Dynamika lidských společností je mimořádně složitá, ale je rozumné předpokládat, že spravedlivé společnosti jsou obecně stabilnější a mají delší trvání než ty nespravedlivé: příslušníci společnosti musí věřit, že požadavek, aby dodržovali pravidla držící společnost pohromadě a zachovávali její ustanovení, je v zásadě poctivý. Jak by se tedy měla ve společnosti rozdělit břemena a výhody mezi její příslušníky, aby se tím zajistila její spravedlnost?
Lucifer
Mohli bychom si myslet, že jediným skutečně poctivým rozdělením dobra skýtaného společností je podělit každého rovným dílem. Rovnost nicméně může znamenat různé věci. Máme na mysli rovnost výnosů, totiž že každý získá rovný díl bohatství a zisku, které společnost nabízí, a vezme na svá bedra rovný díl břímě nákladů? Někteří lidé ale mají širší a silnější bedra než jiní a společnost jako celek může mít prospěch z většího úsilí, které jsou někteří z jejích členů schopni vyvinout. A když jsou někteří lidé ochotni vyvinout větší úsilí, nebylo by rozumné, aby jim připadal i větší podíl na zisku? Jinak nebudou moci ti od přírody talentovanější rozvinout úplně své nadání a společnost jako celek na tom může tratit. Možná je tedy důležitá rovnost příležitostí, totiž aby všichni ve společnosti měli stejné příležitosti k úspěchu, i když někteří lidé z nich dokážou vytěžit více než jiní a připadne jim díky tomu větší zisk.
Velice vlivný příspěvek do diskuse o sociální spravedlnosti a rovnosti znamenala kniha amerického filosofa Johna Rawlse Teorie spravedlnosti z roku 1971. Jádrem Rawlsovy teorie je takzvaný „princip diference“, podle kterého jsou nerovnosti ve společnosti oprávněné jen tehdy, pokud se příslušná nerovnost těm, v jejichž neprospěch je, vyplácí více, než kdyby neexistovala. Rawlsův princip vyvolal velké množství kritických reakcí, pozitivních i negativních, a na svou podporu ho využívají (ne vždy způsobem, jaký by sám Rawls přivítal) ideologické pozice napříč celým politickým spektrem.
Dynamičnost Rawlsova pojetí spravedlnosti vychází z větší části z jeho opozice vůči utilitaristickému přístupu k této problematice (viz Utilitarismus, mnohem podrobněji v angličtině Utilitarianism, anebo opět česky Utilitarismus). Z hlediska utilitarismu lze ospravedlnit jakýkoli objem nespravedlnosti, pokud z ní plyne jako čistý zisk nějaký užitek (například štěstí). Tak mohou být třeba obětovány zájmy většiny ve prospěch obrovského zisku pro menšinu; nebo lze ospravedlnit obrovské ztráty na straně menšiny, pokud je výsledkem dostatečný zisk pro většinu. Obě tyto možnosti by vyloučil Rawlsův princip diference, který zabraňuje tomu, aby byly zájmy znevýhodněných takto obětovány.
Další významný rozdíl spočívá v tom, že utilitaristé posuzují zájmy každého člověka nestranně; každý musí vložit své zájmy do společného balíku s ostatními a naplňovat to směřování, jehož výsledkem je nejvyšší čistý zisk co do užitku. Na druhou stranu, ocitnou-li se v téže pozici Rawlsovi stoupenci, jednají s ohledem na sebe sama; právě ohled na vlastní zájem ve spojení s faktem, že člověk nezná své budoucí místo ve společnosti, vede k prozíravému příklonu k principu diference.
Jakékoli pojetí sociální spravedlnosti zahrnuje alespoň v implicitní podobě i pojem nestrannosti. Jakýkoli náznak toho, že principy a struktury, na kterých se zakládá společenský systém, jsou zatíženy ve prospěch konkrétní skupiny (například společenské třídy či kasty, anebo politické strany), automaticky znamená, že systém je nespravedlivý. Rawls chtěl tuto ideu nestrannosti ve své koncepci postihnout a založit své principy spravedlnosti na poctivosti, a tak přišel s myšlenkovým experimentem, jehož původ sahá až k teoriím společenské smlouvy u Hobbese a Rousseaua (viz Leviathan).
Chce se po nás, abychom si představili sami sebe v „původním stavu“, jak to nazývá, ve stavu, v němž jsou zapomenuty veškeré osobní zájmy a závazky: „Nikdo nezná své místo ve společnosti, své třídní postavení nebo sociální status; nikdo ani neví, kolik štěstí měl při rozdělování přirozených vloh a schopností, nezná svou inteligenci, sílu apod.“ Mohli bychom se snažit sledovat své vlastní zájmy, jenže nevíme, v čem tyto zájmy spočívají, takže je vyloučeno stranění konkrétní věci. Protože nevíme, jaká úloha nám ve společnosti připadne, jsme nuceni hrát na jistotu a zajistit, že žádná ze skupin nebude znevýhodněna kvůli poskytnutí výhody jiné skupině.
Nestrannost je tedy podle tohoto zdánlivého paradoxu rozumnou a nevyhnutelnou volbou aktérů v původním stavu, sledujících vlastní zájem. Sociální a ekonomické struktury a uspořádání lze podle Rawlse prohlásit za evidentně spravedlivé jen tehdy, pokud byly sjednány smlouvou zpoza tohoto pomyslného „závoje nevědomosti“. A navíc, pouze shoda sjednaná za takových okolností bude shodou jedinců jednajících racionálně a prozíravě. A tou nejlepší a nejprozíravější věcí, jakou může racionálně se rozhodující člověk ve svém vlastním budoucím (neznámém) zájmu udělat, je přijmout princip diference.
Důsledkem principu diference – myšlenky, že nerovnost je přijatelná, jen pokud z ní plyne zisk znevýhodněných – je to, že za jakýchkoli jiných podmínek je nerovnost nepřijatelná. Jinými slovy, měly by platit podmínky rovnosti, ledaže lze připustit určitou nerovnost v souladu s principem diference. Tak například ekonomické uspořádání, které podstatně zlepšuje postavení zvýhodněných, zatímco postavení znevýhodněných ponechává beze změny, by za spravedlivé neplatilo. Někteří lidé mají náhodou vrozené větší přirozené nadání než druzí, ale měla by jim z toho plynout sociální a ekonomická výhoda jen tehdy, pokud by to vedlo i ke zlepšení postavení znevýhodněných. Zkrátka, nerovnost je spravedlivá, jen když z ní plyne prospěch všem; jinak by měla panovat rovnost.
Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát
09.01.2014, 00:00:09 Publikoval Luciferkomentářů: 20