Kouzlo extrému (Eric Voegelin)

rubrika: Filosofický koutek


Pro svou stať z roku 1977 si Eric Voegelin (1901-1985) vypůjčil anglický název Proustova románu Hledání ztraceného času – Rozpomínání se na věci minulé. Vzpomíná, jak roku 1943 pocítil, že se po dlouhých letech filozofických studií a snahy najít teorii člověka dostal do slepé uličky. Uvědomil si totiž, že západní ústavy a univerzity nedokáží vysvětlit význam politických událostí a hnutí. Došel k jednoznačnému závěru, že politické události a směřování historie se dají vysvětlit pouze pomocí teorie vědomí. Tento závěr byl výsledkem Voegelinovy pečlivé analýzy všech novodobých politických a společenských hnutí, autoritářství, rasismu apod. To, že filozofie selhává, pocítil už ve dvacátých letech, kdy tápal mezi velkým množstvím filozofických škol a teorií. Pochopil, že např. takový Comte nebo Marx se uzavřeli se svými „pravdami“ a odmítali opustit svou „vězeňskou zkušenost“. Jinou zkušenost oba vědomě pomíjeli a nepřipouštěli si žádné pochybnosti. Vyvstala tak otázka: Proč chtěli do svého vězení uzavřít celé lidstvo? Pokud nepoznáme odpověď, neporozumíme západním masovým hnutím, jež vytvářejí politickou „vězeňskou kulturu“.

 

Stella


Rozpomínání se na věci minulé

 

Voegelin pochopil, že jediný nástroj, který umožní poznat a pochopit stav společenského myšlení a konání, je analýza vědomí, protože vědomí má širší horizont než školské filozofie. Vědomí jako „specificky lidský způsob účasti na skutečnosti“. To jest: analytik musí být ochoten neustále aktivně rozšiřovat, uspořádávat, vyjadřovat a opravovat sama sebe. Neboť také on je součástí skutečnosti a podílí se na ní. Myslitel nesmí podlehnout sebeuspokojení a musí se vyhýbat fantazírování o tom, že nějaká skutečnost stojí mimo něj a on ji dokáže uchopit a převést do systému. Vědomí musí být ochotné k otevřenosti a musí na nové skutečnosti reagovat.

 

O podobných otázkách se diskutovalo už do dvacátých let 20. století, tedy už před Voegelinem. Výsledkem byla filozofická revolta, ale ještě více byly výsledkem zmatky, které naznačovaly, že revolta skončí jako všechny předchozí snahy: novou restriktivní filozofií. Mezi válkami pak bylo stále jako dosud zřejmé, že se filozof musí hlásit k nějaké konkrétní škole, jinak za filozofa nebude považován. Racionální debatu počítající s širším horizontem nebylo (a není) možné vést. Charakteristickým rysem dvacátého století se tak stala „silová konstelace“. Konflikt mezi otevřenou formou lidské existence a existencí restriktivně deformovanou vedl k nehybnosti v aristotelovském smyslu (stasis).

 

Tato tendence sílí: deformace existence vede k totalitním vládám, masovému vraždění, válkám, osvobozeneckým bojům… Pokřivené vědomí, chorobné představy o velikosti ženou masy pod nadvládu šílenců (Cicero: nemoc ducha, morbus animi). Nemoc ducha je ovšem způsobena opovrhováním rozumem (aspernatio rationis).

 

Restriktivní tendence projevují vědy o člověku už dlouho. Voegelin v sedmdesátých letech pozoruje, že tyto tendence narůstají a že v USA (kde on žil) jako by nikdo nedokázal myslet samostatně. Své teorie a své návyky sem přinesli němečtí vědci. Každý se k něčemu hlásí: teorie hodnot, psychologie, freudismy, marxismy, fenomenologie, hermeneutika, behavioristé… Snad je to i tím, že v padesátých a šedesátých letech populisticky vzrostl počet univerzit a nastoupili do nich akademičtí polovzdělanci. Podobná situace ovšem není pouze v Americe. Výsledkem je směs filozofické negramotnosti a touhy po moci. V každém případě zcela chybí racionální rozprava, protože ta prostě ani nastat nemůže.

