Bipolární vnímání světa a života

rubrika: Filosofický koutek


Pro tento víkend jsem se rozhodl nakrmit vás další dávku z knížky Stanislava Komárka, která se zabývá psychosomatikou a dalšími dichotomickými aspekty našeho západního vnímání. Poslední a poměrně lehkou dávku jsem zde nastřelil krátce před svojí brixenskou „elegií“, po níž přicházím s nepoměrně těžším kalibrem, který je natolik duchovně hutný, že jsem ho zařadil do Filosofického koutku. Domnívám se, že tento můj počinek se k vyvanutí tropického léta docela hodí.

 

Lucifer


Naše myšlení a vnímání světa, zejména ve své západní variantě (počítaje v to i Indii), je svou povahou polární, tj. není schopno vnímat nějakou věc „panoramaticky“ jedním pohledem, ale rozpadá se mu do párových protikladů, mezi nimiž je možný jen náhlý přeskok. To se týká především vztahů ke všem věcem, které jsou nějakým způsobem emočně silné a „stojí za to“, abychom se jimi zabývali: kojenec se jeví střídavě jako malý růžový andílek i řvoucí a páchnoucí fakan, lev jako královská šelma i lidožravá bestie, žena jako polobohyně a moudrá inspirátorka i rozmarná, nelogická a ubíjející „slípka“, muž jako hrdina i tupý sobecký násilník, pes Alík je nepodplatitelný věrný přítel i devótně se plazící zvířecí slaboch bez kousku hrdosti. Příroda a svět jsou pro nás čímsi jako Rorschachovým testem, umožňujícím nám v tomtéž obrazu podle našeho vnitřního vyladění uvidět okvětí krásné orchideje či ohnívající netopýří blánu. Pravda se skládá ze dvou polárních polopravd jako přímka ze dvou polopřímek.

 

Tato vlastnost naší mysli dává sice dalekosáhlé manipulativní schopnosti, rozhodně ale ne životní štěstí. Právě z polárního vnímání světa totiž plyne to, co v pozitivní variantě známe jako „svobodu volby“, v negativní jako „nutnost rozhodování“. Polární rozlišování různých aspektů světa pojmovými páry přispívá k naší schopnosti rozlišování a diferencovanějšímu vztahu k světu a odpovídá i našemu rozdílnému emociálnímu prožívání obou polárních složek téže dimenze. Kamenem úrazu se stává toto polární vnímání v okamžiku, kdy podceníme vznik polárních dichotomií naším vnímáním a rozvrhováním pojmů a pokládáme je za světu bytostně vlastní.

 

Kupříkladu dualismus duše-tělo. Zatímco třeba ve staré Číně se dichotomie duše-tělo až do přijetí buddhistických koncepcí z Indie prakticky nevynořovala, ve starém Řecku i v Indii víceméně paralelně vzniklo vidění světa, které s „duší“ oproti „tělu“ závazně počítá. Je to zcela podobné, jako rozlišovat třeba „materiál“ a „formu“, dva aspekty každé věci, které je zapotřebí teprve intelektuální námahou oddělit a dále takto traktovat, byť se všemi riziky, která takovýto počin nese. Je obecně málo akceptované, ale při bližším pohledu přece zřejmé, že teprve určitou percepční námahou vydělujeme z v zásadě kompaktního a kontinuálního bytí jednotlivé věci a ty samy se nám pak rozpadají, ač tvoří jeden celek, do smyslových aspektů. Toto poznávání představuje pochopitelně na světě určité násilí – „krávolouka“ se rozpadá na krávu a louku až v důsledku našeho interpretačního umu, byť ten jde v tomto případě do značné míry „po srsti“ světa.

 

Paradoxně se dichotomické odlišení „duševního“ a „tělesného“ u člověka, staré tak asi 2400 let, velmi posílilo v řeckém medicínském myšlení. Má-li pacient nůž v zádech, je lépe se mu věnovat na „tělesné“ rovině, starat se o odstranění instrumentu, zastavení krvácení, ošetření rány. Teprve potom je příhodná doba kontemplovat o tom, co tím osud mínil, zda se tak stalo poprvé či opakovaně, proč vlastně ke vpichu došlo, jak byl či nebyl pacient s touto osobou zapleten, eventuálně také o tom, jak podobným incidentům zabránit v budoucnosti. Dichotomická představa člověka jako panáka, oživovaného přítomností duše (která nemusela být nutně chápána jako „nehmotná“, ale byla rozhodně „jemněji hmotná“ než tělo), se vyvinula nezávisle v Řecku i Indii, patrně ze společného staroindoevropského myšlenkového základu.

