Mytologie lásky III

rubrika: Filosofický koutek


Konflikt, který nám líčí legenda o Tristanovi, zmítal po věky věků světem a cestu k léku měla osvětlit legenda o svatém grálu. Nevídaný duchovní zmatek doby zpodobňuje v této mimořádně symbolické pověsti obraz "pustiny" (tedy stejný, jaký použil pro popis naší nepokojné doby T. S. Eliot ve stejnojmenné básní z roku 1922).

Lucifer


ferdinandleekeparsifalinquestoftheholygrail.jpgByla to doba církevního despotismu, kdy se vše přirozené považovalo za zkažené a zkorumpované a kdy cesta ke "spasení" vedla jen přes udělení svátosti od úřadů, jež byly samy prohnilé a zkorumpované. Lidé byli nuceni hlásit se k názorům, za kterými ve skutečnosti nestáli. Vítězil vnucený morální kodex, pravda a láska nebyly brány v potaz. Utrpení pekla bylo lidem připomínáno při veřejném mučení a upalování cizoložnic, kacířů a dalších zloduchů. Naděje na lepší život byla kdesi v království nebeském, o němž von Strassburg mluvil tak pohrdavě a kde nechával ve věčné blaženosti koupat ty, kdo nesnesou utrpení, žádost či strast.

V legendě o svatém grálu, jak ji v Parsifalovi vylíčil von Strassburgův velký současník a literární rival Wolfram z Eschenbachu, jsou symbolem devastace křesťanské říše děsivá zranění na těle mladého krále grálu Anfortase (tedy "churavého"). Anfortas - a to je důležité - svou vysokou funkci strážce nejvyššího symbolu duchovního života bez jakéhokoli opodstatnění zdědil; nemusel prokázat žádné mimořádné schopnosti a byl stále naivním mladíkem. Jak už to v těch dobách bývalo u mladých šlechticů zvykem, vydal se Anfortas jednoho dne ze svého zámku grálu za bojového pokřiku "Amor!" za dobrodružstvím a hned jak vyjel, narazil na pohanského rytíře ze země ležící nedaleko rajské zahrady, pátrajícího po grálu. Ti dva vztyčili svá kopí, vyrazili proti sobě a pohanský rytíř padl k zemi mrtev. Zraněn byl však i Anfortas - pohanovo kopí s vyrytým znakem grálu ho zbavilo mužství a uražená čepel zůstala v nesnesitelně bolestivé ráně.

Podle Wolframa symbolizovala tato pohroma křesťanskou rozluku ducha a přírody: popření údajně zkažené přírody, nástup moci, jež měla být obdařena nad přirozenou schopností, a následná krize přírody i pravdy. Vyléčit zmrzačeného krále nemohl nikdo jiný než nezkažený a od přírody silný mladík, zaslouživší si korunu vlastní a opravdovou životní zkušeností, hnaný neochvějnou vírou ve šlechetnou lásku, nezviklatelnou loajalitou a přirozeným soucitem. Takový byl Parsifal.

Šlechetný mládenec byl vychován svou ovdovělou matkou v lesní chalupě stranou velkého světa. O rytířství zvěděl, když jednou náhodně zahlédl rytířskou družinu projíždějící kolem jejich hospodářství; krátce nato opustil svou matku a vydal se na dvůr krále Artuše. Průpravy ve dvornosti a v rytířském umění boje se mu dostalo od starého šlechtice jménem Gurnemanz, který od počátku obdivoval mladíkovy schopnosti a nakonec mu nabídl ruku své dcery. Ale Parsifal si chtěl svou choť vysloužit jako pravý rytíř, a tak zdvořile odmítl a vydal se znovu sám na cesty.

Otěže svého koně nechal volné a dojel tak z vůle osudu ke hradu osiřelé královny Condwiramurs (conduire amour). Hrad právě obléhal jistý král, jenž chtěl královnu zajmout, přinutit ji k sňatku a získat tak její majetek. Parsifal na druhý den královnu hrdinně osvobodil, a tím si toto líbezné stvoření vysloužil za ženu. A jejich sňatku nepožehnal žádný kněz - čímž básník upozornil na to, že posvěcením svazku je samá šlechetná láska a stvrzením lásky oddanost v manželství.

