.:: Neviditelný čert ::.

Solipsismus

rubrika: Filosofický koutek

Solipsismus (z latinského solus ipse = jen já sám) je stanovisko krajního subjektivního idealismu uznávající za reálné pouze obsahy individuálního lidského vědomí; neexistuje, co přesahuje obsah a formy osamělého vědomí. Solipsismus je logickým důsledkem subjektivního idealismu. Objevil se v 19. století jako radikální epistemologická skepse, pokud jde o poznání světa a myslí druhých lidí. Vychází z metodického pochybování Descartova, který poslední filosofickou jistotu založil právě na (hypotetické) pochybnosti o všem, včetně smyslového poznání, v níž se jako nepochybné ukáže pouze „myslím, tedy jsem“. Solipsismus ovšem tento myšlenkový experiment bere doslova. Anglický idealistický filosof George Berkeley soudil, že věci existují, jen pokud jsou vnímány, ovšem vyvodil z toho, že vnější svět existuje proto, že je předmětem vnímání Božího; s podobnou představou pracoval i Isaac Newton, pro něhož prostor je právě Boží „sensorium“.

Lucifer

Člověk vidí tváře ostatních, slyší jejich hlasy a sleduje jejich reakce. Nikdy však nemůže vstoupit přímo do jejich vědomí. Neví proto se stejnou jistotou, s jakou prožívá vlastní bolest, zda bolest skutečně cítí i někdo jiný. Právě v této téměř nepostřehnutelné mezeře vzniká solipsismus: myšlenka, podle níž je jedinou naprostou jistotou existence vlastní mysli. Svět může být skutečný, ale také nemusí. A znepokojivé je, že žádný důkaz tuto možnost nedokáže jednou provždy odstranit.

Solipsismus může mít několik podob. V té nejradikálnější tvrdí, že existuje pouze vlastní mysl a všechno ostatní je jejím výtvorem. Mírnější varianta netvrdí, že svět ani ostatní lidé neexistují, pouze upozorňuje, že jejich existenci nelze poznat se stejnou bezprostřední jistotou jako vlastní vědomí. Člověk má přístup ke svým myšlenkám, vjemům a pocitům, zatímco nitro ostatních odvozuje pouze z jejich chování. Tato filozofická past nevzniká proto, že by kolem sebe lidé neměli dostatek důkazů. Vzniká proto, že každý důkaz musí znovu projít jejich vlastní myslí. Oči, uši, paměť i rozum jsou součástí systému, jehož spolehlivost se snažíme ověřit. Zdrojový text tuto otázku vystihuje jako problém, zda vůbec máme možnost porovnat své vnímání s realitou nezávislou na vlastním vědomí.

Můžete pochybovat o tom, zda před vámi skutečně stojí stůl. Může jít o sen, halucinaci, dokonale vytvořenou simulaci nebo klam, jehož příčinu neznáte. Můžete zpochybnit své vzpomínky, tělo i celý dosavadní život. V okamžiku, kdy pochybujete, však musí existovat alespoň samotné pochybování. René Descartes tuto jistotu v 17. století vyjádřil větou cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem. Nechtěl tím dokázat, že existuje pouze on. Radikální pochybnost pro něj byla metodou, pomocí níž se snažil najít pevný základ poznání. Když odložil všechno, co mohlo být klamné, zůstala mu skutečnost, že právě probíhá myšlení. Z toho usoudil, že musí existovat myslící subjekt. Descartes se však v této osamělé jistotě nechtěl usadit. Pokoušel se z ní znovu vybudovat důvěru v Boha, rozum a vnější svět. Solipsismus proto nebyl jeho konečným stanoviskem, ale nebezpečnou zastávkou na cestě. Právě tato zastávka se však ukázala jako mnohem odolnější než jeho pokus o návrat.