 

Oba póly polárního páru přinášejí něco specifického, v dobrém i zlém. Radostné je peníze hromadit (máme jich pak hodně) i peníze utrácet (uděláme tak radost sobě i svým blízkým), krávu mít (máme denně čerstvé mléko a mírnou a dobromyslnou společnici v domácnosti) i krávu nemít (nejsme navázáni na pitomé hovado, kterému musíme denně chodit na trávu, k pití si dáme beze škody na zdraví vodu nebo pivo). Evropské myšlení, které si na rozdíl od čínského neuvědomuje, že oba konce polárního páru mají na světě své nezastupitelné místo, mívá tendenci jednu z polarit podporovat a druhou mýtit, což má většinou z dlouhé perspektivy katastrofální následky.

 

Nejinak je tomu se životem samým a jeho bájivostí, ten je, už z toho důvodu, že sami jsme živí, pro nás věcí naprosto krajního emocionálního náboje. Je strhující se jím opájet – sexem a rozmnožováním, pěstováním rostlin a chovem zvířat, pojídáním „silných“ substancí typu masa, vajec či oříšků –, je však osvobozující se i z tohoto bujení, které nutně sebou nese i utrpení, vyvázat: askezí, neplozením potomstva jakožto dalších adeptů strastí, jídelní skromností a vegetarianismem, nevázáním dalších živých bytostí na sebe. Opakem života ovšem není až tak smrt, zejména ne smrt násilná, ale vyvanutí, blažené znicotnění bez dalšího ulpívání. Je vcelku jedno, zda si to představujeme buddhisticky, kdy strach, bolest a hněv duši ženou do další bolestivé inkarnace, nebo sekulárně, kdy prahnutí pozůstalých po pomstě či vášně, ideologie a zájmy jim zanechané dál roztáčejí žernovy osudu v dalších generacích.

 

Euroamerická společnost, dnes drasticky stojící před problémem bezdětnosti a vlastního nepokračování, provádí vlastně nevědomě takovéto parabuddhistické vyvanutí ublahobytněním, byť neustále ujišťuje: „Život, jsme pro život!“, její kroky míří zcela opačným směrem. Je v ní už delší dobu zcela patrné radikální omezení vzniku a zániku životů a co nejdelší trvání pokud možno všeho opravárenstvím, v pozdějších fázích vzniká života, alespoň toho lidského, stále méně a méně. Pokud bychom chtěli děti či zvířata uchránit před jakýmkoli, byť i jen malým utrpením (které k životu nedílně patří – i při nejlepším zaopatření je pro nás svět slzavým údolím), znamená to žádné nemít. Z tohoto důvodu můžeme podle polárního vyladění současný vývoj buď chápat jako nejlepší z možných, anebo jako naprostou tragédii.

 

Zdroj: Stanislav Komárek – Tělo, duše a jejich spasení, aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice


komentářů: 8         



Komentáře (8)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
9
Lucifer * 20.09.2015, 14:09:25
První část článku je s menšími úpravami převzata ze dvou podkapitol první kapitoly. Poslední tři odstavce jsou z podkapitoly desáté kapitoly. Ta podkapitola se jmenuje Život a náš ambivalentní poměr k němu.

"Opravárenství" se může samozřejmě týkat i určitého druhu dlouhodobého hmotného majetku, především nemovitého, ne však krátkodobého spotřebního zboží. Krátkodobý spotřební majetek slouží k udržování (včetně "opravárenství") nás a našeho dlouhodobého hmotného majetku (dá se to svým způsobem rozšířit i na majetek nehmotný).

Axina
8
Axina * 20.09.2015, 11:04:18
Ono na tom příliš nezáleží, ale jsem čím dál tím víc přesvědčena, že S.K. v inkriminované větě tím opravárenstvím přece jen myslel klasicky opravárenství NEŽIVÝCH věcí. Chtěl podpořit svoji tezi, že lidé v současné době usilují o zakonzervování pohodlného života. Proto v pasáži, uvedené na NČ jako článek "Civilizační proces a jeho povaha", rozvádí obraz domu (Po uplynutí dvou set let skýtá tentýž grunt zcela jiný obraz: na jeho půdorysu stojí zděná, vzorně upravená stavba zdobená pelargoniemi.)

Nemám za zlé lidem, že chtějí žít pohodlně. A nemyslím si, že u většiny převažuje chorobná touha po pohodlí vedoucí až k tomu, že se rozhodnou nemít potomky vůbec. Rovněž není zavrženíhodná přirozená snaha mít potomky až v době, kdy jsou vytvořeny příznivé podmínky pro jejich další vývoj. Nebo snad je správné mít kupu strádajích dětí? Nemyslet na budoucnost (svojí ani dětí) a jen plodit? Některá etnika jsou k tomu zvlášť disponovaná.
Muammar Kaddáfí rád prohlašoval: "Když nemůžeme porazit Evropu zbraněmi, tak ji postupně dobudeme dělohami našich žen". Myslím na tuhle větu v poslední době čím dál, tím častěji...

Poznámka: To, co nesnáším na S.K. je, že není objektivní. Vezme extrém a pokusí se z něj vytřískat maximum tím, že ho začne vydávat za naprosto běžně se vyskytující tendenci.
Je vědecký pracovník. Doufám, že ve svém oboru je ve vyslovování závěrů zkoumání opatrnější. Doufám, že fušování do filosofických a sociologických problémů je jen jeho koníčkem.