Poučka druhá: zde autor oslovuje sám sebe a poukazuje na to, že lidský život lze naplnit - dosažením absolutního duchovního mezníku, jehož středověkým symbolem byl grál. Parsifalova cesta ze grálem totiž začíná až poté, co zakusil těžkosti všedního života, ať už ve věcech rytířských či manželských: teprve pak je bez předchozího varování a přímého úmyslu vtažen do tajemného dobrodružství vyšší duchovní podstaty, spočívajícího v hledání zámku grálu a zázračném vyléčení jeho krále. Jak stanoví zákony takové mystické hry, hrdina nesmí znát svůj úkol ani herní pravidla a má dosáhnout cíle čistě z popudu své přirozenosti. Pak se před ním zjeví zámek a on po spuštěném padacím mostě za radostného přivítání vstoupí. Zraněného krále přinesou na nosítkách do nádherného sálu a přijde chvíle pro poslední úkol: jednoduše se krále otázat, co ho trápí. Rána se okamžitě zahojí, pustina se zazelená a zachránce bude sám posazen na trůn.

Avšak Parsifal - pamatuje Gurnemanzovu upomínku, že rytíř neklade otázky - při svém prvním přijetí mlčel, ač soucit trýznil jeho srdce, a nechal obavy a společenské postavení zvítězit nad svou přirozeností (což bylo samozřejmě přesně to, co v těch dobách každý dělal a co bylo zdrojem všeho zla).

Mladý rytíř byl za neuposlechnutí svého srdce vyhnán za ponižujícího posměchu ze zámku. Zahanben a zmaten tím, co se stalo, proklel Boha za to, co sám považoval za sprostý podvod, a strávil dlouhá léta osamělým a zoufalým hledáním cesty zpět k zámku grálu a jeho trpícímu králi. Neodradil ho ani poustevník, od něhož v hlubokém lese zvěděl o božím přikázání čarovnou mocí zapovídajícím vstup do zámku každému, kdo jej hledá nebo jej už našel a neuspěl. Hnán soucitem k raněnému králi vytrval odhodlaný mladík ve svém hledání.

Je ironické, že Parsifalův konečný úspěch nevzešel ze zatvrzelého odhodlání znovuobjevit zámek, ale z jeho oddanosti královně Condwiramurs a odvahy v boji. Vše se událo velmi rychle. Náš hrdina nejprve opouští bujarou a skvostnou svatební hostinu s koketujícími svůdnými dámami: ne, není pohoršen, to vzpomínka na Condwiramurs (od níž ho oddělilo dlouholeté strastiplném hledání grálu) vládne jeho srdci a on není schopen užít si nevázané zábavy a milostných radovánek. Vzápětí u nedalekého lesíku čelí výpadu islámského rytíře.

Parsifal již nějaký čas ví, že má staršího nevlastního bratra muslimského vyznání, a přičiněním osudu proti němu nyní zvedá své kopí: "A já neříkám," napsal Wolfram, "sic to byli dva synové jednoho muže. Řekne-li se 'bojovali', myslí se dva. Ale ti dva byli jeden. 'Já a můj bratr', jedno tělo, jako dobrý muž a dobrá žena. Věrnost svému srdci je hnala do boje. Kapala jedna krev, trpělo jedno tělo." Bratrovražedný boj má totožný scénář jako souboj Anfortase s pohanem. Parsifalův meč se nakonec zlomí o protivníkovu přilbu, ale muslim čestně odhodí svou zbraň a daruje bezmocnému rytíři život; scéna vrcholí seznámením jejich krevního pouta.

Toto rozhodující setkání je zřejmou alegorií dvou soupeřících náboženství doby, křesťanství a islámu, "dvou urozených synů jednoho otce". V momentě, kdy dojdou smíru, objeví se jakoby zázrakem posel grálu a oba zve na zámek. Raněný král je vyléčen a Parsifal usazen na jeho místo. Muslimský rytíř dostává ruku panny grálu a odjíždí se svou nevěstou do Orientu. Epos Parsifal je nepochybně jedno z nejbohatších a nejhodnotnějších děl středověké Evropy.