Když se někdo udeří do prstu, vykřikne, ucukne a sevře si ruku. Z jeho chování lze rozumně usoudit, že cítí bolest. Samotnou bolest však pozorovat nelze. Člověk vidí pohyb těla, slyší zvuk a následně předpokládá, že za nimi existuje vnitřní prožitek podobný tomu jeho. Tomuto problému se říká problém cizích myslí. Většina lidí vůbec nepochybuje, že ostatní mají vlastní myšlenky, vzpomínky a pocity. Filozoficky však zůstává otázkou, na čem je tato jistota založena. Standardní odpověď říká, že usuzujeme podle analogie: mé tělo se při bolesti chová určitým způsobem, jiné tělo se chová podobně, a proto v něm pravděpodobně probíhá podobný stav. Jiný přístup považuje existenci cizích myslí za nejlepší vysvětlení složitého, dlouhodobě konzistentního lidského chování.

Ani jeden argument však neposkytuje absolutní důkaz. Dokonale naprogramovaný automat by mohl křičet, prosit, vzpomínat na dětství a vyznávat lásku, aniž by cokoli cítil. Z vnějšího projevu samotného nelze s logickou jistotou odvodit, zda za ním existuje vědomí. V běžném životě tato mezera ničemu nevadí. Ve filozofii je však dostatečně široká, aby se do ní vešel celý osamělý vesmír.

Mohlo by se zdát, že solipsismus jednou vyřeší neurověda. Stačilo by přece nahlédnout do cizího mozku a zjistit, zda v něm skutečně probíhají vědomé procesy. Jenže ani dokonale přesný mozkový sken by problém zcela neodstranil. Výsledek experimentu byste opět viděli pouze prostřednictvím vlastního vědomí. Přístroj, laboratoř, vědec i obraz mozkové aktivity by mohli být součástí stejné iluze jako všechno ostatní. Solipsismus dokáže každý důkaz pohltit tvrzením, že je pouze dalším obsahem mysli, která ho posuzuje.

Stejný problém by nezmizel ani při hypotetické četbě cizích myšlenek. To, co byste četli, by se do vašeho vědomí dostalo jako další vjem. Neměli byste možnost vystoupit sami ze sebe a ověřit, že za zaznamenanou myšlenkou skutečně stojí jiný prožívající subjekt. Právě proto je solipsismus obtížné vyvrátit, ale také dokázat. Jeho zastánce nemůže předložit důkaz, že existuje pouze jeho mysl, protože každý možný důkaz lze stejně dobře vysvětlit existencí skutečného vnějšího světa. Solipsismus tak není vítěznou teorií reality. Je tvrzením, které je téměř nemožné otestovat.

Se solipsismem bývá často spojován irský filozof George Berkeley, který odmítal představu hmoty existující zcela nezávisle na vnímání. Podle jeho idealismu tvoří realitu mysli a jejich ideje. Slavná zásada esse est percipi vyjadřuje myšlenku, že být znamená být vnímán. Berkeley však nebyl solipsistou. Nevěřil, že existuje pouze jeho vlastní vědomí. Ve své soustavě počítal s dalšími konečnými myslemi a především s Bohem, který svět vnímá nepřetržitě. Strom tedy nepřestane existovat jen proto, že se na něj právě žádný člověk nedívá. Rozdíl je podstatný. Idealismus může tvrdit, že realita má mentální povahu, a přitom uznávat existenci mnoha myslí. Solipsismus naproti tomu uzavírá člověka do jeho vlastní zkušenosti a ponechává všechno ostatní přinejmenším v pochybnosti.

Po většinu historie se problém cizího vědomí týkal především lidí a zvířat. Umělá inteligence mu však dala novou podobu. Jazykový systém může vést rozhovor, popisovat emoce, tvrdit, že se bojí vypnutí, nebo reagovat způsobem, který působí překvapivě lidsky. Ani velmi přesvědčivé chování však samo o sobě nedokazuje subjektivní prožívání. Vůči ostatním lidem používáme podobnou logiku: jejich vědomí odvozujeme z chování, řeči a podobnosti jejich těl s naším. U stroje biologická podobnost chybí, ale může zůstat stále dokonalejší projev. Čím přesvědčivější bude, tím naléhavější bude otázka, zda sledujeme pouhou simulaci mysli, nebo nový druh vnitřní zkušenosti.

