Nejen že si volíme, co uděláme, když dostaneme zlost – jestli ji dáme najevo nebo ne a jakým způsobem -, ale můžeme si i vybrat nenaštvat se.
Dokážete si vybavit nějaký incident, jedno zda velký nebo malý, kdy jste měli zlost a přitom i pocit, že za vzniklou situaci nenesete žádnou zodpovědnost? Může to být období, kdy jste cítili spravedlivé rozhořčení a řekli: „Podívejte, co mi ten parchant udělal.“ Vraťte se zpátky a znovu si promítněte, zda byste dnes mohli udělat něco jinak a vyhnout se tak problému, kdybyste znali motivy dotyčného.
Lucifer
Jedné ženě ve Whitefish v Montaně jménem Laura A. Munsonová se povedlo něco výjimečného. Když jí manžel po dvacetiletém soužití řekl: „Už tě nemiluji. A ani nevím, jestli jsem tě kdy miloval. Odcházím. Děti to pochopí. I ony budou chtít, abych byl šťastný,“ řekla si, že se zlosti nepoddá. Rozhodla se brát manželova slova jako slova dítěte, které se v návalu vzteku pokouší udeřit svou matku. Uhnula hlavou a nevzala útok osobně, protože se jí to netýkalo. Znala svého manžela víc než dobře a domyslela si, že to souvisí spíše s jeho osobním zhroucením než s jejich manželstvím. Když se Munsonová z toho šoku trochu vzpamatovala a byla schopna slov, přiměla se říci: „To neberu.“
Částečnou příčinou její neústupnosti bylo, že se krátce předtím pustila do „nedosažitelného porozumění sobě samé“, jak si pro sebe nazvala buddhistický termín „konec utrpení“. Rozhodla se vzít zodpovědnost za své štěstí do vlastních rukou a nedovolit si zabřednout do věcí tak, aby nad nimi ztratila kontrolu. Ať už si říká buddhistka nebo ne, je příkladem buddhistického přístupu k životu. Udržela si vyrovnanost; zvolila si, že se nebude cítit pokořená. Její „to neberu“ je svou nestranností ekvivalentem „vážně?“ buddhistického mnicha. To, že nepropadla zlosti, umožnilo Munsonové zvážit možnosti. Měla tušení, že její manžel prochází hlubokou a problematickou krizí středního věku, a tak navrhla, že si dají pauzu – cokoliv vyjma ubližování dětem a jí jeho odchodem.
Propadnout zlosti a jednat v hněvu radikálně zúží naše možnosti při řešení životních problémů. Když jednáme v hněvu, jednáme iracionálně, takže když nás zlost přemůže, naskočí některé automatické reakce: zaměříme se pouze na vybití zlosti. Pokud ale v sobě uchováváme zlost – či buddhisticky „máme v sobě zlovůli“ – můžeme ji proměnit ve stálý postoj, který omezuje naše životy už v samém základu. Vzdáváme se lepší volby ne jenom pro tento daný okamžik, ale pro budoucnost. V ekonomice se tomu říká „cena ztracené příležitosti“ – benefitu, který jsme mohli získat, kdybychom investovali čas, srdce a mysl do něčeho jiného.
Každý můžeme mít nějaký navyklý způsob utvrzování ve své zlobě, ale obecně to bude jeden z těchto tří: Ústup; Pomsta; Mučednictví.
Když mi někdo pustí cihlu na nohu, po bolesti rychle následuje zlost. Přesto lze očekávat, že mi nikdo nechtěl ublížit a záchvat zlosti mě vykolejil jen dočasně. Důležité je, kam mě zlost zavede. Nohu mám pohmožděnou, to odčinit nelze. Ale to, jak dlouho budu mít zlost, a to, jak s ní naložím, bude určovat její cenu až do konce mého života. Mohu svou zlost změnit v sebelítost, nebo jí použít jako výmluvu k ústupu od nějaké krátkodobé či dlouhodobé činnosti.
Anebo se mohu zaměřit na pomstu. V Melvillově Bílé velrybě je podán zásadní příklad takové pošetilosti, kdy jinak schopný, rozumný člověk obětuje svůj život, aby se pomstil velrybě. Výsledkem jeho prostoduché posedlosti je jenom utrpení a následná smrt. Nešťastný kapitán Achab zřejmě neslyšel, že „nejlepší pomstou je dobře žít“.
Mučednický postoj může být zcestným, nepřímým způsobem, jak projevit zlost. Člověk, který ze sebe dělá mučedníka, se může snažit u ostatních vzbudit pocit viny nebo pocit povinnosti, a tak jimi manipulovat. Když si při zlosti zvolíme mučednictví, příběhem našeho života se stane: „Když jsem tak hodný člověk, proč jsou na mě lidi zlí?“ Takový pohled zabarvuje vše, co se nám stane, takž i vstřícné gesto vůči nám je interpretováno jako nepřátelský čin. Milovat mučedníka není snadné.
Hlavním důvodem, proč neprojevovat zlost, je v buddhismu to, že její vyjádření má vedlejší účinek, který přetrvává, i když jste vyřešili to, co ji způsobilo. Proto je dobré pohlédnout na zlost a na problém z hlediska buddhistického konceptu karmy. Výraz karma znamená doslova „čin“, ale odkazuje k působení zákona příčin a následků. Deepak Chopra říká: „Karma je čin i důsledek tohoto činu: je to příčina i následek zároveň, protože každý čin plodí energie, které na nás dopadají stejnou silou… Každý slyšel větu: ‘Cos zasel, to sklidíš.’ Chceme-li ve svém životě dosáhnout štěstí, musíme se naučit zasévat semínka štěstí. Proto v sobě karma zahrnuje akt vědomé volby.“
V jakémkoliv okamžiku máme téměř neomezené množství voleb. Můžeme být v extázi nebo v depresi, ale také něco mezi tím. Můžeme být vědomí i nevědomí. Můžeme vykonávat svoje zaměstnání s nadšením i s nechutí. Ale pokud jednáme výhradně na základě našeho formování v dětství, švédský stůl možností se scvrkne na žebráckou misku. Můžeme dovolit zlosti, aby nás omezila na výběru z možností, anebo se můžeme rozhodnout, že nás zloba ovládat nebude. Když dostaneme zlost, je to signál, že je něco špatně. Ale kromě zásahu asteroidem nebo nevyprovokovanému fyzickému útoku, k němuž dojde jenom proto, že jste se zrovna ocitli ve špatnou dobu na špatném místě, může být vaše zlost obrannou reakcí z vaší strany (máte svá „kuří oka“) nebo varovným signálem k tomu, abyste se zamysleli, čím jste k dané situaci přispěli vy.
Dokonce i když jste bez viny, volba nezlobit se může být tím nejprospěšnějším, co můžete udělat, jako tomu bylo v případě Laury Munsonové. Munsonová celé měsíce snášela zlost a nepřiměřené chování svého manžela. Pak jednou přišla domů a našla ho, jak seká trávník. Byl zpátky. Zdá se, že Laura Munsonová byla svatá. Ale nebyla svatá, byla chytrá.
Zdroj: Leonard Scheff a Susan Edmistonová, Kráva na parkovišti - Zenový přístup k překonání zlosti
29.10.2013, 00:00:13 Publikoval Luciferkomentářů: 11