V neděli jsem opět zabrousil mezi regály nejbližšího knihkupectví, jež se nazývá Kosmas, abych se porozhlédl, jestli se mi po nějakém tom čase nepodaří ulovit nějakou duševní potravu. Toto knihkupectví se nachází, jak pravidelný čtenář NČ jistě uhodl, v nákupním centru Galerie Butovice, a to způsobem „škatule, škatule hejbejte se“. Některé obchody tam takhle mění místa, Kosmas dle mé statistiky už nejméně potřetí. V jeho novém stání jsem byl poprvé a hned mě napadlo, že vyhledám regál s populárně naučnou literaturou. Nějaká kosmická síla mě okamžitě zavedla ke knížce Kosmické rozhovory – o povaze vesmíru a pátrání po skutečnosti. Autorem je americký astronom Stephan Martin; obsahem jsou jeho nejrůznějším způsobem (emailem, telefonem či dopisem) uskutečněné rozhovory s osmnácti zajímavými vědci, filosofy, duchovními učiteli a globálními kulturními aktivisty na v titulu nadnesené téma; závěrem je myšlenka, že v každém z nás se zobrazuje celý vesmír, ovšem v nejrůznějších podobách, a ty kamínky úhlů pohledu je třeba pečlivě sestavovat do společné mozaiky.
S něčím z toho vás nejspíš v blízké budoucnosti seznámím a občas k tomu nějakou svou myšlenku připojím. Pro dnešek jsem to však použil pouze jako úvod k něčemu zdánlivě jinému – viz název příspěvku.
Lucifer
Když jsem tou čerstvě zakoupenou knížkou chaoticky listoval, tak se mi nejrůznější útržky textu v hlavě seřadily do pojmu Nesmrtelnost. Proč? Těžko říci. Na konci se tu těžkou oponu pokusím alespoň trochu roztáhnout. Ještě před tímto konečným (a nedokončeným) roztažením vám však předkládám jednu pasáž z románu Milana Kundery (tak bleskurychle po jeho Pasti) Nesmrtelnost:
Nesmrtelnost. Goethe se nebál toho slova. Ve své knize Z mého života označené slavným podtitulem Báseň a pravda píše o oponě, na kterou se dychtivě díval v novém lipském divadle, když mu bylo devatenáct let. Byl na ní znázorněn v dálce (cituji Goetha) „der Tempel des Ruhmes“, chrám slávy, a okolo něho velcí divadelní autoři všech dob. Volným středem mezi nimi, aniž jim věnoval pozornost, šel „jakýsi muž v lehkém kabátci přímo k tomu chrámu; bylo ho vidět zezadu a nebylo na něm nic zvláštního. Měl to být Shakespeare, jenž jsa bez předchůdců a o vzory se nestaraje, kráčel na vlastní pěst vstříc nesmrtelnosti.“
Nesmrtelnost, o které mluví Goethe, nemá ovšem nic společného s náboženskou vírou v nesmrtelnou duši. Jde o jinou, zcela pozemskou nesmrtelnost těch, co zůstanou po své smrti v paměti potomků. Každý člověk může dosáhnout větší či menší, kratší či delší nesmrtelnosti a už od mládí se jí obírá v myšlenkách. O starostovi jedné moravské vesnice, kam jsem jako chlapec často chodil na výlety, se říkalo, že měl doma otevřenou rakev a ve šťastných chvílích, kdy se cítil být mimořádně spokojen sám se sebou, uléhal do ní a představoval si svůj pohřeb. Nic krásnějšího ve svém životě nepoznal než tyhle zasněné chvíle v rakvi: dlel ve své nesmrtelnosti.
Co se týče nesmrtelnosti si lidé ovšem nejsou rovni. Musíme rozeznávat tak zvanou malou nesmrtelnost, památku člověka v mysli těch, co ho znali (což byla nesmrtelnost, o níž snil starosta moravské vesnice), a velkou nesmrtelnost, která znamená památku člověka v myslích těch, s nimiž se osobně neznal. Jsou životní dráhy, které postaví člověka hned od počátku tváří v tvář takové velké nesmrtelnosti, nejisté sice, ba nepravděpodobné, nicméně nepopiratelně možné: jsou to životní dráhy umělců a státníků.
Ze všech evropských státníků naší doby ten, kdo se pravděpodobně nejvíc obíral myšlenkou na nesmrtelnost, byl François Mitterrand: pamatuji si nezapomenutelnou ceremonii, která následovala jeho zvolení prezidentem v roce 1981. Náměstí Pantheonu bylo naplněno nadšeným davem a on se od něho vzdaloval: šel sám vzhůru po širokých schodech (úplně stejně jako šel Shakespeare k chrámu slávy na oponě, o níž psal Goethe) a měl v ruce tři stonky růží. Pak zmizel zrakům lidu a byl už jen sám a sám mezi náhrobky šedesáti čtyř velikých mrtvých, sledován ve své zamyšlené samotě jen zrakem kamery, filmového štábu a několika milionů Francouzů, kteří měli oči upřené na obrazovky, z nichž bouřila Beethovenova Devátá. Položil ty růže postupně na hroby tří mrtvých, jež vybral mezi všemi. Byl jako zeměměřič, který zabodává tři růže jako tři kolíky do nesmírného staveniště věčnosti, aby tak vymezil trojúhelník, v jehož středu má být vztyčen jeho palác.