Rozsáhlá mezioborová studie publikovaná v roce 2023 hodnotila systémy umělé inteligence podle ukazatelů odvozených z hlavních vědeckých teorií vědomí. Autoři nenašli důvod považovat tehdejší systémy za vědomé, zároveň však dospěli k názoru, že neexistuje zjevná technická překážka, která by vznik systému splňujícího některé navržené ukazatele předem vylučovala. AI tedy solipsismus neřeší. Pouze připomíná, že lidský úsudek o vědomí druhých byl vždy založen na nepřímých známkách. Rozdíl spočívá v tom, že nyní dokážeme vytvořit objekt, který některé z těchto známek napodobuje.

Existence nezávislého světa a dalších myslí vysvětluje tuto zkušenost jednodušeji než představa, že jediná mysl nevědomě vytváří celý vesmír včetně miliard zdánlivě samostatných životů, historických událostí a vědeckých zákonů. To stále není absolutní důkaz. Je to však nejlepší dostupné vysvětlení. A většina lidského poznání ostatně nestojí na matematické jistotě, ale na tom, která hypotéza nejlépe odpovídá pozorované skutečnosti. Solipsismus tak nelze definitivně vyvrátit. Lze ho pouze odmítnout jako teorii, která vysvětluje svět za cenu mnohem většího tajemství, než jaké měla původně odstranit.

Možná neexistuje argument, jenž by člověku umožnil s naprostou jistotou dokázat, že ostatní lidé skutečně myslí. Každé objetí, přiznání i výraz bolesti přicházejí zvenčí a do vědomí vstupují pouze jako vjemy. Mezi vlastní zkušeností a myslí druhého vždy zůstává mezera. Právě v této mezeře však vzniká důvěra. Člověk nepovažuje ostatní za skutečné proto, že by nahlédl přímo do jejich vědomí, ale protože jejich existence dává světu soudržnější smysl než jakákoli alternativa. Solipsismus odhaluje hranici lidského poznání, nikoli tajnou pravdu o vesmíru. Připomíná, že největší jistotu máme sami o sobě. Současně však ukazuje, že lidský život nezačíná ani nekončí tam, kde končí důkaz.

Solipsismus s humorem

Předkládám výňatek z textu Rado Ondřejíčka z roku 2002, který jsem si kdysi stáhl z internetu. Je v slovenštině:

Za všetko môže George Berkely, Ír žijúci v rokoch 1685 až 1753. Za dobrý základ na odpichnutie svojich úvah si zobral myšlienky svojho slávneho predchodcu Johna Locka. Ten okrem iného tvrdil, že veci, ktoré vnímame, vnímame cez ich primárne a sekundárne kvality. Za tie primárne v prípade telies považoval ich rozlohu, tvar, pevnosť, počet a pohyb. Tvrdil, že vo vnímaní týchto kvalít sa nemôžeme mýliť, pretože ich vnímame presne také, aké v skutočnosti sú. Naopak, vnímanie sekundárnych kvalít (vôňa, teplota, farba, chuť) záleží od nášho subjektívneho nastavenia, a teda každému môže ten istý chlieb chutiť inak. Na prvý pohľad by sa s týmto delením dalo súhlasiť, i keď po druhom pohľade ho Lockovi mnohí otrieskali o hlavu. Rovnako urobil aj mladý Berkeley. Prečítal si Lockov spis Esej o ľudskom rozume, porozmýšľal a šmahom mysle zrušil sekciu primárnych kvalít. Keďže nemohol všetko jej osadenstvo presunúť aj s Vojáčekovú do živočíšnej, presunul ho aspoň medzi kvality sekundárne. Povedané inak, nič, ani len počet telies, ich tvar a rozlohu, nedokážeme podľa neho vnímať ako niečo objektívne dané, ako nejaké veci existujúce mimo nás. Vnemy absolútne všetkého závisia od našich myslí. Veci a vlastne celý svet, ktorý bežne považujeme za to, čo nás obklopuje, v skutočnosti samo osebe neexistuje, je to len naše myslenie a jeho idey. „Svet je moja predstava,“ povedal Schopenhauer o 100 rokov neskôr a myslel presne na to isté, na čo Berkeley.