Lucifer
6
Lucifer * 19.09.2015, 17:44:19
"Připouštím, že jsem hned nepochopila, že S.K. mluví výhradně o lidech." Ne nepochopila, ty jsi to vůbec nevnímala, jen jsi tím textem mechanicky brouzdala, dokud jsi nenarazila na část věty, která tě znechutila. Kdybys alespoň tuhle větu dokázala vnímat celou, nenapsala bys takový nesmysl. Takhle to děláš se všemi jeho texty.

Lucifer
5
Lucifer * 19.09.2015, 17:18:18
Mě letní krční onuce ani neiritují, ani na ně nemám alergii. Píšu tady o reálných absurditách a netýká se to jenom krčních letních onucí. Povětšinou to dělám formou satiry, což je literární útvar. Ty jsi ale evidentně alergická na Stanislava Komárka, takže nejsi vůbec schopna jeho názory objektivně posoudit. Udělá se ti rudo před očima a píšeš tady nesmysly. Úžasný

Axina
4
Axina 19.09.2015, 16:42:51
Dobře, Lucifere. Připouštím, že jsem hned nepochopila, že S.K. mluví výhradně o lidech. Ale není divu. To, že používá výraz "opravárenství" jako synonymum léčení lidí, můj názor na něj nijak nezkvalitnilo, spíš naopak.

Ano, jsem na něj alergická a několikrát jsem to zde sama prohlásila. Aspoň nejsem pokrytec. Ty jsi alergický třeba na módní bohaté šály nošené i za teplého počasí. Je to zde na blogu mnohokrát uvedeno jak v článcích, tak v komentářích, ale svoji alergii/iritaci vždycky popřeš. Tvrdíš, že jsi jen neobyčejně vnímavý pozorovatel a upozorňuješ na pozorované jevy.
Takže já svůj výrok poopravím v duchu tvých formulací: S.K. mne neirituje, nejsem na něj alergická, jen POZORUJI, že není objektivní a paušalizuje marginální jevy ve snaze být zajímavý. A já na to UPOZORŇUJI.

P.S. Doufám, že mi nevyčteš, že jsem zase osobní. Tentokrát jsi s tím být osobní začal prokazatelně ty, viz komentář č.3.
Úžasný

Lucifer
3
Lucifer * 19.09.2015, 14:01:51
Problém není na straně Komárka, ale na tvé. Máš na něj zkrátka jakousi patologickou alergii a je ti úplně jedno, co napíše, vždycky to překroutíš tak, abys mohla svoji alergii demonstrovat. Z tohoto článku jsi nepochopila zřejmě vůbec nic a jen tak mimochodem: deštník není živý. Úžasný

Axina
2
Axina * 19.09.2015, 12:55:22
Vždy, když čtu nějakou esej od Stanislava Komárka (nebýt NČ, tak mne to ani nenapadne), jsem trochu překvapena originálitou jeho myšlenek a hodně znechucena jejich obsahem.
Na internetu nejsou obdivné recenze textů S. Komárka, většinou jen upozornění několika vydavatelství, že od něj něco vydala. A autoři annoncí se snaží z obsahu děl vyjmout a prezentovat to stravitelnější. Chápu, jde jim o to, aby se prodalo.

Zde je odkaz na článek Jana Lukavce, kulturologa, redaktora serveru iLiteratura.cz:
http://zpravy.idnes.cz/popularni-biolog-a-filozof-stanislav-komarek-si-dost-casto-nevidi-do-ust-14o-/zpr_archiv.aspx?c=A130519_090637_kavarna_chu
Doporučuji přečíst celé, nejde o nějakou bezhlavou dehonestaci.

Fragment článku lze brát i jako inspiraci, co by mohlo být na NČ prezentováno.
Jsou rostliny sentimentální?
Je hmyz mstivý?
Jsou zvířatům vlastní multikulturní postoje?
Závidí bezobratlí obratlovcům?

Osboně uvedu jednu (z řady) výhrad, které mám vůči tvrzením S. Komárka. Jde o jeho názor na euroamerickou společnost. Píše: "Je v ní už delší dobu zcela patrné radikální omezení vzniku a zániku životů a co nejdelší trvání pokud možno všeho opravárenstvím..."
Opak je pravdou! Zkuste si nechat opravit kuchyňskou váhu, rychlovarnou konvici, deštník, "starší" televizor, sporák, ledničku, mobil ... Ceny za opravu jsou v řadě případů vyšší, než za pořízení nové věci. Společnost je orientována na výrobu nového, které zaručeně vydrží fungovat kratší dobu, než to staré.
Praxe je dokonce tak zhůvěřilá, že do některých přístrojů jsou montovány k poruše náchylné součástky. (Tzv. "kurvítka", už se o nich na NČ diskutovalo).

Lucifer
1 Hibernaculum

«     1     »