Intencionální předsudek

rubrika: Filosofický koutek


Po jednodenní přestávce v podobě Adornova fragmentu Ryba ve vodě se vracím k dokončení dvojitého filosofického pojednání na téma umění. První se zabývalo základní otázkou Co je umění?, a to druhé, v dohledné době nejspíš konečné, se zabývá vztahem umělcovy osobnosti k jeho dílu, jeho díla k publiku, a tak všelijak naopak i venkoncem. Když umělec vypustí své dílo na po umění dychtící veřejnost, je stále ještě jeho? Anebo je v něm stále ještě aspoň kousek jeho? Anebo si jeho umělecké dítě už žije svým vlastním životem, aniž by svého „tátu“ či „mámu“ k tomu potřebovalo? Otázky na první pohled možná dost směšné, ale pojďme se na to podívat filosofickým okem.

 

Lucifer


Richard Wagner je podle mnohých jedním z největších skladatelů všech dob. O jeho tvůrčím géniovi lze stěží pochybovat; neutuchající procesí poutníků k jeho „svatyni“ v Bayreuthu jsou svědectvím o jeho neobyčejném talentu a přetrvávající působivosti jeho díla. Mimo vážnější debatu je také to, že Wagner byl mimořádně nepříjemný člověk: neskutečně arogantní a posedlý sám sebou, bez jakýchkoli skrupulí využívající druhé, věrolomný i vůči svým nejbližším… nekonečný seznam slabostí a špatných vlastností. A pokud je něco odpudivějšího než jeho osobnost, jsou to jeho názory: byl to netolerantní člověk, rasista a zuřivý antisemita; nadšený zastánce rasové očisty, který volal po vyhnání Židů z Německa.

 

Jak dalece je něco z toho podstatné? Má to, co víme o Wagnerově charakteru, sklonech, přesvědčeních atd., nějaký význam pro naše chápání a oceňování jeho hudby? Mohli bychom se domnívat, že tyto úvahy jsou relevantní do té míry, do jaké se to promítlo v jeho hudebním díle či je to ovlivnilo; že když budeme vědět, co motivovalo některé jeho konkrétní dílo nebo jaké záměry stojí za jeho tvorbou, může nás to přivést k plnějšímu pochopení jejího účelu a smyslu. Nicméně podle jedné z vlivných kritických teorií vytvořených v polovině 20. století by se interpretace díla měla soustřeďovat výhradně na jeho objektivní kvality; měli bychom striktně odhlížet od všech vnějších či vedlejších faktorů (životopisných, historických atd.) souvisejících s autorem díla. Ona (údajně) chybná představa, že smysl a hodnotu díla pomocí těchto faktorů určit lze, se nazývá „intencionální předsudek“.

 

I když se teorie intencionálního předsudku uplatnila od té doby i v jiných odvětvích, místem jejího původu je obor literární kritiky. Pojem sám poprvé použili v eseji z roku 1946 William Wimsatt a Monroe Beardsley, dva příslušníci školy Nové kritiky, která vznikla v USA ve třicátých letech. Podstatným bodem učení Nových kritiků bylo to, že básně i jiné texty je třeba chápat jako nezávislé a soběstačné; jejich smysl lze určit čistě na základě slov samých – autorovy záměry, ať už deklarované nebo předpokládané, jsou pro proces interpretace nepodstatné. Jakmile se vydané dílo objeví na světě, stává se veřejným objektem, k němuž nikdo, včetně autora samého, nemá privilegovaný přístup.