 

Ale ještě je tady možnost revolty. Studium celé historie lidstva – kromě restriktivních enkláv (katedry studující předmět ze svého hlediska…) Ty totiž neumožní dílo (Homér, Dante, Bible, Shakespeare, upanišady…) vidět jinak, než skrze svou metodu a své nástroje. Je nutné setřást „filozofii dějin“. Podívat se otevřeným pohledem na mýty, obřady, na staré civilizace. Otevřený pohled nezvítězí nad paranoidní agresivitou duchovně chorých, ale ukáže cestu k přijetí empirie. Ten podivný stav, stasis, se totiž táhne od osmnáctého století dodneška. Domněnka, že nás spasí nějaká vize, nějaká teorie. Voegelin se zděšením zjistil, že také Husserl, jenž se zabýval krizí evropských věd, nakonec opět dochází k systému, k fázím, k soustavě symbolů – k uzavřenosti.

 

Alternativa? Přijmout, že člověk si má uvědomovat své nevědění, a tím má být přitahován k hledání. Člověk musí pociťovat radost z nalézání a musí také umět rázně odmítat. Musí vědomě chápat svou existenci jako událost v rámci reality. Nesmí ztrácet ze zřetele, že on sám je také skutečností – nepozoruje ji zvnějšku. Veškerá zkušenost se pak artikuluje pomocí symbolů… Skutečnost je proces a jeho pravda se vyjasňuje ve vědomí a jeho procesech (neexistuje žádné transcendentální ego!) Toto poznání přivedlo Voegelina ke zkoumání řádu. Tento řád v dějinách vyvstává ze zkušeností reality a ze symbolizace těchto zkušeností.

 

Teorie vědomí (Výběr z myšlenek)

 

Křesťanský filozof meditoval o rozjímání, které vrcholí obrácením duše k Bohu. V devatenáctém století se ústředním filozofickým tématem stala otázka vědomí času a existence. Podle Voegelina „tok“, proud, plynutí a odplývání lze pochopit u jednoduchého smyslového vjemu, nejlépe u sluchového vjemu tónu. Je tedy nutné se nejprve obrátit ke smyslům – to ovšem přivede k poznání, že svět vědomí je ukotven ve sféře těla, ale nic víc. Vědomí samo neplyne, naopak rozvíjí neprostorový a nečasový svět významu, smyslu, řádu… Tělo rozhoduje, co ze světa vstoupí do vědomí: ale vědomí má i struktury, které nejsou tělem determinovány… Jsou dány předem. Spekulace o „proudu vědomí“ jenom nahrazují rozjímání. I tyto spekulace totiž vedou k překročení vědomí, k transcendenci. Voegelin pochybuje o existenci „já“, které provází vědomím. Nějaké „já“ nenacházíme ani u volních aktů. „Já“ je spíše komplexní symbol…

 

Vědomí vykazuje určité silové centrum, konečnou energii. Toto energetické centrum je u každého jiné, ale u každého se nachází v procesu. Projasňující dimenze silového centra představují minulost a budoucnost – když si „zpřítomňujeme“ minulé, hovoříme o vzpomínce. Jinak totiž dimenze vědomí na obou koncích končí v temnotách, protože nemáme žádnou zkušenost začátku ani konce.

 

A protože k vyjádření procesů máme jen symboly spojené s konečností, upadáme do konfliktů. Právě takový konflikt stojí u kořene mýtu. Neboť mytický symbol je konečný symbol – je odpovědí: mýtus o stvoření poskytuje počátek věcí. Mýtus o neposkvrněném početí symbolizuje počátek duchovní. Tajemství zrození a smrti vysvětluje mýtus o pádu a dědičném hříchu. Mýtus je totiž přesnější nástroj než spekulace. Mýtus podává konečné zpodobnění transcendence.

