.:: Neviditelný čert ::.

Evangelium Marie Magdaleny

rubrika: Filosofický koutek

Marie Magdalena (v českém ekumenickém překladu Marie Magdalská; v kralickém překladu Maria Magdaléna; lidově také Maří Magdaléna) byla podle Nového zákona jedna z žen, které doprovázely Ježíše z Nazareta, zejména v závěru jeho života. Vystupuje i v některých apokryfech a v řadě křesťanských církví je uctívána jako svatá. Některými je považována za evangelistu či dokonce manželku Ježíše. Marie Magdalena byla první, kdo uviděl prázdný hrob Ježíše Krista. První, komu se zjevil vzkříšený Ježíš. Hippolytus Římský, teolog z 3. století, ji nazval Apostola apostolorum (apoštolka apoštolů). A přesto se její jméno v průběhu staletí změnilo v něco zcela jiného.

Lucifer

Jeden z nejdůležitějších příběhů křesťanství byl po téměř 2000 let vyprávěn špatně. Klíč k jeho pochopení byl celou dobu v rukou někoho, koho jsme se naučili přehlížet. Z textů starých téměř 2000 let vyplývá, že první apoštol Šimon Petr odmítal Marii Magdalenu. Důvod jeho odmítání nebyl osobní, byl znepokojivější. Petr ji odmítal, protože ona věděla něco, co on nevěděl. Aby bylo jasné, co přesně věděla, musíme se vrátit na začátek.

Ve všech čtyřech kanonických evangeliích je Marie Magdalena přítomna při ukřižování, zatímco většina apoštolů uprchla. Zatímco Petr, který sám sebe považoval za skálu, na níž bude vystavěna církev, třikrát zapřel, že Ježíše vůbec zná. A pak přišlo ráno třetího dne. Ve všech čtyřech evangeliích je Marie Magdalena první, kdo přišel k hrobu, a první, kdo zjistí, že hrob je prázdný. V Janově evangeliu 20. kapitole se jí jako prvnímu ze všech lidí zjeví vzkříšený Ježíš. Ne Petrovi, ne ostatním apoštolům, a říká jí jednu věc: „Jdi, jdi a řekni jim… “ Ona je ta, která přinesla zprávu těm, kteří se schovali za zavřenými dveřmi.

Ve středověku v roce 591 papež Řehoř Veliký sloučil ve svém kázání postavu Marie Magdaleny s jinými ženami z evangelií a vytvořil obraz kajícné hříšnice, který s ní zůstal více než 1000 let. Teprve v roce 1988 katolická církev formálně uznala, že tato identifikace byla chybná, a v roce 2016 papež František povýšil její svátek na stejnou úroveň jako svátky apoštolů. 1400 let trvalo, než bylo toto nedorozumění oficiálně opraveno. Ale proč vůbec vzniklo? Proč bylo potřeba z nejdůležitějšího svědka udělat hříšnici? Odpověď se nenachází v kanonických evangeliích. Nachází se v textu, který byl po staletí ztracen a jehož obsah vysvětluje mnohé z toho, co se v raném křesťanství odehrálo.

V roce 1896 byl v Egyptě objeven dokument, jehož stáří sahá přinejmenším do 2. století. Teologové jej nazývají Berlínský gnostický kodex a jeho součástí je text, který nemá v dějinách křesťanského písemnictví obdobu. Evangelium Marie Magdaleny. Text není kompletní. Stránky 6 až 10 chybí. Právě ty, kde Maria popisuje klíčovou část vize, kterou obdržela od Ježíše.

Nikdo dnes s jistotou neví, zda byly odstraněny, zda se rozpadly časem nebo je někdo schoval. Ale to, co přežilo, je dostatečně výmluvné. Scéna, která se v tomto textu odehrává, je prostá. Po ukřižování jsou apoštolové shromážděni. Jsou vyděšeni, pláčou, nevědí, co mají dělat. A v tuto chvíli je to Maria, kdo se ujme slova. Říká jim: „Neplačte, netruchlete, neváhejte. Jeho milost bude s vámi a bude vás chránit.“ V okamžiku, kdy se muži, kteří strávili tři roky po boku Ježíše, hroutí strachem, je to ona, kdo je drží pohromadě. Ona, která nezakolísala ani u kříže. Ona, která nyní utěšuje ty, kteří se považovali za vůdce.

Petr ji žádá, aby jim sdělila, co Ježíš řekl jen jí. A tady se příběh zlomí. To, co Maria odhalila, nebylo jednoduché učení. Bylo to něco, co změnilo celý směr rozhovoru. Maria sdílí vizi, ke které měla přístup jako jediná z nich. Vizi o duši a o silách, které ji poutají k utrpení. O tom, jak se duše osvobozuje od pýchy, od žádostivosti, od nevědomosti, o vnitřní cestě, která nevede přes instituce ani přes rituály, ale přes poznání sebe sama a přes přímý vztah s tím, co je božské.

Tyto vrstvy, které duši poutají, mají v textu konkrétní jména: temnota, žádostivost, nevědomost, smrtelná žárlivost, království těla, pošetilá moudrost a hněvivá moudrost. Sedm pout. A duše se od každého osvobozuje tím, že ho pojmenuje, že ho vidí jasně a odmítne jeho nadvládu. To není vzdálená teologie. Je to mapa lidské duše, kterou Ježíš svěřil jí. Ne Petrovi, ne ostatním. A právě zde přichází reakce, která odhaluje vše.

