice jsem nic takového nezažil. Dostal jsem novou šanci a měl jsem pocit, že nesmím promrhat ani jediný okamžik, tedy kromě těch okamžiků, které jsem musel nevyhnutelně prospat. Od samotného počátku mého návratu z hranic říše neživých, z kraje propasti, to samozřejmě takhle ještě nefungovalo. Nejdříve jsem byl rád, že vůbec žiji, a klidně jsem si i přes den podřimoval u televize. Netrvalo to však dlouho, definitivně jsem se začal probouzet a znovu objevovat věci kolem sebe, včetně toho, co jsem už před tím znal, ale postupně jsem to začal přehlížet.

Byly to úžasné okamžiky, kterým jsem říkal znovuzrození, a každý den jsem se těšil na to, že objevím nové světy, že doženu to, co jsem díky předchozímu skomírání začínal zanedbávat. Když si to tak rekapituluji, začínám mít pocit, že jsem zřejmě zase doplul do slepého ramene své životní řeky. (Něco jsem už naznačil v Principu neurčitosti podruhé.) Jako bych zase vypadl z rytmu, a kupodivu se zcela nečekaně cítím hůř než před dvěma lety, kdy jsem se nacházel ve stavu krátce po návratu z umělého spánku.

Problém však zřejmě není jen v mém niterném stavu, ale i ve stavu okolní reality. Opouštím tedy své nitro, abych se věnoval tomu neustále narůstajícímu úžasu nad tím, jak se to kolem mne vyvíjí.

Když jsem vyrůstal v předchozím paranoickém režimu, tak jsem to zpočátku skoro vůbec nevnímal. Prostě jsem se narodil jako lidská bytost a navzdory vší té režimní stupiditě, která mě obklopovala, jsem dospíval do stadia normální dospělé lidské bytosti. Postupně jsem samozřejmě objevoval náznaky, že žiji v jakémsi deprivačně manipulovaném světě, tu a tam jsem byl tou stupiditou i nějak zasažen, ale i přesto jsem zcela přirozeně přemýšlel, objevoval a tvořil svůj normální lidský svět, svoji budoucnost.

Ačkoli mám k předchozímu režimu silně negativní vztah, obzvláště proto, že jsem časem pochopil, co všechno mi vzal, jak se mnou stupidně manipuloval atd. - přesto všechno musím říct, že v té době jsem poměrně často potkával inteligentní a kultivované lidi bez ohledu na jejich vzdělání. Mezi nimi byli nejen vysokoškoláci, ale i jedinci, kteří nedokončili ani střední školu a dokonce i tací, co měli problém s dokončením základní školy. Především se jednalo o jedince zhruba mého věku a podobného intelektuálního ražení, což s absolvováním vzdělávacích institucí občas nekorespondovalo. Někteří z nich se pohybovali na hranicích tehdejšího undergroundu, někdy až s kontakty na režimní disent, v té době jsem to však až takhle nevnímal.

Mí rodiče v 69tém na tento režim totálně zanevřeli, a od té doby se u nás nic o politice nepřetřásalo. Chtěli, abych přes všechny ty nesmysly něco užitečného vystudoval a aby do toho nic neužitečného nezasáhlo. Takže jsem vyrůstal v zemi nikoho, občas jsem do jejich zdí narazil a divil se proč, ale nakonec jsem vyrazil do fyzikálních luhů a hájů. Nakonec jsem samozřejmě pochopil, která tady bije. Stalo se tak však až v době, kdy jsem se přemístil do Prahy a kdy se ten režim už nacházel v posledním tažení.

Nehodlám tady všechny ty peripetie, do čeho všeho jsem ještě před pádem totality narazil atd., rozebírat. Nebyl jsem nijak politicky aktivní a do těch totalitních zdí jsem narážel díky své téměř dětské naivitě a ideálům, které jsem do sebe vstřebal především z pěkné řádky hezkých knížek. Podstata mého zamyšlení spočívá v tom, že tehdy, v tom totálně absurdním režimu, jsem potkával mnohem více inteligentních a kultivovaných lidí, kteří sice tu a tam byli tím režimem nějak zasaženi, avšak ne tak, aby si svoji přirozenost do značné míry nezachovali.