 

Může být nemorální umění dobré? Ve filosofii se dlouho debatuje o otázce, zdali umění, které je špatné morálně, může být samo o sobě dobré (jakožto umění). Tato otázka se obvykle vztahuje k postavám jako Leni Reifenstahlová, německá režisérka, jejíž dokumenty Triumf vůle (o norimberském sjezdu NSDAP) a Olympia (o berlínské olympiádě v roce 1936) byly esencí nacistické propagandy, nicméně mnozí je považují za vynikající po technické a umělecké stránce. Staří Řekové by se s touto otázkou vypořádali namístě, neboť pro ně byly pojmy krása a morální dobro neodlučitelně spjaty, v moderní době to ale už tak snadné není. Sami umělci v tom jsou obvykle dost shovívaví. Zcela typické je prohlášení Ezry Pounda: „I když je třeba dobré umění ‘nemorální’, samo o sobě je věcí dovednosti. Dobré umění nemůže být nemorální. Dobrým uměním rozumíme umění, které přináší pravdivé svědectví.“

 

Poukaz na existenci intencionálního předsudku neměl jen čistě teoretický význam: jeho smyslem bylo korigovat trend převládající v literární kritice. Jistě, v případě obyčejných „nepoučených“ čtenářů bude jejich interpretace nepochybně záviset na všelijakých vnějších faktorech. Zdá se nepřijatelné předpokládat, že naše čtení knihy o obchodu s otroky neovlivní informace, zda byl autor Afričan nebo Evropan. Jinou otázkou samozřejmě je, zda by takový účinek tato informace mít měla, ale asi bychom se měli mít na pozoru před takovýmito myšlenkami, které nás vzdalují běžné praxi. Popravdě řečeno je pochybné, zdali je vůbec možné, natož žádoucí, takto úplně oddělovat mysl autora od jeho výtvorů. Porozumění něčímu jednání nutně zahrnuje nějaké předpoklady o úmyslech, které toto jednání vedou; neměla by také interpretace uměleckého díla záviset zčásti na podobných předpokladech a vyvozeních? Myšlenku, že autorovy či umělcovy záměry se smyslem díla jsou vlastně irelevantní pro jeho skutečný smysl, je nakonec obtížné strávit.

 

Nebezpečí intencionálního předsudku nás má varovat, abychom při hodnocení a interpretaci uměleckého díla nebrali v potaz tvůrcovy záměry. Jsme-li ale nuceni zabývat se zkoumaným dílem izolovaně, nezávisle na záměrech jeho zhotovitele, můžeme mít problémy s tím, abychom udrželi platnost některých rozlišení, která bychom ztráceli jen neradi (nebo přinejmenším s pocitem překvapení).

 

Předpokládejme, že nějaký padělatel vytvoří dokonalý Picassův obraz – přesně v mistrově stylu, bezchybný do posledního tahu štětcem, takže ani znalci neodhalí, že je to podvrh. Normálně bychom si sebelepší kopie nevážili, neboť to není práce mistra; je to jen otrocká napodobenina, postrádající originalitu a tvůrčího génia. Ale posuzujeme-li dílo odděleně od jeho původu, nejsou podobné úvahy jen prázdnými řečmi? Cynik by možná řekl, že označit to za prázdné řeči je ještě mírné: dávat přednost originálu před dokonalou kopií je ne právě výchovnou směskou snobství, hamižnosti a fetišismu. Intencionální předsudek může být protilékem na tento problém, coby připomínka pravé hodnoty umění.

 

Ale co když nejsou k dispozici žádné záměry, které bychom mohli nebrat v potaz – protože tu není žádný tvůrce? Představme si, že moře milionkrát náhodně udeří kusem dřeva o břeh a vytvaruje ho v krásnou sochu, s dokonalou barvou, strukturou povrchu, vyvážeností atd. Mohli bychom ten kus dřeva uchovávat jako poklad, ale bylo by to umělecké dílo – nebo vůbec umění? Zdá se být jasné, že to není artefakt. Co to tedy je? A jakou hodnotu to má? Náš náhled na věc tu mění fakt, že to není plod lidské tvořivosti. Ale není takové uvažování nesprávné, když je původ skulptury nepodstatný?

 

A nakonec si představme špičkového současného umělce, který promyšleně vybere kbelík a mop a vystaví je v prestižní galerii. Po zavíračce jde kolem uklízeč či uklízečka a postaví svůj kbelík a mop, přesně stejný, náhodou hned vedle onoho „uměleckého díla“. V tomto případě spočívá umělecká hodnota právě v procesu výběru a instalace. Nic jiného od sebe ty dva kbelíky s mopem neodlišuje. Pokud ale bereme v potaz pouze objektivní vlastnosti kbelíků a mopů, skutečně se od sebe nějak liší?