 

V západním světě se mýtus racionalizuje, a zbavuje se tak smyslových kvalit. Ale intelektuální mystika a filozofické spekulace jsou přístupné omezenému množství lidí. Všichni prožíváme transcendenci, ale nemáme ji k čemu vztahovat, pokud se zbavíme mýtu. To vede k pocitu nejistoty a tísně, k ztracenosti: Jak to všechno vlastně tedy je? Mýtus o společnosti se opírá o řád daný mýtem! Se ztrátou mýtické symboliky se ztratila vůle k udržení řádu: následují „velké války“, hnutí s charakterem orgiastického uvolnění…

 

Když kultura a její symboly upadají do krize, objevují se pokusy „začít znovu“. Konečně stvořit opravdové dějiny. Vytvořit novou symboliku. Poprvé se tak stalo v 5. st. př. n. l. Na krizi geniálně reagoval Platón. Dokázal vytvořit i nový symbolický jazyk. Sedmnácté století s Descartesem vrcholí radikální transcendentální filozofií dneška, ale momentálně se filozofie nachází v situaci bankrotu – popírá realitu, odmítá tradiční symbolické systémy a mylně za ústřední symbol považuje transcendentální „já“.

 

Filozofové nabídli člověku, aby nahradil ztracenou víru v osobní nesmrtelnost účastí na vládě rozumu, účastí na „smyslu dějin“. S překvapením potom např. marxističtí filozofové zjišťují, že tváří v tvář smrti člověk nepociťuje svou víru v komunistické dogma jako útěchu.

 

Voegelin také polemizuje s Humboldtovým pojetím vzdělanosti a smyslu univerzit. Na univerzitách (německých) dosud vládne duch uzavřenosti, výlučnosti, neveřejné existence. Výsledkem vzdělávání prostřednictvím „objektivní vědy“ je odcizení. Toto odcizení vede buď k vědomému podřízení „vrchnosti“ (nacionálně konzervativní postoj), nebo k odporu – následně k postavení intelektuála, který sice odmítá, ale nestaví žádnou alternativu. Hitlera nevyzvedl k moci politický národ. Ale „masa existenciálních poddaných s nacionálně konzervativní mentalitou“.

 

Je nepochybné, že se západní civilizace nachází ve stavu rozkladu, že vládne intelektuální zmatek. Politologovi nezbývá než zkoumat vše: náboženské prožitky a jejich symboliku, vládní instituce, organizovaný terorismus, proměny osobnosti (schopnost až ochota snášet krutost) – to všechno je nutné studovat v rámci celých tisíciletí. Ale protože se vědy často vyčerpávají spory o nepodstatných dílčích tématech, nebylo by od věci obrátit se k umělecké literatuře – neboť ona zachycuje život a skutečnost vůbec mnohem šířeji než věda a kromě toho – má své nástroje dávno vyzkoušené.

 

Stella: „Ničemu nevěřte, dokud to nebude oficiálně popřeno.“ (Mitchell)

 

Zdroj: Voegelin, Eric: Kouzlo extrému, Revolta proti rozumu a skutečnosti, Mladá fronta 2000


komentářů: 16         



Komentáře (16)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
17
Stella 14.09.2018, 10:12:07
St. Kocour

Německo: těžká frustrace po Velké válce, křiklavá bída: http://www.neviditelnycert.cz/blog/pel-mel/2399-je-to-bida.html
Psychologicky uvěřitelné.

Ruské vlastenectví spolu s pravoslavím (v Rusku je církev stále pevně spojena se státní mocí)je nejspolehlivější základ státu, protože co,lidem nabídnout jiného, než hlubokou emoci - když stát selhává ve všem ostatním. A to tedy selhává.
Od průmyslu, přes vědu, po využívání nerostného
bohatství i lidského potenciálu.

