Sobotní meditace III

rubrika: Filosofický koutek


[I] [II] [III] [IV] [V] [VI] [VII]

Pro dnešní kontemplativně meditační sobotu jsem připravil úryvky z první kapitoly knížky Arthura Zajonce, která se jmenuje Přehled terénu. Tato kapitola nabízí stručný přehled stezky, která vám umožní chopit se s vnitřní kultivovaností nezištné činnosti meditace a kontemplativního výzkumu:

Lucifer


beatrice.jpg12. srpna roku 1904 napsal Rainer Maria Rilke mladému básníkovi Franzi Kappusovi následující slova o samotě:

Hovoříme-li opět o samotě, stává se jasnější, že ve své hlubině není něčím, co si člověk může přivlastnit nebo zanechat. Jsme osamělí. Můžeme sami sebe klamat a jednat, jako by tomu tak nebylo. To je ale vše, co můžeme. O co lepší je však uvědomit si, že osamělí jsme, a dokonce z toho učinit předpoklad.

Smysl kontemplativní praxe, cvičení o samotě, čas k meditaci

Smyslem kontemplativní praxe je kromě jiného cvičení se v samotě. To neznamená hloubat či dopřávat si zadumanost, ale procvičovat zvláštní formy smíření s minulostí, bdělé přítomnosti a předvídání budoucnosti způsobem, který je oživující, zřetelný a umožňuje hlubší vhled. Učíme se být správně sami a milosrdně a nezištně pečovat o hlubiny své samoty ve světě.

Proto je důležité udělat si čas na reflexi, kontemplativní cvičení a meditaci. Může to být třicet minut ráno nebo večer, nebo nejlépe obojí. Nezávisle na tom, jak dlouhý čas touto aktivitou strávíte, plody takovéto činnosti jsou mnohé a značné. Například když procvičujeme, jak nalézt řádný vztah k problematickým myšlenkám a pocitům, které nás zaměstnávají v nitru, učíme se správným úsudkům a návykům mysli, které prospívají v každodenním životě. Vzteklá reakce, která by nám vyjela z úst, či násilí, jímž bychom mohli reagovat na svého momentálního nepřítele, rychle pominou. Začínáme poznávat znepokojivý dynamický proud v nitru a díky tomu nás v reálném světě nezaskočí a my nezůstaneme v nevědomosti. Rosteme, abychom se stali, jak říká Daniel Goleman, "emočně inteligentními".

Zdá se nevyhnutelné, že jakmile si vytvoříme čas a prostor k meditaci, zapomenutý telefon se rozdrnčí a přes zavřené dveře prořízne ranní ticho pláč našeho milovaného dítěte. V takových okamžicích pociťujeme pravdivost výroku, že sestup do nehybnosti meditace vyvolává vřavu. Pokud jsme schopni přenést se přes tato vyrušení, ať už jsou vnější či vnitřní, čas, který obětujeme pravidelné praxi, může změnit vše. Je jisté, že kontemplativní praxe nás může posílit a pomoci nám ustát vřavy každodenní existence, ale může nám také nabídnout příležitosti pro něco většího. Skrze meditaci se vracíme k těm aspektům sebe a světa, které jindy zanedbáváme (například bloudící pozornost nebo nezvanou podrážděnost a podobně), a všímáme si jich s pozorností, která je v obyčejném životě vzácná. Často zapomínáme na velkolepost světa, který obýváme, právě tak jako na mysterium svého života.

Jakmile jednou poznáme ticho, stane se pro nás stejně nezbytným jako svět zvuků; jakmile poznáme nečinnost, stane se stejně významnou jako činnost. Každý partner v této dvojici vyrovnává a uzemňuje druhého. Jakmile jednou poznáme sakrální dimenzi své kontemplativní aktivity, její význam vzroste a my se k ní budeme vracet mnohem ochotněji. Začínáme si uvědomovat, že tato činnost vlastně není o mně, o mém zdokonalení či vývoji. Kontemplace je mnohem objektivnější a její hodnota je skutečnější, nežli si zprvu dokážeme představit.

Samota a její propojení s láskou

Samota je něčím mnohem podstatnějším nežli pouhým klíčem ke kontemplativní praxi. Jak jednou prohlásil Rudolf Steiner (a Rilke zdůraznil), samota je nejcharakterističtějším rysem naší moderní doby a v budoucnosti se bude ještě prohlubovat. Rilke ztotožňuje kořeny této charakteristiky se zrodem moderní lyrické poezie. Ve své eseji "Moderní lyrika" z roku 1898 odkazuje třiadvacetiletý Rilke k roku 1292 a vidí v něm úsvit moderní lyriky, zrod poezie a literatury, tak jak je známe. Událostí, ke které ukazuje, bylo vydání Dantovy útlé básnické sbírky Vita Nuova (Nový život), v níž svět seznamuje se svou neopětovanou láskou k Beatrice. Pro Rilka jsou Dantovy básně a jeho osamělý zápas s láskou znamením počátku charakteristického rysu moderního vědomí - samoty. "První krok jedince k nalezení sebe sama v záplavě prchavých událostí, od té doby prvotní zápas uprostřed hlomozu dní, představuje naslouchání nejhlubší samotě vlastního bytí - proto je to moderní lyrika."

V hlomozu dní jsme tedy již dávno poustevníky a ještě dlouho jimi zůstaneme. Jako "moderní duše" je člověk zván k "nejhlubší samotě vlastního bytí". Naším úkolem tudíž není tento fakt zapírat, ale přijmout a posunout vpřed s určitým porozuměním. Prostřednictvím oddané praxe tak můžeme prohloubit klid, který si v sobě neseme. Překvapivě zjistíme, že zkrze samotu se mezilidské vztahy rozvíjejí do nové plnosti, a naučíme se praktikovat nový druh lásky, který může rozkvétat mezi jednotlivými samotami. Místo toho, aby nás samota izolovala, propojí nás s hlubinou toho druhého způsobem, který byl dříve nemožný.

Láska, která si cení samoty druhého, je principem, na němž jednoho dne vytvoříme společenství založené na svobodě. V budoucnosti budou láska a samota neoddělitelné.


A tím končím dnešní meditaci, příští sobotu tuto kapitolu dokončím.

Zdroj: Arthur Zajonc, Když se poznání stane láskou: Meditace jako kontemplativní výzkum


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_