Neviditelný čert

Pro tento víkend jsem se rozhodl nakrmit vás další dávku z knížky Stanislava Komárka, která se zabývá psychosomatikou a dalšími dichotomickými aspekty našeho západního vnímání. Poslední a poměrně lehkou dávku jsem zde nastřelil krátce před svojí brixenskou „elegií“, po níž přicházím s nepoměrně těžším kalibrem, který je natolik duchovně hutný, že jsem ho zařadil do Filosofického koutku. Domnívám se, že tento můj počinek se k vyvanutí tropického léta docela hodí.

Lucifer

Naše myšlení a vnímání světa, zejména ve své západní variantě (počítaje v to i Indii), je svou povahou polární, tj. není schopno vnímat nějakou věc „panoramaticky“ jedním pohledem, ale rozpadá se mu do párových protikladů, mezi nimiž je možný jen náhlý přeskok. To se týká především vztahů ke všem věcem, které jsou nějakým způsobem emočně silné a „stojí za to“, abychom se jimi zabývali: kojenec se jeví střídavě jako malý růžový andílek i řvoucí a páchnoucí fakan, lev jako královská šelma i lidožravá bestie, žena jako polobohyně a moudrá inspirátorka i rozmarná, nelogická a ubíjející „slípka“, muž jako hrdina i tupý sobecký násilník, pes Alík je nepodplatitelný věrný přítel i devótně se plazící zvířecí slaboch bez kousku hrdosti. Příroda a svět jsou pro nás čímsi jako Rorschachovým testem, umožňujícím nám v tomtéž obrazu podle našeho vnitřního vyladění uvidět okvětí krásné orchideje či ohnívající netopýří blánu. Pravda se skládá ze dvou polárních polopravd jako přímka ze dvou polopřímek.

Tato vlastnost naší mysli dává sice dalekosáhlé manipulativní schopnosti, rozhodně ale ne životní štěstí. Právě z polárního vnímání světa totiž plyne to, co v pozitivní variantě známe jako „svobodu volby“, v negativní jako „nutnost rozhodování“. Polární rozlišování různých aspektů světa pojmovými páry přispívá k naší schopnosti rozlišování a diferencovanějšímu vztahu k světu a odpovídá i našemu rozdílnému emociálnímu prožívání obou polárních složek téže dimenze. Kamenem úrazu se stává toto polární vnímání v okamžiku, kdy podceníme vznik polárních dichotomií naším vnímáním a rozvrhováním pojmů a pokládáme je za světu bytostně vlastní.

Kupříkladu dualismus duše-tělo. Zatímco třeba ve staré Číně se dichotomie duše-tělo až do přijetí buddhistických koncepcí z Indie prakticky nevynořovala, ve starém Řecku i v Indii víceméně paralelně vzniklo vidění světa, které s „duší“ oproti „tělu“ závazně počítá. Je to zcela podobné, jako rozlišovat třeba „materiál“ a „formu“, dva aspekty každé věci, které je zapotřebí teprve intelektuální námahou oddělit a dále takto traktovat, byť se všemi riziky, která takovýto počin nese. Je obecně málo akceptované, ale při bližším pohledu přece zřejmé, že teprve určitou percepční námahou vydělujeme z v zásadě kompaktního a kontinuálního bytí jednotlivé věci a ty samy se nám pak rozpadají, ač tvoří jeden celek, do smyslových aspektů. Toto poznávání představuje pochopitelně na světě určité násilí – „krávolouka“ se rozpadá na krávu a louku až v důsledku našeho interpretačního umu, byť ten jde v tomto případě do značné míry „po srsti“ světa.

Paradoxně se dichotomické odlišení „duševního“ a „tělesného“ u člověka, staré tak asi 2400 let, velmi posílilo v řeckém medicínském myšlení. Má-li pacient nůž v zádech, je lépe se mu věnovat na „tělesné“ rovině, starat se o odstranění instrumentu, zastavení krvácení, ošetření rány. Teprve potom je příhodná doba kontemplovat o tom, co tím osud mínil, zda se tak stalo poprvé či opakovaně, proč vlastně ke vpichu došlo, jak byl či nebyl pacient s touto osobou zapleten, eventuálně také o tom, jak podobným incidentům zabránit v budoucnosti. Dichotomická představa člověka jako panáka, oživovaného přítomností duše (která nemusela být nutně chápána jako „nehmotná“, ale byla rozhodně „jemněji hmotná“ než tělo), se vyvinula nezávisle v Řecku i Indii, patrně ze společného staroindoevropského myšlenkového základu.

Oba póly polárního páru přinášejí něco specifického, v dobrém i zlém. Radostné je peníze hromadit (máme jich pak hodně) i peníze utrácet (uděláme tak radost sobě i svým blízkým), krávu mít (máme denně čerstvé mléko a mírnou a dobromyslnou společnici v domácnosti) i krávu nemít (nejsme navázáni na pitomé hovado, kterému musíme denně chodit na trávu, k pití si dáme beze škody na zdraví vodu nebo pivo). Evropské myšlení, které si na rozdíl od čínského neuvědomuje, že oba konce polárního páru mají na světě své nezastupitelné místo, mívá tendenci jednu z polarit podporovat a druhou mýtit, což má většinou z dlouhé perspektivy katastrofální následky.

Nejinak je tomu se životem samým a jeho bájivostí, ten je, už z toho důvodu, že sami jsme živí, pro nás věcí naprosto krajního emocionálního náboje. Je strhující se jím opájet – sexem a rozmnožováním, pěstováním rostlin a chovem zvířat, pojídáním „silných“ substancí typu masa, vajec či oříšků –, je však osvobozující se i z tohoto bujení, které nutně sebou nese i utrpení, vyvázat: askezí, neplozením potomstva jakožto dalších adeptů strastí, jídelní skromností a vegetarianismem, nevázáním dalších živých bytostí na sebe. Opakem života ovšem není až tak smrt, zejména ne smrt násilná, ale vyvanutí, blažené znicotnění bez dalšího ulpívání. Je vcelku jedno, zda si to představujeme buddhisticky, kdy strach, bolest a hněv duši ženou do další bolestivé inkarnace, nebo sekulárně, kdy prahnutí pozůstalých po pomstě či vášně, ideologie a zájmy jim zanechané dál roztáčejí žernovy osudu v dalších generacích.

Euroamerická společnost, dnes drasticky stojící před problémem bezdětnosti a vlastního nepokračování, provádí vlastně nevědomě takovéto parabuddhistické vyvanutí ublahobytněním, byť neustále ujišťuje: „Život, jsme pro život!“, její kroky míří zcela opačným směrem. Je v ní už delší dobu zcela patrné radikální omezení vzniku a zániku životů a co nejdelší trvání pokud možno všeho opravárenstvím, v pozdějších fázích vzniká života, alespoň toho lidského, stále méně a méně. Pokud bychom chtěli děti či zvířata uchránit před jakýmkoli, byť i jen malým utrpením (které k životu nedílně patří – i při nejlepším zaopatření je pro nás svět slzavým údolím), znamená to žádné nemít. Z tohoto důvodu můžeme podle polárního vyladění současný vývoj buď chápat jako nejlepší z možných, anebo jako naprostou tragédii.

Zdroj: Stanislav Komárek – Tělo, duše a jejich spasení, aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice

19.09.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9