Stary kocour
16 2 Stella
Stary kocour 13.09.2018, 23:34:00
Fotky v kredenci: Je to nostalgie. Něco, čemu kdysi věřili a realita, byť sebekrutější, jim to nedokázala vzít. Moje prateta z Drážďan měla v příborníku zase kolorovanou fotku Vůdce. Za talířem. A taky ji poslal muže na východ a on se jí nevrátil.
Jenže praktický život je něco úplně jiného. Sudeťáci, starousedlíci ve vsi, kde jsme koupili rekreační chalupu byli nesmírně poctiví a pracovití Němci. Sice při záboru chránili před soukmenovci své sousedy Čechy před vystěhováním do vnitrozemí (a Češi jim to kupodivu vrátili, když se situace obrátila) ale na Adolfa si do smrti sáhnout nenechali. Kdyby tam někdo o tom začal mluvit, následovalo by zaražená ticho a rychlé rozloučení. Gruß Gott! Nevymýšlím si, byl jsem u toho.
A táta, koncentráčník z vyraženými zuby a polámanými žebry, který přežil jen souhrou šťastných náhod, se s nimi bavil normálně, bez jakékoliv nenávisti. Tak jak já se bavím s Rusy. Mimo jiné - pokud hledáte vlastence (nyní \\\"nacionalistu\\\") tak je to skoro každý Rus. Ale myslím, že právě proto ještě existují jako národ.

2 XXX: Jistě, šlus a NIC. Nicméně je dobré mít své věci v pořádku. Čistý stůl. Pomáhá to smířit se s koncem. Když mě vezla sanitka s infarktem, přemýšlel jsem ne o posmrtném životě, ale o tom, jestli někomu něco nedlužím. Peníze, omluvu, poděkování. Přešlo mě to v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že tentokrát to nebude. Úžasný

15
xxx (neregistrovaný) 13.09.2018, 21:38:57
Ještě musím reagovat na tu poznámku o zapomenutí Astra a spol.)
Myslím si to taky: nic a šlus.
Ale překvapuje mě, jak se i u takového Clarka (Odyssea 2010), u Mitchella, ale i u Jevtušenka (Jahodový ráj) objevuje posmrtné vědomí (duše, energie): je to jen výraz přání?

14
xxx (neregistrovaný) 13.09.2018, 21:30:24
Záliba v hrůzách, obdiv lumpů. Slyšeli jste někdy vyprávění redaktorů z komerční televize? Bez podobných zpráv večerní zprávy nesmějí být!
Mume rádi (z gauče), když se bije na nejnižší pudy.
Vzrůšo!

Stella
13
Stella 13.09.2018, 21:27:19
St. Kocour
(skáču vám do dialogu s čertem) Mlčící

Stalinova fotka v kredenci:
hluboce zakořeněná potřeba kultu. Svatého obrázku, tajemství.
Rezignace ve smyslu Kdo ví, jak to bylo. Pokleknutí před nesrozumitelnými událostmi.
Nebo obyčejná prostota.

Stella
12
Stella 13.09.2018, 21:21:23
Jsem ráda, že jste se rozpovídali.
Malá poznámka:
je to skutečně o dnešku, ač ze sedmdesátých let.
Mimochodem, autor vyslovuje obavu, aby důsledkem německého školství a uvažování nebyla třetí světová válka.
On našel něco obecného, ale o jeho představě řádu, který hledal, nevím nic...
Ostatně, St. Kocour tu nedávno připomněl, že boj za ideje je nejhorší.
Může se ale stát, že nastoupí (a nejspíš nastoupila) totální relativizace - a to je přece také zlo.
Držet se při zemi, s hlavou v oblacích, spolehnout se na instinkt - jinak to asi nejde: hledejte u žen!



Stary kocour
11 2 Světlonoš
Stary kocour 13.09.2018, 09:01:47
Jenom jsem si všiml, že evidentní negativa si lidstvo pamatuje lépe a déle než vědce, filosofy, politiky a umělce.
Zdá se, že zmizelo povědomí o celých kulturách, netoliko jedincích. Tím nijak neumenšuji jejich zásluhy! Ale byť jsou připomínáni častěji než zločinci, ty zločince a zrůdy si obecné povědomí pamatuje líp. Ostatně - zrůdnost nebo nezrůdnost je věc úhlu pohledu. V Rusku je ještě dost stařenek, vdov po vojácích II. světové, kterým Stalin sebral muže - a Stalinovu fotku mají v kredenci a uctívají ji jako ikonu.