Valéry Giscard d'Estaing, který byl prezidentem před ním, pozval v roce 1974 na svou první snídani do Elysejského paláce popeláře. To bylo gesto sentimentálního buržoy, který toužil po lásce prostých lidí a chtěl, aby věřili, že je jedním z nich. Mitterrand nebyl tak naivní, aby se chtěl podobat popelářům (takový sen se žádnému prezidentovi splnit nemůže!), chtěl se podobat mrtvým, což bylo mnohem moudřejší, protože smrt a nesmrtelnost jsou jako nerozlučná dvojice milenců, a ten, jehož tvář nám splývá s tvářemi mrtvých, je nesmrtelný už zaživa.
Americký prezident Jimmy Carter mi byl vždycky sympatický, ale pocítil jsem k němu téměř lásku, když jsem ho viděl na televizní obrazovce v teplácích běžet se skupinou svých spolupracovníků, trenérů a goril; náhle se mu začal perlit pot na čele, jeho tvář se stáhla v křeči, spoluběžci se k němu nakláněli, chytali ho a podpírali: byl to malý srdeční záchvat. Jogging se měl stát příležitostí ukázat národu prezidentovo věčné mládí. Proto byli pozváni kameramani a nebyla to jejich vina, že místo zdravím kypícího atleta nám musili ukázat stárnoucího muže, který má smůlu.
Člověk touží být nesmrtelný a kamera nám jednoho dne ukáže ústa stažená do smutné grimasy jako to jediné, co si z něho zapamatujeme, co nám po něm zůstane jako parabola celého jeho života. Vstoupí do nesmrtelnosti, kterou nazýváme směšnou. Tycho de Brahe byl velký astronom, ale dnes o něm víme jen to, že se při slavnostní večeři na pražském císařském dvoře styděl odejít na záchod, takže mu praskl močový měchýř a on odešel mezi směšné nesmrtelné jako martyr studu a moče. Odešel mezi ně stejně jako Christiana Goethová proměněná navěky ve vzteklé jelito, co kouše. Není romanopisec, který by mi byl dražší než Robert Musil. Zemřel jednoho rána, když zvedal činky. Když já sám je zvedám, pozoruju úzkostně tep svého srdce a mám strach ze smrti, protože zemřít s činkou v ruce stejně jako můj zbožňovaný autor, to by bylo epigonství tak neuvěřitelné, tak zuřivé, tak fanatické, že by mi okamžitě zajistilo směšnou nesmrtelnost.
Předávám si závěrečné slovo (neúplné):
Svým způsobem není v našem vesmíru nesmrtelné vůbec nic. Nic „neumírá“, vše svůj obsah i po jakémsi „materiálním“ zániku transformuje do dalších forem. Ve všech nových formách jsou tím či oním způsobem zobrazeny všechny předchozí formy. To samozřejmě platí i pro lidi. Nejen pro ně, ale i pro všechny možné tvory nejen na této planetě. V celém vesmíru. I pro květiny.
Ve všech z nás se zrcadlí celý vesmír. Něco z něho více, něco méně, něco jako sotva zaznamenatelný šum, ale přece jenom. Každý jsme dočasnou koncentrací nejrůznějším způsobem namíchaného koktejlu vesmírné Duše. Na určitý čas naší koncentrované existence se v nás hromadí něco z toho všeho, co už tady bylo; jak kladné, tak i záporné, jak tvůrčí, tak i destruktivní; jak velké, tak i malé a mnohdy zanedbatelné, směšné, ale i směsné.
Jsou velikáni – podotýkám, že i včetně třeba Hitlera, Stalina či Čingischána – jejichž nesmrtelnost na velmi dlouhou dobu je naprosto čistá, jedinečná a pozemsky globální. Drtivá většina lidí si tuto formu nesmrtelnosti užije kratší dobu a pozemsky jenom lokálně – u svých nejbližších. Časem se všechny nesmrtelnosti smísí do nesmrtelností dalších kamínků kosmické mozaiky. V té či oné podobě však zůstává všechno nesmrtelné, jako celý náš vesmír.
I on by mohl takříkajíc „materiálně“ zaniknout, ale bezpochyby zde není sám. Nic nemůže existovat – představa, že existuje Nic, že nic není, je naprosto absurdní – takže v čemkoli, co bude přetrvávat, se najde byť nanoskopická stopa toho, co tomu předcházelo.
V neděli pozdě v noci jsem se chystal ke spánku, když jsem si všiml, že v mém pokoji poletuje můra. Chvíli jsem jí sledoval a ona si sedla na kanape. Nechtěl jsem, aby mě opruzovala ve spánku, takže jsem se jí chystal ubezdušit (zlikvidovat). Mám velmi bleskurychlou akceschopnost, jak psychickou, tak v tomto případě důležitější fyzickou (musím se též někdy pochválit, když už mě tady skoro každý „laskavě“ nakopne), takže můra neměla žádnou šanci. Jenže v té chvíli jsem pocítil signál kosmické Duše. Zhasl jsem v pokoji všechna světla, otevřel dokořán dveře na lodžii a šel se osprchovat. Když jsem se vrátil, byla můra už někde úplně jinde. Spalo se mi pak velmi dobře.
Svůj neúplný závěr k této filosofické mozaice ukončuji dvěma odkazy, jež by s tím mohly též nějak souviset: Solipsismus a Archetyp.
31.05.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 22