 

Tyto úvahy naznačují, že bychom možná měli svůj přístup k umění přehodnotit. Hrozí nám reálné nebezpečí, že se necháváme oslnit císařovými novými šaty.

 

Když je předmětem oceňování nějaký text nebo umělecké dílo – zvláště nějaké složité, abstraktní či jinak náročné – očekáváme, že různé publikum bude reagovat různým způsobem a utvoří si rozdílné názory. Předpokládáme, že si každý, kdo dílo interpretuje, utvoří vlastní interpretaci a každá taková interpretace v jistém smyslu udílí dílu odlišný smysl. Skutečnost, že tato různost smyslu nemohla být autorovým či umělcovým záměrem, se na první pohled zdá podporovat teorii o intencionálním předsudku. Nicméně při svém neúchylném soustředění na slova sama si Noví kritici dali neméně záležet i na tom, aby ze hry vyloučili i čtenářovy reakce a dojmy při hodnocení literárního díla. Chybné směšování smyslu díla s jeho možným dopadem na publikum nazvali „předsudkem působení“.

 

Když uvážíme, že různí lidé mohou mít s dílem spojeno nesčetně mnoho rozdílných prožitků, zdá se, že by ničemu nepomohlo dávat je do souvislosti se smyslem díla. Opět se ale lze ptát: nemůže být naše hodnocení údajně objektivních kvalit díla ovlivněno jeho schopností vyvolat v publiku rozmanité reakce?

 

Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát

 


komentářů: 31         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
31
Lucifer * 30.11.2013, 00:08:30
Starý Kocoure, dík za za velmi inspirativní reakci, až někdy uvidíš Jarka, tak ho ode mne pozdrav, jeho písně pro mne znamenaly hodně, no a tu trubku z nebes... někdy se ji pokusím na NašíTrubce najít, neplácám jen tak z vody...

Nevinný

30
informace (neregistrovaný) 29.11.2013, 23:27:48
No vidíte, Koocoure,
když rozlišujete u sebe mezi tvorbou jako sebevyjádřením - zachycením na fotografii, jak to vidíte a cítíte Vy a fotografováním pro zakázku, aby se to líbilo jiným a prodávalo se to, proč to nechcete přiznat všeobecně? Cožpak nevidíte rozdíl mezi básní a textem budovatelské písničky?

29 To Info:
St. Kocour (neregistrovaný) 29.11.2013, 23:02:50
Neřídím. Proto taky nemám úspěch u většiny publika. Ale kdyby mě fotky živily, musel bych být poplatný obecnému (ne)vkusu. Taky když fotím na zakázku (to je ale řemeslo, ne tvorba!) musím dodržovat "nová pravidla". Tu "ostrozrnost" nebo "isohélii" si nemohu dovolit. Teď jsou výrazové prostředky fotografie velmi "zploštělé". To je digitální doba.

Ale pochopitelně umím udělat "líbivou fotku". Jenže takové dělám, jen když musím. Takových je totiž fůra a většinou už nic nevyjadřují, nebo vyjadřují něco, co už bylo deset tisíckrát řečeno. Dekor. Nerozhodný

28
informace (neregistrovaný) 29.11.2013, 22:32:28
Vy se také řídíte, Kocoure, tabulkami pro úspěšného fotografa? Tolik a tolik té a oné barvy, tolik světla a tolik stínu?

27 K tvorbě "podle předpisu":
St. Kocour (neregistrovaný) 29.11.2013, 22:15:16
K tvorbě "podle předpisu":
Před cca 15-ti lety se mi dostal do ruky vzorový scénář úspěšného amerického (hollywoodského) filmu. Rozepsaný celý temporytmus, kdy se má objevit tahle postava, kdy zase ona, kdy má nastat konflikt, kdy nastupuje podružný hrdina a kdy podružný padouch, kdy má být vložena akčním scéna a jak dlouho má trvat - např. automobilová honička atd. Kdy má nastat milostný vztah, kdy má dojít k prvnímu fyzickému kontaktu. Vše rozpočteno na minuty a sekundy. Prý toto dílo vzniklo rozborem desítek úspěšných filmů.
Považoval jsem to za hnusný podvrh nebo trapný vtip - až do doby, než jsem si pustil video s filmem USA a vzal do ruku stopky. Ono to u všech amerických "trháků" prostě sedělo. Vnímání filmů se koná podle určitého kulturního (naučeného) schematu. A bác ho! Jaká svobodná tvorba. Tabulka scén v XLS.

Moc mě mrzí, že jsem ten text měl jenom v elektronické podobě a při havárii mého starého počítače jsem tabulku ztratil. Mrkající

26 Pro Světlonoše:
St. Kocour (neregistrovaný) 29.11.2013, 21:58:35
Dost blízko realitě, Lucifere. Dost blízko.
S Jarkem N. se ještě občas vídám i když už jsme spolu dost dlouho nic nedělali, o trubce shůry jsme ale spolu nikdy nemluvili. Tak se ho na tu trubku poptám.
Problém je v tom, že literátovi k tvorbě stačí tužka a školní sešit. Malíř to má dražší, zvláště pak malíř "monumentální". Fotograf může tvořit s aparátem za pár (desítek) tisíc, filmař obvykle potřebuje štáb a miliony korun. Takže pokud není milionář, musí nějak kolaborovat se současnou (ekonomickou) mocí. Nebo mocí politickou - která má k dispozici státní prostředky - a to je nejčastější případ. Divadlo je to samé. Skladatel může skládat do papírových čtvrtek po 4,50 Kč/ks + černá fixka (nebo do počítače) - ale aby to mohli slyšet i ostatní, nejen on sám v duchu, rovněž potřebuje symfonický orchestr, kde nastudování symfonie přijde tak na 1/4 - 1/2 milionu - když to není moc "těžká hudba". Takže musí jaksi "kolaborovat" s režimem. Nakolik se kdo "ušpiní" je různé.

Nakonec poznatek z mé vlastní "tvorby" - na začátku je neodolatelné nutkání svému okolí něco sdělit. V mém případě pomocí fotoaparátu. Jsem hodně svobodný - i když fotit třeba malé nahaté děti nemohu - budu primitivy bystře označen za pedofila, i když pedofilní myšlenky mě nikdy ani nenapadly. Navíc musím fotit tak, abych svoji myšlenku dopravil až do hlavy diváka. Pokud použiji postupy, které se používaly třeba v sedmdesátých letech (kdy jsem se učil fotit) nedosáhnu obvykle ničeho. Dnešní publikum některým z nich prostě nerozumí a považuje fotku za "technicky zkaženou". (Např. tzv. "ostrozrnost". Mají pocit, že mám levný fotoaparát nebo že to s ním neumím.) Takže výrazové prostředky jsou omezené, "dovolená témata" také. Když si pak občas přečtu, co o mých fotkách říká někdo, kdo se považuje za oprávněna "odborně umělecky posuzovat", občas taky upadám do tichých, leč nezastavitelných záchvatů smíchu. Mrkající

25
informace (neregistrovaný) 29.11.2013, 21:48:09
Tak jsem tu znova.
Kocoure, jste mimo téma. Co tu bude za 200 let to nevíme. A nevíme ani, jestli tu nebude nový totalitní režim, kdy budou ta díla opěvovat a dávat za příklad, anebo zase zavrhovat, protože tu nebude komunizmus, ale něco jiného.
Jde o to, že to nejsou literární umělecká díla, ale pustá propaganda, psaná podle receptu: tolik deka pracujících, tolik deka moudrých funcionářů strany, tolik deka třídního nepřítel, k ochutnění nějaká milostná zápletka - samozřejmě cudná s happy endem. Asi něco jako buchta pro blbouny.
I propaganda může být zajímavá, když je originální. Z dvacátých let pocházejí karikatury a posters ruských futuristů. Ty jsou tak vtipné, že jich použil ke své předvolební propagandě v r. 1994 Berlusconi pro svou právě založenou stranu. Jenomže to tenkrát ruským výtvarníkům nikdo nediktoval shora.

