Neviditelný čert

A máme tady druhou sobotu prosincových svátků klidu. I pro to dnešní uklidnění jsem opět zašmátral do Adornovy knížky o reflexi z porušeného života, z níž jsem tady posledně vyhrabal Princeznu ještěrku. Vzhledem k tomu, že Vánoce již začínají být skutečně na dohled, nastal čas, abychom si začali hrát. To dnešní hraní od Adorna se bude odehrávat v kupeckém chrámu.

Lucifer

Hebbel v jednom zvláštním deníkovém záznamu nadhazuje otázku, „co bere životu v pokročilém věku jeho kouzlo.“ „Poněvadž za všemi těmi pestrobarevnými, bizarními loutkami vidíme ozubená kola, která je uvádějí do pohybu, čímž se půvabná rozmanitost světa mění v prkennou jednotvárnost. Vidí-li dítě zpívající provazolezce, troubící muzikanty a děvečky nosící vodu, myslí si, že to vše se děje pro radost a z radosti; neumí si ani představit, že tito lidé také jedí a pijí, chodí do postele a zase vstávají. My však víme, oč jde.“

To, oč jde, je výdělek, jenž všechny tyto činnosti jako pouhé prostředky konfiskuje a redukuje je na abstraktní pracovní dobu. Kvalita věcí přestává být podstatnou a stává se nahodilým projevem jejich hodnoty. „Ekvivalentní forma“ znetvořuje všechny vjemy: pohled nevidí to, co již nevyzařuje světlo vlastního určení díky „radosti z věci“. Smyslové orgány nevnímají věci izolovaně, všímají si, zda je barva, tón, pohyb pro sebe či pro jiné; a tak se vysilují falešnou mnohotvárností a vše se jim noří do šedi, neboť jsou zklamány klamným požadavkem kvalit, že ještě existují, ačkoli jsou podřízeny účelům přivlastnění, ba za svou existenci do značné míry vděčí jedině jim. Odkouzlení názorného světa je reakcí smyslového vnímání na to, že tento svět je objektivně určen jako „svět zboží“. Teprve věci, jež by byly zproštěny přivlastnění, by byly pestré a užitečné zároveň: za univerzálního útlaku nelze obojí sloučit

Děti však ani tak netrpí iluzemi, jak se domnívá Hebbel, o „půvabné rozmanitosti“, nýbrž ve svém spontánním vnímání ještě chápou rozpor mezi fenoménem a zastupitelností, který je rezignovaným vnímáním dospělých nezachytitelný, a snaží se z něj vymanit. Jejich obranou je hra. Neúplatné dítě jasně vidí „první zvláštnost … ekvivalentní formy“: užitná hodnota se stává jevovou formou svého opaku, formy. Dítě se svým bezúčelným chováním lstivě ocitá na straně užitné hodnoty proti hodnotě směnné. Právě tím, že věci, s nimiž zachází, zbavuje jejich zprostředkující užitečnosti, se snaží vysvobodit to, čím jsou dobré pro člověka, a nikoli pro směnný vztah, který stejnou měrou deformuje věci i lidi.

Valníček nemíří nikam a malinké sudy na něm jsou prázdné; zachovávají však věrnost svému určení tím, že je nevykonávají, tím, že se nepodílejí na procesu abstrakce, jenž jejich určení nivelizuje, nýbrž že jako alegorie trpělivě snášejí to, k čemu ve své specifičnosti jsou. Sice rozptýleně, ale aniž by se zapletly, čekají, zda z nich jednu společnost neodstraní společenské stigma; zda praxe; tj. životní proces mezi člověkem a věcí, nepřestane být praktický.

Neskutečnost her dává najevo, že to ještě není to pravé. Hry jsou nevědomé nácviky správného života. Láska dětí ke zvířatům se zcela zakládá na tom, že se utopie skrývá v těch, jimž nebylo dopřáno, aby jako pracující dodali nadhodnotu. Tím, že zvířata existují bez lidmi rozpoznatelného úkolu, jsou téměř výrazem vlastního jména, tedy toho, co je naprosto nezaměnitelné. Proto jsou milá dětem a jejich sledování přináší blaženost.

Jsem nosorožec, říká figurka nosorožce. Pohádky a operety znají tyto obrazy a směšná otázka ženy, odkud víme, že se Orion skutečně jmenuje Orion, se zdvíhá ke hvězdám.

Zdroj: Theodor W. Adorno, Minima Moralia – Reflexe z porušeného života

14.12.2013, 00:00:11   Publikoval Luciferkomentářů: 10