Pojďme si zase trochu zafilosofovat. Já vím, Adorno se svým Kupeckým chrámem ještě nevyschl, ale téma, které zde chci s pomocí Bena Duprého nadhodit, je natolik vážné, že už ho v sobě nedokážu dusit. Takže ven s tím. Na perexový úvod cituji Jean-Jacques Rousseaua:
„Člověk se narodil jako svobodný, ale všude je v okovech. Ten, kdo se považuje za pána ostatních, stává se větším otrokem než oni sami. Jak se tato změna udála? Nevím. Co může tuto změnu ospravedlnit? To myslím dovedu rozluštit.“
Já si na rozdíl od J.-J. Rousseaua tím rozluštěním tak zcela jistý nejsem, ale zkusme na to hodit filosofickou lupu.
Lucifer
Započněme nejznámější pasáží z mistrovského díla politické filosofie Leviathan od anglického filosofa Thomase Hobbese, jež vyšlo v roce 1651:
Tehdy, když lidé žijí nemajíce nad sebou společné moci, která by je všecky držela na uzdě, jsou mezi sebou v tom stavu, kterému říkáme válka. Je to válka všech proti všem… Za tohoto stavu není místa ani pro přičinlivost ani píli, poněvadž je jejich ovoce nejisté. A proto není ani vzdělávání půdy, ani plavba, ani doprava zboží přes moře ani jeho spotřeba. Nestavějí se pohodlné domy ani prostředky pro dopravu příliš těžkých předmětů. Nepěstuje se věda o tvářnosti země, nepočítá se čas, nekvete umění ani písemnictví, hyne společnost, a co je ze všeho nejhorší, stálý strach a nebezpečí hrozí násilnou smrtí. Lidé žijí osaměle, nuzně, stísněně, jako zvířata; a jejich život je jen krátký.
V depresi z následků anglické občanské války předkládá Hobbes obraz lidstva, který je od začátku do konce pesimistický a bezútěšný: vizi lidí žijících v pomyslném „přirozeném stavu“, osamělých a pouze o sebe se starajících jedinců, kterým jde jen o vlastní bezpečnost a potěšení; lidí, kteří žijí v neustálém vzájemném zápase a sporu a vede je na prvním místě snaha o odplatu; lidí, mezi nimiž není možná žádná důvěra, a tedy ani spolupráce. Hobbes si klade otázku, jak mohou lidé vybřednout z této bažiny beznadějných a neustálých neshod. Jakým způsobem se z takto nevalných začátků může vyvinout nějaká forma společnosti nebo politické organizace? Jeho odpověď zní: „společná moc, která by je všechny držela na uzdě“; absolutní státní moc, pojmenovaná symbolicky „Leviathan“.
Leviathan, ztotožňovaný často s Behemotem, je děsivá mytická mořská obluda, objevující se v různých příbězích o stvoření světa, ve Starém zákoně i jinde. Hobbes toto jméno používá, aby tak naznačil hrozivou moc státu – „tento velký LEVIATHAN nebo, abychom to řekli uctivěji, tento smrtelný bůh, kterému jsme povinni děkovat za to, že pod záštitou Boha nesmrtelného máme na světě pokoj a ochranu“. V moderní době se toto slovo obvykle používá, chceme-li naznačit, že stát uzurpuje více moci a autority, než mu právem náleží.
Podle Hobbesova názoru je přirozeným sklonem každého člověka sledovat vlastní zájem a v zájmu všech je spolupracovat: jen takto se mohou lidé vymanit ze stavu války a ze života, který je „osamělý, nuzný, stísněný, zvířecký a krátký“. Je-li tomu tak, proč se lidé v přirozeném stavu jednoduše neshodnou na vzájemné spolupráci? Tak jednoduché to není, protože za vstup do smluvního svazku se vždy platí určitá cena, a něco lze získat i nevstoupením – alespoň krátkodobě. Jsou-li ale jediným morálním kompasem vlastní zájem a sebezáchova, jak si můžeme být jisti, že se nikdo nepokusí získat náskok a výhodu nepřistoupením na smlouvu? Vlastně je jisté, že někdo se výhodu získat pokusí; není tedy nejlepší porušit sám smlouvu jako první? A samozřejmě, protože všichni uvažují takto stejně, není žádná důvěra, a tedy nedojde k žádné shodě. Můžeme si být jisti, že v Hobbesově přirozeném stavu dlouhodobý zájem vždy ustoupí krátkodobému zisku, takže není úniku z bludného kruhu nedůvěry a násilí.
„Smlouvy bez meče nejsou než holá slova,“ uzavírá Hobbes. Je zapotřebí nějaké formy vnější moci či sankce, jež přiměje lidi dodržovat smlouvu, která je ve prospěch všech – tedy pokud ji dodržují všichni. Lidé musí dobrovolně omezit vlastní svobodu v zájmu spolupráce a míru, podmínkou ale je, že si tak budou počínat všichni; musí „všichni veškerou svou moc a sílu svěřit jedinému muži, nebo jednomu sboru mužů, který by svedl všecky jejich vůle většinou hlasů ve vůli jedinou,“ praví Hobbes v Leviathanovi.
Zatímco Hobbes vidí státní moc jako nutný prostředek ke zkrocení zvířecí povahy lidí, Rousseau se domnívá, že lidské neřesti a jiné neduhy jsou produktem společnosti – že „ušlechtilý divoch“, přirozeně nevinný, spokojený ve „spánku rozumu“ a soucítící se svými bližními, je pokažen až vzděláním a dalšími vlivy společnosti. Rousseau sám nicméně nijak nepodléhal iluzi, že by návrat do bývalého idylického stavu byl možný: jakmile se úpadek ze stavu nevinnosti uskutečnil, musí následovat společenská omezení předvídaná Hobbesem.
Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát
Luciferův dodatek:
A jak je to s vámi? Jste schopni být přirozenými, kteří dokáží vytvořit společnost, v níž se dokáží rozumně domluvit na nějakých pravidlech, která budou všem prospěšná? Anebo je nutné, aby nad vámi nějaká totalita práskala bičem? Když tak v poslední době sleduji své okolí, začínám mít dojem, že asi bez biče to nepůjde, což mě mrazí. Ten bič totiž v rukou mají ještě daleko větší ubožáci, než jsou ti, kteří zcela absurdně a nadšeně směřují k tomu, aby se tím bičem nechali spráskat. Po pádu bolševické totality jsem čekal něco jiného. Jenže ono se to zřejmě pořád mele jen tak dokola.
Pořád a dokola se ptám
PROČ?
Vy opravdu nedokážete žít bez totalitního Leviathana?
17.12.2013, 00:03:02 Publikoval Luciferkomentářů: 6