24
informace (neregistrovaný) 29.11.2013, 21:29:13
Pardon, nedala jsem odkaz.
http://www.seieditrice.com/materiali/storia/chiaroscuro/U3-ipertestoB.pdf
A teď už mizím, nebo tu uváznu až do noci.

23 Povídání o červené punčošce:
St. Kocour (neregistrovaný) 29.11.2013, 21:28:53
"Politika se mění stále rychleji a vrací se často až téměř na původní pozice. Kultura, "kulturní podhoubí" se mění daleko pomaleji."

Informace, Vy snad víte, jaký tu bude politický systém za 200 let?
Já to netušil o současnosti nic ani před čtvrtstoletím. A i po roce 1990 byly moje a nejen moje představy naprosto naivní. Dělnické rady jako majitelé továren...
Můj děda v roce 1936 určitě netušil, co tu bude v roce 1940 a potom třeba v roce 1950.

Jeden čas jsem si zapisoval předpovědi renomovaných futurologů, co bude za dvacet a padesát let. Víte, že podle nich už dávno žijeme v komunismu a USA jako stát neexistují?

A že právě v roce 2014 (příští rok) začíná kolonizace Marsu?
Uvědomujete si vůbec, do jak pitomé debaty jsme se dostali? Všechno, jenom ne zjednodušující politickou debatu.

Kultura a umění - prosím, o tom nějaké poznatky mám, jsem už půl století "sluha umělců". Právě proto, že vím, jak vypadá umělecká tvorba v každodenní praxi jsou mi teoretické vývody (i filosofické) více měně - spíše vice - k smíchu.
Teoretici \"o tom\" odborně povídají a píší knihy a my, blbečci, to realizujeme, děláme.

Takže (naposledy) opakuji: Když je někdo třeba vynikající tanečník nebo zpěvák, na jeho politickém přesvědčení vůbec nezáleží. Pokud ho posuzuji jako "homo politicus" naopak není důležité, jak dobře nebo špatně zpívá / tančí / deklamuje. Dtto spisovatel / filmař / fotograf / skladatel - pokud ve svém díle propaguje cokoliv politického nebo náboženského, je podstatné jen to, zda to dělá dobře a působivě nebo špatně - ovšem, vůbec ne ne to, o jakou politickou či náboženskou ideu jde.

Zamračený

22
informace (neregistrovaný) 29.11.2013, 21:22:01
A ještě, abyste si osvěžil vzpomínky na sorelu, podívejte se, o ní píše italský rusista Gian Piero Piretto, Il radioso avvenire, Mitologie culturali sovietiche
Einaudi 2001
Saggi, pp. XIV - 382

Výtažky z knihy jsou sice v italštině, ale jsou výmluvné i fotky.

21
informace (neregistrovaný) 29.11.2013, 20:43:35
Pokračování
A jakpak se Vám líbí kolchoznická literatura, kde bujarý traktorista překonává normy na 250 procent a ňadraté dívky mu mávají rudými šátečky a zpívají častušky?
Anebo co říkáte "kolektivní" literatuře, když Gorkij na pokyn ÚV strany dal dohromady skupinu spisovatelů, aby napsali o stavbě kanálu Baltické - Bílé moře? Oni to doopravdy napsali a vydali pod názvem Kanal imeni Stalina (Stalinův kanál).
Takovou oddanost svému vládci a tyranovi v dějinách literatury snad nikdy spisovatelé neprojevili.

http://www.sorela.cz/web/articles.aspx?id=16

Určitě socrel do dějin literatury vejde. Tedy už vešel. Ale těžko se bude těšit nějaké úctě a oblibě, jako se nikdy netěšil a netěší ani teď.