Když vynechám kolegy ze své instituce a některé oázy, virtuální i nevirtuální, tak ve veřejném prostoru, na ulici, v tramvaji, v metru atd. narážím na čím dál tím větší počet stupidně deprivovaných a idiotsky zmanipulovaných tvorů, na paranoidní konzumenty možná ještě většího ražení než za bývalého totalitního režimu. Někdy se mi stává, že jedu metrem, čtu si knížku, ale ta stupidita mé obranné hráze prorazí, rozhlédnu se a marně hledám jednu jedinou tvář, v níž bych viděl alespoň náznak přirozené inteligence, což se mi ještě před deseti, dvaceti lety běžně stávalo. Hledím do prázdných ciferníků, kteří se krmí jako opice v pavilonu opic, mačkají ciferníky na mobilech, a když se dají do pohybu, tak mě zcela bez uzardění naberou batohem nebo nohou, zkrátka takové pseudoopičí panoptikum. Abych to nepřeháněl, musím uznat, že tu a tam zahlédnu jedince, který si také čte knížku. Tihle tvorové jsou však téměř neviditelní.

Čím dál tím větší množství lidí se, bez ohledu na věk a někdy i na vzdělání, chová jako tvorové po extrakci mozku. Zastaví metro, jsem připraven u dveří, abych z vozu vystoupil, čudlík na dveřích je buď aktivovaný, nebo zcela vypnutý, a z druhé strany se ke dveřím přikýbluje nějaký tvor, který ten čudlík zvenku začne zuřivě mačkat, i když se dveře už otvírají, a pak se pokouší skrze mé tělo vsáknout dovnitř. Tohle je ale ještě sranda. Denně si přečtu ve virtuálním tisku, že nějaký jiný tvor se v automobilu vřítil rychlostí blesku do zatáčky za účelem omotat se kolem nejbližšího stromu, jiné individuum se zase z neznámých příčin nakýbluje do protisměru, aby se radostně nasáčkovalo pod těžkotonážní vůz za účelem spáchat něco jako novodobé harakiri, no a mnozí motorkáři, kteří jezdí jako kamikadze a znechuceně pohrdají jakýmikoli fyzikálními zákony, jsou na jídelníčku téměř nonstop.

Nedávno jsem tady psal o ztrátě identity, což s tím také souvisí. Jenže tady už nejde jenom o ztrátu identity, ale i o ztrátu mozku. A zdá se, že tenhle proces narůstá neuvěřitelně úžasnou rychlostí, čím dál tím větším tempem.

Když vidím, co se kolem mne děje - od nejvyšší úrovně, kde se pohybují mafiáni, kmotři a političtí paraziti, po tu nejnižší, kde se v ulicích válí tlupy zdegenerovaných lidských trosek, valná část z nich totálně sjetých levnými patoky a toxicky jedovatými drogami, kteří s pojmem Homo Sapiens nemají společného prakticky nic, proti nimž mají Křováci oblasti poblíž Kalahari v jižní Africe neskonale inteligentnější a kultivovanější úroveň - tak se mě zmocňuje tak nesmírně neskonalý úžas, že nějaká fyzikální teorie superstrun je proti tomu nuda na dávno opuštěné plovárně.

Dospěl jsem k závěru, že tohle, milá a vážená čertí čeládko, tolerovat nehodlám. Netoleroval jsem ani tu předchozí totalitní paranoiu, ačkoli převážně naivně a dětsky. Už jsem dospěl a nechci mít s jakýmkoli hnojem tohoto typu nic společného. A pokud si myslíte, že jsem to zamyšlení poněkud přehnal, tak vězte, že jsem se držel ještě velmi hodně umírněně.

29.08.2012, 00:49:00   Publikoval Luciferkomentářů: 29