Neviditelný čert

„Jsme bezmocně unášeni mořem, morálním mořem… Sedíme tu v našem záchranném člunu, je nás, dejme tomu, 50. Buďme velkorysí a řekněme, že ve člunu je místo ještě pro 10 lidí, tedy celkem 60. A teď si představme, že nás 50, kteří sedíme ve člunu, vidí dalších 100 lidí, kteří plavou v moři a prosí nás, abychom je pustili do člunu nebo jim něco dali…

Lucifer

Máme několik možností: může nás to nutkat řídit se křesťanským ideálem a být „strážci svých bratří“ nebo ideálem marxistickým a dávat ‘každému podle jeho potřeb‘. Protože potřeby všech lidí ve vodě jsou totožné a protože je můžeme považovat za „naše bratry“, mohli bychom je do člunu vzít všechny, což by znamenalo naložit celkem 150 lidí do člunu o nosnosti 60. Člun se potopí a všichni utonou. Naprostá spravedlnost, naprostá katastrofa… Protože ve člunu je ještě nevyužitá kapacita 10 míst, mohli bychom do něj vpustit přesně 10 lidí. Ale kterých 10 tam vpustíme?… Teď si představme, že jsme se rozhodli… nevpustit tam nikoho dalšího. Pak je možné, že se nám podaří přežít, ale budeme muset člun neustále střežit před pokusy dalších lidí dostat se na palubu.“

V roce 1974 publikoval americký ekolog Garrett Hardin článek, v němž použil metafory Země jako záchranného člunu ke kritice bohatých západních států a jejich pomoci chudším rozvojovým zemím. Hardin neúnavně bičoval krvácející srdce liberálů argumenty, že dobře míněné, ale pomýlené intervence západních států budou mít z dlouhodobého hlediska škodlivý dopad pro obě strany. Země přijímající zahraniční pomoc si vytvoří kulturu závislosti a nedostane se jim tak „tvrdého ponaučení“ o nebezpečích chybného ekonomického plánování a nekontrolovaného populačního růstu. Neomezená imigrace zároveň zaplaví téměř stagnující populaci Západu nezastavitelným přílivem ekonomických uprchlíků. Z těchto dopadů viní Hardin liberály stíhané výčitkami svědomí a kritizuje zvláště to, jak napomáhají „tragédii obecních statků“, procesu, v němž se omezené zdroje idealisticky považované za právoplatný majetek všech lidí stávají obecním vlastnictvím, což nevyhnutelně vede k jejich vyplenění a zkáze.

Hardinovo odvolání se na drsnou etiku záchranného člunu bylo přímou odpovědí na nedostatky útěšnější metafory Země jako vesmírné lodi, oblíbené mezi environmentalisty s hlavou v oblacích. Podle této metafory jsme všichni na palubě vesmírné lodi Země, je tedy naší povinností zajistit, abychom neplýtvali jejími vzácnými a omezenými zdroji. Problém vzniká, když se tato představa přetaví v liberály hýčkaný obrázek o jedné velké šťastné posádce, táhnoucí za jeden provaz, a podpoří názor, že světové zdroje by měly být obecným majetkem, z něhož má každý člověk poctivý a rovný podíl.

Farmář, kterému patří kus země, se bude starat o svůj majetek a dá si pozor, aby ho neničil přílišnou pastvou, ale pokud se země stane obecní půdou otevřenou všem, nebude takto na její ochranu dbát nikdo. Pokušení krátkodobého zisku způsobí, že dobrovolná omezení se brzy rozplynou a bude rychle následovat zhoršování a úpadek. Tento proces – podle Hardina nevyhnutelný v „přelidněném světě plném nedokonalých bytostí“ – je tím, co nazval „tragédií obecních statků“. Budou-li v tomto smyslu za obecný majetek považovány pozemské zdroje, jako vzduch, voda a ryby v oceánech, nikdo se o ně nebude řádně starat a čeká je jistá zkáza.