Poté, co Maria skončí, ozve se nejprve Ondřej. Říká, že tomu nevěří a že tato slova zní příliš cize. A pak se ozve Petr. Jeho slova nejsou teologická, ale osobní. „Copak Spasitel mluvil s ženou bez našeho vědomí a skrytě? Snad ji upřednostnil před námi?“ Petr neříká, že učení je špatné, neříká, že je nebezpečné. Říká proč ona a ne my. Proč věděla něco, co my nevěděly? Proč ji upřednostnil před námi? To není teologická námitka, ale žárlivost. Hluboká, nahá, nezakrytá žárlivost člověka, který celý život věřil, že je tím nejbližším a teď zjišťuje, že nebyl. Největší hrozbou nebyla hereze, ale pravda, kterou nešlo kontrolovat.

V tuto chvíli vstoupí do rozhovoru Matouš Levi a jeho odpověď je jedna z nejpřímějších obran v celé rané křesťanské literatuře. „Vždy jsi byl vznětlivý a nyní ji zpochybňuješ stejně, jako to dělají protivníci. Jestliže ji Spasitel učinil hodnou, kdo jsi ty, abys ji odmítal?“ Tato věta je stará 2000 let a přesto v ní zní něco velmi současného, protože otázka, která za ní stojí, není historická, je lidská. Co děláme, když někdo ví něco, co my nevíme? Když byl vybrán někdo jiný, ne my. Když poznání dostala žena bez institucionální role, bez titulu, bez hierarchické pozice. Petrova reakce byla odmítnutí, ne vyvracení. Petr neprokázal, že Maria lhala, neprokázal, že její vize byla falešná. Pouze řekl: „Nechci, aby to byla pravda, protože pokud to pravda je, pak celý systém, ve kterém jsem byl první, ztrácí smysl.“

Karen King z Harvardské teologické fakulty, která v roce 2003 vydala zásadní studii o evangeliu Marie Magdaleny, píše, že toto učení není v rozporu s Ježíšovým poselstvím v kanonických evangeliích. Je jeho přirozeným pokračováním. Pohled dovnitř, ne ven. Výzva k proměně vědomí, ne k plnění vnějších pravidel. Elaine Pagels z Princetonské university, jejíž kniha Gnostická evangelia z roku 1979 změnila způsob, jakým akademický svět nahlíží na rané křesťanství, říká, že vyloučení těchto textů z Bible nebylo jen teologickým rozhodnutím, bylo politickým aktem s důsledky, které cítíme dodnes. A toto rozhodnutí má konkrétní historický kontext.

V průběhu 3. a 4. století v procesu, jehož součástí byl i Nicejský koncil v roce 325, se církev postupně sjednocovala kolem souboru textů, které podporovaly autoritu biskupů a strukturu institucionální církve. Texty, které tuto autoritu zpochybňovaly, byly označovány za heretické. Evangelium Marie Magdaleny říkalo, že poznání nepřichází skrze hierarchii, ale skrze vnitřní proměnu, že autorita není věcí titulu, ale hloubky. A proto zmizelo. Ale nezmizelo jen z očí, ne existence.

V roce 1945 poblíž egyptské vesnice Nag Hammádí narazil rolník při kopání na hliněnou nádobu. V ní bylo 13 svazků papyrových textů zabalených v kůži, které někdo ukryl do pouštní země přibližně v době, kdy církev tyto spisy začala označovat za heretické. Někdo je nezničil, někdo je schoval, jako by věděl, že jednoho dne přijde čas, kdy bude svět připraven je znovu číst. Mezi těmito texty bylo evangelium Tomášovo, evangelium Filipovo a desítky dalších. A v těchto textech se znovu a znovu vrací stejný motiv jako v evangeliu Marie Magdaleny. Motiv vnitřního království. Motiv proměny, která nezačíná poslušností, ale poznáním. V evangeliu Tomášově říká Ježíš: „Když poznáte sebe sama, budete poznáni a pochopíte, že jste syny živého otce. Ale pokud se nepoznáte, žijete v chudobě a jste chudobou.“ Tato slova nejsou v Bibli, ale jsou konzistentní s tím, co Ježíš říká v Lukášově evangeliu o Království Božím uvnitř vás. Jsou konzistentní s tím, co Maria sdílela s apoštoly v okamžiku jejich největšího strachu.

Toto učení přežilo navzdory všemu. Přežilo v mysticích středověku. Ve 14. století německý teolog Mistr Eckhart psal o jiskře duše, o tom božském jádru v každém člověku, které nelze uhasit žádnou temnotou ani žádnou institucí. Hildegarda z Bingenu viděla Boha jako světlo pronikající vším živým. František z Assisi nenašel Boha v instituci, ale v přírodě, v chudém člověku na okraji cesty, ve vlastní zranitelnosti.

Příběh Marie Magdaleny není příběhem o dávné minulosti. Je to příběh o každém člověku, který někdy věděl něco pravdivého a byl přesto přehlušen někým s větší autoritou, větším hlasem nebo větší institucí za zády. O odvaze nést poznání, i když ho ostatní odmítají. O věrnosti, která nezakolísá ani u kříže. První svědectví o tom nejdůležitějším nebylo svěřeno těm nejsilnějším nebo nejváženějším. Bylo svěřeno té, která zůstala u kříže, zůstala u hrobu, zůstala u pravdy, i když ji ostatní opouštěli.

Zdroje: