Neviditelný čert

Dnešní zamyšlení pochází opět z dílny filosofa Milana Machovce, z jehož v poslední době zde již několikrát uvedené knížky Filosofie tváří v tvář zániku jsem vybral dvě krátké pasáže. Podle první jsem nazval tento příspěvek a z druhé, která v knížce hned následuje pod názvem Třetí četba a navazuje na Machovcovu úvahu o literatuře a analfabetismu (viz Konzumerismus a analfabetismus moderních lidí). Obě pasáže jsem trochu přeformuloval a zredukoval.

Lucifer

V širším dějinném smyslu zajisté nikoliv hlavní vinu, ale v osobním životě statisíců lidí současnosti nejvýraznější podíl na tom, že se od mládí dostali do jakéhosi patologického stavu, má ve všech "vyspělých" zemích ona instituce, kterou zakladatel novodobé pedagogiky Komenský chtěl pojmout jako "dílnu lidskosti" - škola. Zdrcující většinu lidí vede moderní škola především k tomu, že se odnaučí myslet, odnaučí hledat hodnoty života a mravní odpovědnosti, i pokud se to v mnoha z nich v dětství začalo úspěšně probouzet. Vede k tomu samozřejmě ne z nějaké zlé vůle učitelů resp. organizátorů moderního školství, ale již oněmi základy výuka systému práce, který je zdrcující většinou speciálních vědců považován za naprosto nutný. "Obecné vzdělanostní základy" jsou poskytovány tak, že se vedle sebe postaví deset či patnáct specializací - ale i ti specialisté, kteří to tvoří, jsou dnes docela jiní a docela jiné je i to, jak oni vidí svět a svou roli v něm.

Ještě v 18. století, když se spolu v tehdy zakládaných učených společnostech scházeli specialisté různých oborů, aby střídavě naslouchali jeden přednáškám druhého, tehdy jeden druhému také ještě rozuměli, mohli tedy i svou činnost snadno a téměř automaticky přiřazovat k žádoucímu harmonickému celku vzdělání. To se během 19. a 20. století naprosto změnilo: vznik mnoha dalších speciálně-vědních oborů a prudký rozvoj všech specializací způsobil, že dnes i badatel (neřku-li průměrný středoškolský učitel) mívá jen neúplný obraz dokonce i vlastního oboru, o "rozumění" oborům jiným nemůže být ani řeč. Jen hrstka výjimečných jedinců si vůbec ještě klade otázku po místu a poslání své specializace v ideální harmonii celku vzdělanosti. Střední školství je ryze formálně tvořeno i nadále prostým kladením "hlavních oborů" vedle sebe: ale ti, kdo k tomu dnes tvoří osnovy, učebnice a náplň, se daleko více podobají soukromým podnikatelům, vrhajícím na trh a reklamně doporučujícím své vlastní výrobky proti všem ostatním, než hledačům harmonického lidství a výchovy k němu směřující. Školství i osvěta dnes poskytují přibližně stokrát víc informací než ještě před stoletím - mj. už proto nenaučí přemýšlet o žádné z nich.

Svět školy je i světem knihy - a v knihách je uložena převážná část všech úžasných úspěchů veškerého lidského snažení dějin dávných i nedávných, objevy vědecké i technické, díla literární a básnická atd. Učitelé však často stojí před svými žáky jako zmrtvělí přenášeči informací. Škola sice vloží mladým lidem do rukou knihy, i stovky knih, ale většinou je nenaučí číst y knihy tak, aby to pro mladé lidi bylo bytostným zážitkem, zasahujícím a formujícím vnitřní život. Jakmile se centrální, vše ovlivňující snahou stalo nikoliv lidsky zrát, ale užívat speciálních dovedností komerčním způsobem, stává se i nejhodnotnější kniha velmi těžce pramenem vnitřní obrody duchovního zrání. Jako nestačí pramen vody, ale nutno z něj pít, tak nestačí knihy číst, ale je nutno je prožívat. A to zdrcující většině lidí již sám styl jejich života a myšlení prakticky znemožňuje.

I když se čte mnoho, v principu je dnes možnost duchovního zrání skrze knihu a priori zabita dvěma absolutně převažujícími způsoby čtení, a to jednak memorováním u odborných knih (sklon k pouhému memorování v posledních generacích prudce zesílil jako přirozený důsledek rozmachu oněch vždy bohatších, informacemi přeplněných speciálních učebnic), za druhé - a to je ještě osudnější - sklonem k zábavychtivosti (zejména v poměru ke krásné literatuře a vůbec umění), pojetím knihy jakožto nikoliv součástí života, nástroje pro zvládnutí obtíží života, ale jakožto prostředku, jak ze života a jeho obtíží utéct. Společným jmenovatelem obojí deformace je to, že se ke knize přistupuje - jako k čemukoliv ostatnímu - na způsob konzumenta. Člověk se však tvorem kulturním stává nikoliv tím, že čte, nýbrž tím, že má bytostnou potřebu číst. Nikoliv tedy kniha, kterou člověk přečetl, ale ke které má potřebu se vracet, stává se podkladem hodnotného prohlubování jeho vnitřního života.

Lidé čtou dnes mnohem více než v minulých dobách, ale nemají z toho ani zlomek toho, co měli např. první evangelíci z četby samojediné bible resp. co měli staří Řekové jen z pouhého Homéra. Neboť jde nikoliv o to, kolik toho člověk přečte, ale co z potištěných stránek opravdu vyčte, tj. vtiskne do svého nitra. A ještě nadto: a co ze svého osobního života do čtení knih "večte", tj. do jaké míry nazře životný obsah knihy svým vlastním osobním životem a jeho osobitou problematikou. Kdo nedovede do knihy včíst veškerou svou osobní bolest, úzkost, malomoc a naději, tomu není nic platné, ani kdyby celá desetiletí proseděl nad knihami.

Protože moderní člověk pořád spěchá a pořád těká od něčeho k něčemu, jeví se mu přirozeným, že na druhou či další četbu knihy prostě "nemá čas", neuvědomuje si, že tím vlastně říká, že nemá čas na sebe, na své nitro, na zrání hlubších vrstev vlastního "já". Říká tím také, že - protože je posedlý hektickou touhou po vlastním štěstí - nemá čas se poradit, v čem by opravdové lidské štěstí mělo spočívat. A tak pokračuje onen bludný kruh, který nemůže skončit jinak než katastrofou. Lidé dnes tak snadno přecházejí od knih k počítačům - jež podávají pouze "informace", ale nikoliv tvůrčí proces jejich vzniku - protože už si dříve navykli i knihy číst a pojímat jen jako souhrn zmrtvělých informací, nikoliv jako dílnu lidské moudrosti.

Zdroj: Milan Machovec, Filosofie tváří v tvář zániku

15.11.2012, 00:40:40   Publikoval Luciferkomentářů: 32