Myslíte, že za nějakých dvě stě let vezme čtenář do ruky literaturu sorely anebo si raději přečte dílo nějakého symbolisty, futuristy, nebo akmeisty? Ne-li dokonce nějakou knížku autora "proletářské literatury? Všechno, ale sorelu ne!


20
informace (neregistrovaný) 29.11.2013, 20:37:39
Takže Vy, Kocoure, tvrdíte, že za nějakých dvě stě let mohou být díla sorely zajímavým ekurzem? Exkurzem do čeho? Jak se psalo za za stalinizmu? Exkurzem do minulosti, kdy politická nadvláda skupiny lidí v čele s tyranem diktovala dokonce i jak má vypadat umění?
Našla jsem speciálně pro Vás dokument o tom, jak byl slavnostně na I.sjezdu sovětských spisovatelů "spuštěn" socialistický realizmus. U jeho kolébky stál A.A.Ždanov, tajemník ÚV VKP(b) a ideolog strany. Jeho projev o novém socialistické umění stojí za to si přečíst.
Text najdete na stránkách české sorely, ale aby Vám neunikla nejzávažnější místa, tak Vám je tu nalepím:

A. A. Ždanov - O nejpokrokovější literatuře světa Řeč na 1. všesvazovém sjezdu spisovatelů r. 1934
V naší zemi jsou hlavními hrdiny literárního díla aktivní budovatelé nového života: dělníci a dělnice, kolchozníci a kolchoznice, členové strany, hospodářští odborníci, inženýři, komsomolci, pionýři. To jsou hlavní typy a hlavní hrdinové naší sovětské literatury. Naše literatura je prodchnuta enthusiasmem a hrdinstvím. Je optimistická, ale ne optimistická z nějakého zoologického „vnitřního“ pocitu. Je optimistická v podstatě, ježto je literaturou třídy na vzestupu – proletariátu, jediné pokrokové a průkopnické třídy. Naše sovětská literatura je silná tím, že slouží nové věci, novému dílu – dílu socialistického budování.

Soudruh Stalin nazval naše spisovatele inženýry lidských dušÍ. Co to znamená? Jaké povinnosti vám ukládá tento název?
To znamená, předně, znát život, abyste jej dovedli pravdivě zobrazit v uměleckých dílech, ne jej zobrazovat scholasticky, mrtvě, pouze jako „objektivní realitu“, nýbrž zobrazit skutečnost v jejím revolučním vývoji.
(Víte, Kocoure, co to vlastně znamenalo ta skutečnost v revolučním vývoji? Soudruh Ždanov Vám to hned řekne.)
Naše sovětská literatura se nebojí, že bude obviněna z tendenčnosti. Ano, sovětská literatura je tendenční, neboť v epoše třídního boje není a nemůže být literatury netřídní, netendenční, zdánlivě apolitické. (Potlesk.)

Vytvořte veliká mistrovská díla velikého ideového a uměleckého obsahu.
Buďte nejaktivnějšími organisátory přetváření vědomí lidí v duchu socialismu.
Buďte na předních posicích bojovníků za beztřídní, socialistickou společnost. (Bouřlivý potlesk.)

Pokračování následuje


Lucifer
19
Lucifer * 29.11.2013, 18:49:21
Aha, tak on už nebyl zaneprázdněn, ale reagoval současně se mnou. Přeji všem Kocourům hezký víkend.

Usmívající se

18 pro Informaci:
St. Kocour (neregistrovaný) 29.11.2013, 18:41:21
Sorela nesorela - jakmile začnete hodnotit kumšt z politické / náboženské pozice, jste s realističností v pytli. Slušně řečeno.
To, čemu se dneska posmíváme, že je "sorela" může být za dvě stě let zajímavým exkurzem, odvětvím jak výtvarným, tak třeba literárním nebo hudebním. Vysmívaný komiks minulých let se dnes těší úctě a oblibě jako graficko-literární zkratka. Nedávno jsem dvěma vzdělaným hudebním odborníkům přehrál kousek opery Goya Josefa Boháče. Neznali to a ocenili velmi vysoko. Poté, když jsem jim prozradil, kdo to napsal, se oba těžce oba urazili. Ona je to totiž opravdu zajímavá muzika!
A ještě jedna poznámka: Když náhodou teoretik dílo nezná (část díla) hodnotí ho jinak, když autora zná. A tady je, jak vidíte silný rozpor nebo, chcete-li, podvod.
Zkusím to s fotkami Leni R. z jejího pozdějšího období, kdy se věnovala jiným tématům než olympiádě v Berlíně a fotky nejsou tak známé. Myslím, že to dopadne jako s Boháčem.

Takže - jak chcete rozlišovat mezi mecenášem (a není pravda, že do toho kumštýřům mecenáši obvykle nemluvili - jen byli "decentnější" při vyjadřování přání, jak by měli dílo vypadat) a sponzorem, který platí za něco, co je předem dohodnuto. A to dohodnuté zase nemusí být ani dobré, ani špatné, přesto, že to propaguje nějako myšlenku - třeba politickou nebo náboženskou.

A nakonec: politika se mění stále rychleji a vrací se často až téměř na původní pozice. Kultura, "kulturní podhoubí" se mění daleko pomaleji.

Jakmile začnete stavět plůtky, hranice, skončíte nakonec ve zmatcích. Co kam zařadit a proč. A zda vůbec. Umění není na to, aby ho někdo studoval, zařazoval. Umění je pro potěchu duše.

To, že se vždy objeví nějací vykladači (čehokoliv) je věc související s kumštem jen velmi okrajově.

Lucifer
17
Lucifer * 29.11.2013, 18:32:57
Starý kocour je zřejmě zaneprázdněn, takže se ho, podle mne docela dobrého znalce umění (u informace to samozřejmě předpokládám taky), pokusím nahradit, a jako tvor, který má občas neskonalou potřebu ze sebe vysypat něco jako báseň, povídku či pohádku (hudbu neskládá, obrazy nemaluje). Takže: ehmmm, no, jak bych to jen tak nějak jednoduše formuloval…

Pomohu si Jarkem Nohavicou, který jednou prohlásil, že vše, co tvoří, k němu přichází jakousi trubkou odněkud shora. Skutečné umění je výsledek toho, když se v člověku nakumuluje jakási vize, pocit, zvláštní klubko myšlenek atd., jak a proč, nechme teď stranou, když se v něm zkrátka zrodí něco, co si žádá nějakým uměleckým způsobem ztvárnit, jelikož se to nedá jen tak prostými slovy popsat. Skutečný umělec tuto skutečnou a obsahově nosnou vidinu „vytesá“ do svého díla, aniž by byl ovlivněný jakýmikoli módními, konzumními a podobnými manipulativními tlaky. Prostě se v něm něco zrodí a on to zcela přirozeně porodí. Může to být zcela primitivní, může to být nabité obrovským intelektem, jakkoliv a cokoliv, musí to však být zcela přirozený proces, který se pochopitelně nedá iniciovat na objednávku. Pokud to vezmeme takto přísně, pak je těch skutečných umělců jako šafránu. Nikdy jsem nepsal pohádky či básně pod jakýmkoli módním či jiným tlakem, ale přiznávám, že kupříkladu ze všech mých básní bych do šuplíku naprosto nijakým výše zmíněným tlakem, včetně těch nezmíněných, artefaktů, které vznikly naprosto přirozeně prostřednictvím oné trubky odněkud shora, zařadil jen hrstku z nich. Zbytek, o němž si nemyslím, že není mým vlastním artefaktem, je tak trochu lehce učesán. Občas není úplně ryzí, tu a tam je něčím či někým jiným inspirován atd. V žádném případě se však nejedná o jakoukoliv parazitní kamufláž, k čemuž inklinují řady rádoby umělců všeho možného druhu.

Ufff. Toť vše. Za pokus to snad stálo.

Úžasný

«     1    2  3   »