.:: Neviditelný čert ::.

Hvězdy v tůních

rubrika: Vinárna U Čerta

Páteční preludium podletí

Včera někdy v brzkém večerním tom času jsem upadl do zvláštního stavu, kdy všechno kolem mne zmizelo, i ten čas. Můj mozek, což jsem bezpochyby já, ačkoli o tom občas pochybuji, mi promptně oznámil (tedy vlastně já sám sobě, pokud o tom zrovna nepochybuji), že je třeba odpojit všechen ten venkovní svět (alespoň na chvíli, tak nepropadej panice), pohroužit se do svého nitra a udělat si v tom narůstajícím rumišti jakýsi pořádek. Řekl jsem mu (čili sám sobě, tedy pokud o tom zrovna nepochybuji), že tohle se děje, když někdy pozdě po půlnoci se doslova násilím přinutím usnout – tedy ve spánku, jak jsem někde četl. V onom stavu, kdy kromě mozku celý zbytek mého hardware upadne do naprosté strnulosti, tak mozek, tedy asi něco jako já, se kompletně od všeho okolního odpojí a začne přežvykovat, utřiďovat, analyzovat, strukturalizovat a katalogizovat všechny ty povětšinou naprosto příšerné informace, podněty, ataky, bolesti, radosti a další všemi pěti smysly detekované impulsy, jež se do něj po celý ten takzvaný bdělý stav nahrnuly.

Bylo mi však řečeno, že existuje ještě vyšší a efektivnější úroveň tohoto stavu, kdy člověk sebou nemusí praštit do lůžka a ztuhnout jako zmrazená zelenina; venkovní svět se dá odpojit i v bdělém stavu veškerého tělesného hardware. Ano, uvědomil jsem si, o tom jsem už hodně četl v nejrůznějších pojednáních, třeba o buddhismu. Někdy jsem si myslel, že jsem toho schopen, ale v poslední době mám pocit, že už mi nezbývá nic jiného než praštit sebou do lůžka a jakýmsi neurovnaným způsobem na jistý čas zcepenět, aby si můj mozek, pokud bude po všem tom bdělém řádění vůbec schopen, mohl udělat nějakou inventuru.

Právě tento stav jsem včera zcela nečekaně zažil, požil a strávil. Ve stavu bdělém jsem všechno kolem sebe vnímal, jenže naprosto odpojen. Můj mozek, čili vlastně já, započal v klidu všechno do něj až do této chvíle nasáčkované třídit, analyzovat, strukturalizovat a tak dále, a vnější podněty naprosto ignorovat. V této chvíli nebyly vůbec zapotřebí a já se nemusel obávat, že mi něco unikne, jelikož každý podnět se mnohokráte opakuje, dokud ho člověk neabsorbuje.

Není kam spěchat. Vše, co potřebujeme, si nás nakonec najde, a vice versa. Není třeba se po něčem úpěnlivě pídit s pocitem, že něco nestihneme. I v naprosto bdělém stavu musíme být schopni celé to lidské i nelidské divadýlko kolem sebe odpojit, vnímat jako šumění vodopádu, moře, jež nás může pouze a pouze jen uklidňovat a nijakým způsobem iritovat. V takové stavu se lze lidově řečeno vykašlat na všechno kolem sebe. I na své nejbližší, což asi zní krutě, ale až se z tohoto stavu vrátíme, tak se jim můžeme věnovat ještě lépe.

Padají hvězdy do nočních tůní

kverulant měsíc nad nimi trůní

zdaleka zní pár taktů hudby tiché

dívám se do očí své bohyně Psyché