Neviditelný čert

Byla neděle čtrnáctého dubna, což je poměrně zajímavé datum, a i když byla zima, tak se začalo oteplovat. Měl jsem v plánu vyrazit na zajímavou procházku do Havlíčkových sadů (Grébovky) s nezbytným ženským doprovodem. Aby bylo jasné: po celý svůj dosavadní život jsem tvrdě trval na tom, že kamkoli půjdu či kamkoli si sednu, popřípadě lehnu, musím mít ženský doprovod. Ne vždy se mi to podařilo, takže jsem tu a tam putoval osamoceně a nesmírně duševně, psychicky i fyzicky trpěl. Ale i v těchto případech jsem si ten ženský doprovod nesl v hlavě, popřípadě jsem sledoval různé kolemjdoucí entity tohoto druhu, které neunikly mému perifernímu zraku. Tentokrát jsem však měl domluvený přímý ženský balíček.

Lucifer

Na Havlíčkových sadech je z mého pohledu zajímavé mimo jiné to, že jsem je po svém dlouhodobém pobytu v Praze objevil až relativně nedávno. Moje první návštěva tohoto nesmírně okrasného koutku Prahy se odehrála v roce 1915. Od té chvíle jsem tam byl ještě jednou a tuto neděli jsem tam zamířil potřetí a poprvé s ženským doprovodem – prvničko má samodruhá, je ti tohle za potřetí?…

Ale o tomhle povídat nechci, jelikož můj dámský doprovod si to nepřeje, a pohříchu musím říci, že ani já si to nepřeju, takže vás seznámím se záležitostmi, které se odehrály předtím a potom.

Když jsem v nedělní ráno vstával, tak jsem měl v hlavě dost utlumeno, jelikož se mi nepodařilo jít s dostatečnou rezervou spát. Nicméně bylo třeba vyzvednout zavčasu dámský doprovod a jít tam, kam bylo předurčeno. Ranní marginálie jsem zvládl v bleskurychlém spěchu, takže mi zbyla drobná časová rezerva, abych si zaběhl doplnit zálohu pitného režimu do nedalekého vietnamského obchůdku, jenž se nachází u radnice na druhé straně Slunečního náměstí.

Když jsem vplul na Sluneční náměstí v místech, kde se nachází Oční klinika a za ní pak kostel svatého Prokopa včetně jeho komunitního centra, zaznamenal jsem ve svém sluchu jakýsi dost hlučný hlasový projev. Spatřil jsem dav lidí a odněkud za ním se linula zpěvavá litanie, z níž mi v hlavě utkvělo především: „Proč jsi mě, Bože, opustil?“. Zprvu jsem nechápal, která bije, ale pak jsem zaznamenal průvod jakýchsi mužů v bílých hábitech, kteří vypadali jako mniši či něco podobného týkajícího se křesťanského vyznání. Přidal jsem do kroku, jelikož bylo evidentní, že musím jejich cestu ke kostelu sv. Prokopa překřížit, což jsem však nemínil učinit tak, abych jejich procesí rozklížil. Když jsem se vracel zpět o Vietnamců, tak už všichni včetně mnichů v bílých řízách stáli u kostela a opět se ozývalo: „Proč jsi mě, Bože, opustil?“ V té chvíli jsem si uvědomil, že to má nejspíš něco společného s Ježíšem Kristem, a to v souladu s tím, že se blíží Velikonoce.

Výlet do Grébovky dopadl k všeobecnému uspokojení, svůj ženský doprovod jsem doprovodil tam, odkud se vydal někam jinam, a sám v těžkém fyzickém vyčerpání jsem zamířil do své ubikace v NB.

Když jsem se doma osvěžil posledními zbytky pitných zásob, zamířil jsem do butovické nákupní Galerie, abych nejen je doplnil. Koupil jsem si mimochodem v Kosmasovi knížku „A co když je to jinak (´Věčné pravdy´ mají krátký život)“, která mě nesmírně zaujala, takže z ní možná na NČ něco někdy vypustím, a samozřejmě zásoby pití atp. Galerii jsem opustil se třemi nákupními taškami přes podzemní parkoviště, odkud je to už jenom kousek ke křižovatce, za níž se bezprostředně rozkládá vnitroblok pár desítek metrů od zadního vchodu do budovy, v níž jsem ubytován.

Když jsem došel ke křižovatce a zmáčkl čudlík na semaforu, tak s nevelkou prodlevou totéž učinila nějaká ženština na druhé straně. Po chvíli padla zelená a my kráčeli proti sobě. Z ženštiny se v mém zraku vyklubalo mladičké děvče s blond vlasy, poupátko v jarním rozpuku, a když mě míjelo, řeklo s příjemným úsměvem: Dobrý den, jako by zdravilo nějakou věhlasnou osobu. Já a věhlasná osoba shrbená nad nákupními taškami v posledním tažení? Odvětil jsem laskavě totéž, ale šokovalo mě to tak, že když jsem dorazil na konec přechodu pro pěší, došlo v mém nitru k nebývalé eskalaci hormonů, že jsem měl chuť fláknout nákupními taškami do nejbližšího příkopu a čiperně se po přechodu vrátit zpět k onomu blonďatému poupátku. Naštěstí k všeobecnému blahu jsem tak neučinil.

Když jsem se blížil k zadnímu vchodu do svého ubytovacího domu a sestupoval k němu dolů po několika schůdcích, můj periferní zrak zaznamenal něco v těchto místech naprosto neobvyklého. Na lavičce se tam choulila mladičká blondýnka ke stejně mladému chlapci s tmavšími vlasy. Můj pohled tím směrem musel působit naprosto vykuleným dojmem. Mladičká blondýnka se však od svého zhruba stejně starého milence odlepila a s nebetyčně krásným a milým úsměvem mi řekla: Dobrý den. Okamžitě jsem svůj vykulený pohled změnil na pohled laskavý a odvětil totéž. Druhé blonďaté poupátko, ačkoli v tomto případě s chlapeckým doprovodem, jenž ale evidentně fungoval jenom jako jakýsi kompars.

A teď se asi ptáte, proč jsem tuhle bezkontaktní avantýru nazval „Malá předvelikonoční pornografická“. Ptáte se dobře, ale má odpověď vás nejspíš neuspokojí. Mám totiž velmi dobrou fotografickou paměť, ale neodmítám si ji občas doplňovat pornografickými vjemy, které jsou sice bezkontaktní, tím však více pornografičtější. Samozřejmě že ne vždy, ale o těch kontaktních se jaksi z hlediska mravního zmiňovat nehodlám.

Eli, Eli, lema sabachthani?

Inu, můj starší synu, šel jsem ti obstarat dvě mladší blondýnky.

15.04.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 30