Čert ví proc! Mrkající

Lucifer
10
Lucifer * 12.09.2018, 22:54:13
Johann Sebastian Bach - Toccata and Fugue in D Minor

https://www.youtube.com/watch?v=ho9rZjlsyYY

Ospalý

Lucifer
9
Lucifer * 12.09.2018, 22:40:22
Stairway to Heaven with Amazing Gimnazija Kranj Symphony Orchestra

https://www.youtube.com/watch?v=dR5GN2aPsyY

Lucifer
8
Lucifer * 12.09.2018, 22:23:45
Ne, Starý kocoure, jména jako Stalin, Hitler atd. budou v lidské historii zapsána možná po nějakých dalších stovek či přímo tisíce let, ale jenom jako odstrašující příklad lidské dekadence, zvrhlosti a odpornosti. Historické patníky označené lidskými výkaly. je třeba si je pamatovat, aby naši následovníci věděli, kudy cesta nevede. Jistě budou tací, kteří v nich uvidí jakési význačné osobnosti, ale to časem vyšumí. Zůstanou jenom ty varovné výkaly.

Pokud lidská civilizace bude schopna pokračovat ve svém kulturním vývoji, tak to podstatné, které ji bude provázet, jsou díla skutečných myslitelů, tvůrců, lidí, kteří něco pro tento vývoj skutečně učinili. Zdaleka ne všechna jména budou zapsána v historických kronikách, jen ti nejslavnější. Jenže k jejich tvorbě přispěla spousta dalších lidí, jejichž jména zahrnuta nebudou. Jejich přínos však ano. Každý po sobě zanechává nějakou stopu a stopy těch, které vedou k něčemu skvostnějšímu zapomenuty nebudou.

https://www.youtube.com/watch?v=w8nZp-LWJss

Amen Nevinný

Lucifer
7
Lucifer * 12.09.2018, 21:42:43
Jenže, Starý kocoure, Beethovenova Osudová je takový hudební nářez (teď si to pouštím na plný pecky), že to dva tisíce let jen tak snadno nevymažou, Albert Einstein je něco jako Aristoteles moderní fyziky, no a Mona Lisa se svým tajemným úsměvem tady bude na věky Mrkající

Stary kocour
6 2 Světlonoš
Stary kocour 12.09.2018, 21:36:19
Zatím beru jenom Aristotela a Ježíše. Druhý jmenovaný je ale spíše idea než osoba. O Buddhovi nemluvě.
U těch ostatních si to řekneme tak - za dva tisíce let. Mrkající

Lucifer
5
Lucifer * 12.09.2018, 21:17:42
A co třeba Aristoteles, Ježíš Kristus, Siddhártha Gautama Buddha, Albert Einstein, Leonardo da Vinci, Ludwig van Beethoven...

https://www.youtube.com/watch?v=fOk8Tm815lE

Nevinný

Stary kocour
3
Stary kocour 12.09.2018, 16:11:45
Skončíme tak podobně všichni. Je to jediná možnost. Zapomenutí. Na všechny by nestačila ani ta nejlepší paměť.
Jen jména těch NEJHORŠÍCH se budou tradovat staletí - a možná i tisíciletí.
Čingischán, Nero, Kaligula, Richard II, Hitler, Stalin, Pol-Pot...

Astra3
2
Astra3 12.09.2018, 14:46:35
Cicerónské uvažování je už jen pro starou školu, moje vědomí času a existence se ubírá jinými směry, pěstuju si voňavé květy života, protože to je to jediné, co mi může být k užitku. Až zapadnu jako prach v nicotu, budu ještě chvíli snad zajímat pouze ty, do kterých jsem zasadila kus sebe.A až odejdou i ti pamětníci, i ten popel zmizí. Rozplynu se vniveč. Takové-á-ý niveč (asi á)je možná zajímavá disciplína. Třeba je to právě ten plac, kde se všichni znovu najdeme. Docela se těším....
Usmívající se S vyplazeným jazykem

«     1    2   »