Pamatujme na slova svatého Pavla: "Láska snese cokoli." Jsou zde též slova Kristova: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni." A Herakleitos říká: "V Bohu jsou všechny věci čisté a dobré a správné, ale lidé rozlišují věci správné a nesprávné. Dobro a zlo jsou jedno."

Stojíme před nesmírně tajemnou záhadou, kterou zatím nejsme s to uchopit a možná ani nemůžeme, ale kterou budeme muset vstřebat, chceme-li u zkoušky obstát. Neboť láska je tak mocná jako sám život. A dá-li život vzniknout tomu, co rozum nazývá zlem, můžeme přirozeně vytáhnout do boje za spravedlnost, hnáni "věrnosti svému srdci". Ale mějme na paměti, že vytratí-li se z našeho konání zákon lásky, ztratí se i naše lidství.

Slovy amerického romanopisce Hawthorna: "Člověk se nesmí zříci svého bratrství ani s těmi nejprovinilejšími."

Zdroj: Joseph Campbell, Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě


komentářů: 4         



Komentáře (4)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

4 Lucifer:
Zuzana (neregistrovaný) 26.07.2011, 13:54:05
No to je skoda, takze uz ne informativni blog? Zrovna jsem se chystala vratit se ke starsi verzi blogu. Inu dobra, sice souhlasim s moudrymi, ze kazda zmena je k horsimu, ale stejne bylo mych 71 uvodniku az dost - takze at se sranda kulati. ;)
Jen prosim, kdyby doslo k povidani o resveratrolu atp...poslat na ty moje starsi uvodniky odkazy. Thanks.

Lucifer
3 překlep
Lucifer 26.07.2011, 03:21:22
sranda

2 S mytologii naopak sranda prestala:
Zuzana (neregistrovaný) 26.07.2011, 03:14:10
Otiskuji svuj text niz:
Vratme se k pravym lidskym vztahum, sukani babicek je vedlejsak.
Od soudruzky Siklove je sice pekne a statecne, ze se snazila napravit hrichy mladi, kdy fungovala coby aktivni soudruzka ve vysoke funkci (padesata leta, kdy opravdu mrtvoly padaly + more znicenych existenci) a postavila se s dalsimi disidenty proti tvrdemu jadru a tim se jakoby castecne od tech byvalych tezkych hrichu ocistila - tedy v ocich jen nekterych. Na druhe strane imho nemela pravo chtit po Parikove matce, zavodni doktorce, aby vystavovala fingovane neschopenky a riskovala kriminal tez. Pokud Parikova matka v partaji nebyla, jak rika J. Parik ( a to ani v padesatych letech ) a proto ztratila misto ve vyzkumu, proc by mela riskovat jeste ztratu mista a kriminal kvuli falsovani urednich dokladu - se tremi detmi o nez se musela starat. Kdyby Siklove vyhovela, vsadim se, ze v pripade prusvihu by ji v tom kompletne nechali litat samotnou a vubec by je to nezajimalo.

A jestli pani Anne kdysi davno zaridila jeji patrne pribuzna Siklova doklad o tehotenstvi - a tudiz predcasny odchod Annina manzela z vojenske sluzby, nechapu, proc tim Anna argumentuje jako dukazem slechetnosti Jiriny Siklove, kdyz se jedna o obycejnou protekci. Zaprve zdaleka ne kazda rodina mela takove privilegium. Vetsina naopak nemela zadne. A rodiny, ktere se s rezimem nepelesily nikdy, uz vubec ne, samozrejme.
Ale rada si od Anny prectu fraze o lidskych vztazich - temi je uz dnes internet, kteremu se 'nevenuje', doslova preplacan.

Lucifer
1 tak nějak
Lucifer 26.07.2011, 03:08:57
a teď už zase bude jenom sradna ]Mrkající

«     1     »