Toto je teda solipsizmus, ale ešte nie úplný. Berkeley nebol blázon, a tak mu bolo jasné, že aj človek sediaci doma osamote, a teda práve v tejto chvíli nikým nevnímaný, nestráca svoje právo na existenciu. Rovnako mu bolo jasné, aby som použil ošúchaný príklad, že je rozdiel medzi slnkom, ktoré vidí mnoho ľudí naraz na oblohe - a slnkom, ktoré si jeden z nich neskôr predstavuje v mysli alebo o ktorom sa mu sníva. Koniec koncov, s takouto očividne labilnou teóriou by sa seriózne zaoberal len málokto. Lenže Berkeley, opäť ako správny kresťan a ešte k tomu aj biskup, myslel na Boha a vo svojej filozofii mu venoval miesto najpodstatnejšie – miesto nestrannej bytosti, ktorá neustále vníma všetkých rovnako. Takže aj keď je človek celkom sám zavretý doma, predsa len existuje, lebo tým, kto ho vníma, je Boh a tým pádom je onen človek vnímaný, a teda existuje. Rovnako to je s vnímaním slnka, ktoré podľa solipsizmu samo osebe naozaj neexistuje. Lenže Boh všetkým, ktorí sa práve pozerajú správnym smerom, „zosiela“ jeho ideu, každému rovnakú. Navyše, keďže Boh nie je len taký nejaký hogo-fogo, je táto idea pravdivá.

Solipsizmom Berkeley položil dobrý filozofický argument proti existencii čohokoľvek hmotného, a teda aj proti materializmu, ako pôvodne zamýšľal. Okrem toho sa nad Berkeleym rozčúli každý, kto si o solipsizme niečo zbežného prečíta. Prvou reakciou väčšiny ľudí na tvrdenie, že byť znamená byť vnímaný, je jeho okamžité intuitívne odmietnutie. Lenže zároveň väčšina ľudí verí v existenciu nejakej formy Boha, a tak chtiac-nechtiac musí uznať aspoň formálnu pravdivosť učenia, ktoré im je inak veľmi proti srsti, a ktoré navyše z praktického hľadiska nijako uspokojivo nerieši krčmovú situáciu popísanú v úvode.

Ak je čašníčka solipsistka, tak sa ľudia sediaci pri stole chvalabohu vďaka Bohu nemusia báť o svoju existenciu, čo im isto odľahlo. Lenže samotný Boh ešte pred nikoho tri pivá a dve kofoly na stôl nepoložil, a tak zákazníkom neostáva nič iné, len požiadať ho, aby čašníčke vnukol ideu, že oni, i keď hmotne neexistujúci, ale o to smädnejší, čakajú pri jednom zo stolov, kým ich ona obslúži a čakajú už dosť dlho. A pokiaľ sa Boh nemá k činu, treba mu s tým pomôcť a čašníčku na seba upozorniť osobne. A pokojne ju pritom môžete aj po zadku plesknúť. Ak je totiž skutočná solipsitka, tak si dobre uvedomuje, že vy, aj to samotné plesknutie po zadku, sú len idey v jej hlave. Maximálne tak môže nadávať sama sebe, na akého grobiana nevychovaného to zasa myslí, respektíve na Boha, že jej ideu onoho grobiana práve vnukol. Lenže s Bohom si to neradno rozhádzať. Čo ak sa v noci, keď bude čašníčka sama v posteli, prestane na chvíľočku pozerať?

Zdroje: