Zlost je většinou okamžitou, ale iracionální reakcí založenou na hnutí mysli. To, co cítíme, do značné míry vychází z toho, co si myslíme. Naše představy o myšlenkových pochodech řidiče z první části mají vliv na to, jak vidíme "skutečnost". Odtud vychází i naše reakce. V tomto případě se domníváme, že záměrem onoho řidiče je ponížit nás, ačkoli zároveň víme, že kráva vůči nám necítí žádnou nevoli, že se prostě chová jako kráva. Lucifer
Mnohé z toho, co se odehrává v naší hlavě, je výsledkem našeho založení. To se často přirovnává k "zátěži", což je pojem západní psychologie. Máme například v povaze věřit tomu, že určité věci nás dělají šťastnými, a když je pak nezískáme, zmocní se nás zlost. Máme v povaze myslet si, že nás učiní šťastnými dosažení určitého cíle v budoucnosti spíš než žití v přítomnosti. A máme v povaze věřit, že zlost je užitečným nástrojem k získání toho, co chceme. Buddhismus není náboženství ve smyslu uctívání, nebo zastřešující systém věrouk, ale metoda k ovládnutí našeho založení. Základním nástrojem této metody je praxe uvědomování si. Samotný výraz buddha pochází ze sanskrtu, kde znamená "procitnutí" či "uvědomění". Základní modlitbou je: "Uchýlím se k buddhovi," což neznamená uchýlit se k Bohu či nějaké ikoně, ale ke kvalitě "uvědomění". Být probuzeným či vědomým znamená podle buddhismu být přítomen v každém okamžiku a zakoušet jej přímo, bez jakýchkoliv omezení vírou, představami a domněnkami, které si mnozí z nás pletou s věděním. Jednoduše tento stav ilustruje příklad ukázaný Buddhou: "Člověk se otřese hrůzou, když šlápne na hada, ale zasměje se, když pohlédne na zem a spatří, že je to pouhé lano." Idea nebo pojem hada či plaza obecně je v mysli vytvořenou konstrukcí, která je užitečná při cestě džunglí nebo lesem. Ale člověku probuzenému či vědomému je pouze hnědou, zkroucenou věcí na zemi. K tomu, abychom si byli vědomi, co máme vlastně před očima, je třeba jistý druh vnímavé pozornosti, který buddhismus nazývá "bdělost". Budeme-li v každém okamžiku plně přítomni bez zahlcení různými interpretacemi nebo vírou založenou na dřívější zkušenosti, jsme vědomí. Jedna zvláštní buddhistická technika k rozvoji uvědomění se nazývá "holá pozornost" nebo někdy "holé všímání". Neřekneme "had", řekneme "hnědá oblá věc, vinoucí se po zemi". Sledujeme ji bez soudu či interpretace. Samozřejmě že pokud ta věc začne syčet nebo se kroutit, řekneme "had" a náležitým způsobem jednáme. Pokud si osvojíme zvyk hledět nejprve s myslí otevřenou - "s holou pozorností k tomu, co je, bez konceptuálního myšlení", jak shrnuje buddhistický spisovatel Steve Hagen -, můžeme se také zbavit svých navyklých reakcí. Touto metodou můžeme také pozorovat sami sebe, svoje nálady, předsudky a návyky. Změna vychází nikoliv z úsilí o změnu nebo z boje se sebou samým či z nějakého sebeukázňování, ale z uvědomování si toho, co cítíme a jak navykle jednáme. Zkuste se na okamžik zbavit přesvědčení, že zlost je užitečným, nezbytným nástrojem či základní součástí vaší osobnosti, a zamyslete se nad následujícími pěti hypotézami, které vycházejí z buddhistických idejí a technik:
Nemusíte přijmout každý bod za pravdivý, jen se otevřete a oddejte experimentu. Zkuste uvěřit, že alespoň jeden z těch bodů je užitečný, a řiďte se jím každý den. A teď se podrobněji podívejme na první dvě z těchto pěti hypotéz, zbylé tři si zkuste zdůvodnit sami. Zaprvé, domněnka, že odplata je vhodným lékem na zlost, živí destruktivnost již po celé generace. Klasický spor mezi Monteky a Kapulety se ve velkém i malém odehrává každý den. Z těch globálnějších příkladů vyberme konflikty mezi katolíky a protestanty v Irsku, Izraelci a Palestinci na Blízkém východě a hinduisty a muslimy v Indii. Vedle toho neustále čelíme projevům zlosti, které ohromují jak svou hloupostí, tak svými potenciálně tragickými následky. Lidé se vraždí v hádkách o místo na parkování, a chvilkový výlev vzteku může neodvolatelně poškodit i vztahy mezi blízkými. Zadruhé, zlost působí na naše tělo jako jed a našemu zdraví škodí. Nedávné závěry více než čtyřiceti vědeckých studií potvrdily, jak silně zlost a nevraživost podporují vznik koronárních srdečních onemocnění u zdravých lidí a jak zhoršují prognózu u těch, kdo již takovým onemocněním trpí. Když někdo s příznaky srdeční choroby, jako je třeba vysoký tlak, zajde k lékaři, dostane pravděpodobně předpis na léky, které však svými účinky často pouze odvedou pozornost od zlosti, jež má na zdravotních potížích svůj díl viny, a tak zhoršují možnost se s ní vypořádat. V naší západní kultuře existují tři obecně uznávané přístupy ke zlosti. První je ten, že zlost potlačujeme neboli, jak se dnes říká, "dusíme". Druhý je ten, že umíme zlost přiznat, ale najevo ji dáme zástupně, tj. vybijeme si ji na jiné ať už reálné, nebo imaginární osobě. A třetí, konvenční přístup, je takzvaný "kurs sebeovládání", který spoléhá na propracované techniky ke zvládání konkrétních situací a často zahrnuje i psychoterapii. První přístup - dušení zlosti v sobě - se obvykle zvolí, když ten, koho se náš vztek týká, je pro nás něčím důležitým - šéf, manželka nebo manžel, anebo člověk, s nímž musíme mít rozhodně dobrý vztah už kvůli tomu, že jsme s ním existenčně spjatí. Problém s potlačováním zlosti spočívá v tom, že zadržujete ten tlak v sobě, což se může neblaze projevit na vašem fyzickém i psychickém zdraví. Pokud přecházíme (jako zvíře v kleci) sem a tam a zlost držíme v sobě, výsledkem pravděpodobně bude vyčerpání a ztráta energie, kterou bychom potřebovali k vykonání něčeho tvůrčího. Když si vylijete zlost na nic netušící třetí straně, bude se oprávněně cítit bez důvodu ponížená a zlost vám oplatí. Škody na takovém vztahu se mohou stát dalším zdrojem zlosti ve vašem životě. Kdysi populárním psychoterapeutickým prostředkem pro vybití zlosti bylo bušit do polštáře nebo vykřičet se někde, kde vás někdo neslyší. Při skupinové terapii byli lidé vybaveni polštáři, do kterých bušili a křičeli něco jako: "Nenávidím tě, Jonesi!" - prásk! "Jonesi, ty parchante!" - prásk! A tak dál. Někdy se lidi pro změnu vzájemně tloukli obušky z pěnové gumy. A vždycky až do úplného vyčerpání. Pak se posadili se stejně spokojenými pocity, jaké se dostavují po dobrém sportovním výkonu. Zkušenost však bohužel ukázala, že i když se chvíli cítili lépe, za půl hodiny už zase měli zlost. V jejich vztahu ke zlosti samé se totiž nezměnilo vůbec nic, jednalo se o pouhé dočasné upuštění páry. Vietnamský buddhistický Mistr Thich Nhat Hanh jednou prohlásil, že tento uvolňující rituál nejenže zlost nesnižuje, ale naopak slouží jako nácvik k fyzickému (násilnickému) výlevu zlosti v budoucnosti. Problém se třetí cestou - psychologickou intervencí - spočívá v tom, že od nás často vyžaduje pohlížet na sebe jako na poněkud vadné a poškozené. Takže se následně označíme za "špatné" nebo "ublížené". I když dodatečný vhled do sebe sama je vždy cenný, takovýto přístup je v podstatě sebeobviňující. Jako bychom si říkali, že nejsme v pořádku. Buddhistický přístup je zhruba ten, že všichni jsme vadné lidské bytosti sužované problémy a těžkostmi. Své lidské ustrojení vyléčit nemůžeme, ale buddhismus nabízí metodologii k jeho nápravě a prostřednictvím uvědomění i k omezení našeho utrpení. A na závěr se ještě vraťme zpět k buddhistické hypotéze číslo 4. Je možné naučit se omezovat důvody ke zlosti, je možné naučit se se zlostí zacházet, když už se dostaví, a nakonec je možné naučit se i přeměnit zlost v soucit. Níže uvedená kniha Leonarda Scheffa a Susan Edmistonové nabízí podněty a návody, jak do tohoto stavu dospět. Zdroj: Leonard Scheff a Susan Edmistonová, Kráva na parkovišti - Zenový přístup k překonání zlosti
04.02.2013, 00:00:18 Publikoval Luciferkomentářů: 7