Hardin sám bezvýhradně prosazuje svou etiku záchranného člunu, která je „sice drsná, ale pro naše dobro“. Bez výčitek svědomí radí liberálům stíhaným pocitem viny „opustit loď a přenechat své místo jiným“, čímž eliminují pocity viny, které jinak hrozí destabilizací člunu. Nemá cenu trápit se tím, jak jsme se dostali tam, kde jsme – „minulost nepředěláme“; a pouze když zaujmeme Hardinem prosazovaný drsný, nekompromisní postoj, můžeme zachránit svět (nebo alespoň svou část světa) pro budoucí generace.

Tento obrázek vztahu mezi bohatými a chudými zeměmi jistě není zrovna pěkný: ty první jsou bezpečně uvelebeny ve svých člunech a těm druhým, které se snaží dostat na palubu, rozbíjejí svými vesly hlavy a lámou prsty. Metaforu lze ale interpretovat nejen Hardinovým způsobem. Opravdu hrozí záchrannému člunu potopení? Jaká je jeho skutečná kapacita? Nejde tu spíš o vypasené tlusté kocoury, kteří by se mohli trochu uskrovnit a podělit se o svůj příděl?

Velká část Hardinova argumentu spočívá na předpokladu, že vyšší porodnost v chudších zemích by přetrvala, i kdyby se s nimi ostatní země rozdělily poctivěji. Hardin nepřipouští, že tyto vysoké hodnoty mohou být reakcí na vysokou dětskou úmrtnost, nízký průměrný věk, špatné vzdělání a tak dále. Liberál by řekl, že když se z argumentu sloupne Hardinovo pozlátko, zůstane obrázek čiré a hrubé amorálnosti – sobectví, sebeuspokojení a bezcitnost…

V tomto světle se liberálův pocit viny nebude zdát tak nemístný. Liberálního plavce na člunu by ani ve snu nenapadlo třískat veslem po hlavě svého spolupasažéra, tak proč by měl přemýšlet o tom, že něco takového udělá (nebo dopustí, aby se to stalo) nešťastníkům plovoucím ve vodě kolem člunu? Není vlastně jeho povinností pomoci druhým z vody a podělit se o svůj příděl, vzhledem k tomu, že na palubě je ještě místo?

Obrázek záchranného člunu je tedy nepříjemnou výzvou pro západní liberalismus. Jedním z nejzákladnějších požadavků konceptu sociální spravedlnosti je nestranný přístup k lidem. To, nad čím lidé nemají vládu (náhodné faktory našeho narození jako pohlaví, barva kůže atd.), by nemělo určovat zacházení s lidmi a jejich morální hodnocení. A přece jeden takový faktor – totiž místo, kde se člověk náhodou narodí – hraje, jak se zdá, v našich morálních postojích velmi důležitou úlohu, a to platí pro Hardinovy zastánce i pro ty nejzapálenější liberály. Jak je možné připisovat takovou – ba vůbec nějakou – morální důležitost něčemu tak náhodnému, jako jsou státní hranice?

Tváří v tvář této námitce musí liberál buď ukázat, jak může být požadavek nestrannosti zrušen nebo oslaben v případě jiných částí světa, než je ta naše – tedy proč je pro nás správné dávat morální přednost sobě samým; anebo musí připustit, že současný liberalismus je v jádru jaksi nekoherentní a že konzistence jeho postoje vyžaduje, aby principy morálky a sociální spravedlnosti měly celosvětovou platnost.

Současní myslitelé se snažili vypořádat s problémem oběma způsoby. Argumenty ve prospěch stranickosti coby esenciálního prvku liberálního myšlení jsou sice s ohledem na celosvětové poměry užitečné, ale přesto liberalismu ubírají na účinnosti a hodnotě. Na druhou stranu plnohodnotný kosmopolitní liberalismus je sice chvályhodný, ale vyžaduje celkovou proměnu současné politické praxe mezinárodní angažovanosti, a tak mu hrozí, že ztroskotá na realitě týchž celosvětových poměrů.

Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát

18.11.2013, 00:00:10   Publikoval Luciferkomentářů: 11