.:: Neviditelný čert ::.

Malá povelikonoční dekompozice

rubrika: Vinárna U Čerta

Prožil jsem velmi zajímavé Velikonoce. Aniž bych si to přál či pohříchu přímo plánoval, tak jsem si vlastně prošel trnovou cestu slovutného mesiáše Ježíše Krista. O Velkém pátku jsem se díky psychosomatickým kotrmelcům nechal sám sebe ukřižovat. Prakticky celou sobotu jsem strávil na kříži s pocitem, že už to se mnou vypadá doopravdy blbě, v neděli jsem se začal vlastnoručně křísit, no a v pondělí jsem už byl do mrtě vzkříšený.

Lucifer

Předpokládal jsem, že v tomto do mrtě vzkříšeném stavu vás oblažím nějakou básní, pohádkou či jinou verbálně písemnou konkluzivní frontou. Jenže takové vzkříšení ze stavu, v němž jste si téměř zcela jisti, že už vám nezbývá nic než napsat závěť, je sice velmi životodárné, nicméně v hlavě duní jako v prázdném sudu. Ano, jistě a bezpochyby jsem opět připraven do té vyhladovělé neuronové půdy opět zasévat semínka svých myšlenkových koagulací, abych vás mohl opět kumulativně oblažovat, avšak tento jako jakýkoli jiný přechod vyžaduje jakousi v rámci Heisenbergových relací neurčitosti kvantovanou přechodovou fázi, v níž jest mi zapotřebí dekomponovat všechny zbytky velikonoční intoxikace.

Takže se opět jako v Malé předvelikonoční pornografické uchyluji do azylu vinárny U Čerta, z níž vám mohu bez jakýchkoli dekadentně depresivních deprivací kynout v podobě onoho blahosklonného čertíka na pekelném obláčku. To byla samozřejmě jenom taková implementační imaginace, jelikož už několik dní je na obloze jaksi jasno bez jakýchkoli obláčků a vodní prameny začínají vysychat, což se ovšem kupodivu ne zcela tak týká pramenů vínových, ať už vinných či nevinných.

(Poznámka dodatečná z úterního večera: Ve chvíli, když jsem tenhle povelikonočně dekompostovaný příspěvek v pondělí dopsal a umístil na NČ do zásobníku, aby vyšel o půlnoci z úterý na středu, bylo tomu tak, jak píšu. V úterý mi však někdo shora, jako by v mých slovech vycítil zoufalou stížnost, okamžitě poslal obláčky, ba dokonce i těžké mraky, tu a tam začalo poprchávat, vzduch se výrazně ochladil a svůj pohyb tím stejným tempem urychlil. Když si to ve středu někdy před polednem přečtete, může být vše zase úplně jinak.)

Jak jsem tak o Velkém pátku a valné části následující soboty podřimoval o suchém kousku housky a kalíšku pramenité vody a zkaleným zrakem občas pokukoval na monitor svého domácího notebooku, aniž bych pociťoval jakoukoli potřebu napsat byť sebepitomější komentář, tak jsem objevil folkovou kapelu Ginevra. Díky kouzelnému hlasu zpěvačky tohoto hudebního uskupení jsem se začal opět, i když zpočátku velmi malými krůčky, navracet ke svému normálnímu duševnímu životu. Rozhodl jsem se, že nad sebou ještě nebudu lámat hůl.