.:: Neviditelný čert ::.

Přijde čas a člověk musí jít

rubrika: Povídání

Padla na mě taková zvláštní únava. Myšlenky se mi zcela rozklížily, nedokázal jsem se soustředit na práci, vlastně vůbec na nic. Nebylo to Mezipřistání, nebyla to ani Konečná. Byla to pouze pustina naprostého rozklížení úplně všeho. Prázdnota. Jako když v sále uprostřed nejlepší zábavy zhasnou všechny reflektory a nastane neprostupná tma, všechno ztichne, nepohne se ani lísteček osiky, není slyšet ani pád jehly. Nic. Naprosté NIC.

Lucifer

Vlastně to nebylo až tak úplné nic. Něco v mé hlavě přece jenom bylo – únavný zmatek, zmatečná únava, chaos bílých a černých teček, žádné barvy, žádná inspirace alespoň k něčemu. Tupě jsem zíral do monitoru počítače, a pak ve mně přece jenom vzklíčilo jedno zapomenuté semínko. To semínko mě ponouklo k tomu, abych se duševně zcela bezprizorně podíval do svého písemného archivu v počítači. Do míst, kde se nacházejí texty, které jsem zplodil, když jsem žádnou únavu, jež mě zrovna zalehla, vůbec necítil.

Moc mi to pomohlo. Když se člověk nemůže pohnout, měl by se vrátit zpět ve svých šlépějích a najít místa, kdy se pohnout mohl. Těch míst jsem ve svém psavém archivu našel celou řadu. Zde jsou tři z těch míst, která mou zvláštní únavu nicotnosti nejvíce zahnala.

Noc je ještě mladá

Na parapetu dodělává můra

druhá mi lítá kolem hlavy

noc je ještě velmi mladá

hlavně že všichni jsme zdrávi

Pár minut zbývá do půlnoci

pár hodin do příštího jitra

kolem mé hlavy lítá můra

a za chvíli už bude zítra

Noc plná deště

Mám rád

když v noci prší

dobře se usíná

kapky deště na polštáři chladí

dešťová víla tančí námořnický sen

v písečných dunách

Přijde čas a člověk musí jít

Tohle mám od dědy - středního rolníka kdesi na východě bývalé republiky, potomka venkovské šlechty. Děda necestoval často - většinou farmařil na svých pozemcích, ale když bylo třeba někam jet, tak se před cestou vždy posadil. I kdyby to byla cesta na věčnost. Táta to zdědil po něm.

Když jsme někam jeli a vůkol panoval zmatek - věci se balily náhodně, jak přišly pod ruku - všichni pobíhali jako sršni kolem jablečného moštu - a pak najednou šmitec. Konec balení, konec příprav, konec cesty před cestou. Nastalo ticho a my jsme se posadili a chvíli hleděli do prázdna. Možná jsme přemítali o cestě a možná taky ne - o čem jsme přemítali, bylo mávání motýlích křídel - a potom najednou přišla chvíle, když jsme věděli, že je třeba jít.

A já jsem tohle zdědil po tátovi. Když někam mám jet - bývám nervózní a balím, co mi přijde pod ruku. A pak přijde ta chvíle. Posadím se o křesla a je mi úplně jedno, jestli něco pojede dřív nebo později - těch pár minut v klidu věnuji té chvíli, která předchází cestě - a jsem si jist, že mi to neuteče.

Už nemám dědu ani tátu, ale když se chystám na nějakou cestu, tak těsně předtím než vyrazím, udělám onu důležitou věc. V naprostém klidu se posadím, ani se nehnu, jen v tichém rozjímání sleduji mávání motýlích křídel.

A potom přijde čas, kdy mohu jít.

Třeba i na věčnost.