Sobotní meditace IV

rubrika: Filosofický koutek


[I] [II] [III] [IV] [V] [VI] [VII]

Druhá část Přehledu terénu začíná úvahou na téma Kultivace ctností, kterou Atrhur Zajonc uvádí poukázáním na skutečnost, "že kontemplativní praxe může být zcela oddělena od etiky. Meditace, a to dokonce i meditace jako doplněk, automaticky nezaručuje, že meditující bude mít správné mravní úsudky či bude žít eticky":

Lucifer


meditationcosmos.pngHodnota meditativní praxe a úsilí o morální rozvoj

Příběhů na toto téma je bezpočet. O indickém mudrci Milarepovi (1052-1135) se vypráví, že využil zázračné psychické síly neboli siddhi k tomu, aby zničil lakotného feudálního pána, který zacházel nemilosrdně s jeho rodiči. Zvládání hněvu vždy bylo evidentně problémem, a to dokonce i mezi velkými mistry. V nedávné době se zdálo, že snad každou spirituální tradici sužují sexuální či finanční skandály. Před těmito pokušeními nejsou imunní ani zkušení učitelé s dobrými záměry. To však poukazuje k fundamentální pravdě, zvláště v případě meditační praxe, že její hodnota jako pozitivního příspěvku ke světu musí stát na zvláštním úsilí o morální rozvoj. V buddhistické tradici se ctnosti říká sila a je považována za úhelný kámen vznešené osmidílné stezky. Správná mluva, správné jednání a správný způsob obživy jsou v této tradici považovány za esenci mravního vývoje.

Striktní lpění na souboru pravidel (a nezáleží na tom, jak pečlivě jsou zformulována a dobře zamýšlena) v naší době oprávněně narušuje naší autonomii. Zajisté můžeme ocenit mravní vedení, ale posledními arbitry v otázce mravního úsudku se nakonec musíme stát my sami. Pokud utišíme vášně, máme možnost v jakékoliv situaci zřetelně rozpoznat správnou volbu.

Když středověká mystička Marguerite Porete napsala o ctnostech: "Vzdala jsem se vás", byla upálena na hranici za "herezi svobodného ducha". Předběhla svoji dobu tvrzením, že její láska k Bohu plně dostačuje k vedení životem. Své postoje spojovala s proslulým předchůdcem sv. Augustinem, jehož slavný výrok citovala na svoji obranu: "Miluj, miluj a čiň, co chceš." To však nepomohlo. Církev si dokázala pouze představit, jaký chaos by vypukl, kdyby každý jednal na základě svého vlastního úsudku o tom, co je dobré a co je špatné. Jakkoli tento postoj můžeme chápat, zdá se v současnosti zřetelnější, že morální podmínky kontemplativní praxe nemohou a ani nemají být uloženy zvnějšku. V tomto smyslu jsme (nebo bychom měli být) heretiky svobodného ducha.

Brána pokory a stezka úcty

Místo pravidel by praktikující měl zušlechťovat řadu naladění či fundamentálních postojů, které vedou k ctnosti. Když je praxe zakořeněna v naladění a postojích, člověk může cítit, že byl položen správný mravní základ. První naladění se týká pokory. Rudolf Steiner nazývá pokoru bránou či vchodem, kterým musí kontemplující projít. Skrze pokoru odkládáme sebestřednost a rozpoznáváme vyšší hodnotu ostatních. Pokora nás vede na "cestu úcty", čímž se nemyslí ani tak úcta k druhým osobám, jako úcta k vyšším principům, jež se snažíme ztělesnit. Bytostné naladění pokory a úcty je neslučitelné s egoismem, který je zdrojem našich mravních zmatků.

Jak tento přístup rozvíjet s ohledem na praktický výstup během cvičení? Zde, ostatně jako vždy, je třeba počítat s naší individualitou. To, co pomáhá jednomu, nemusí pomoci druhému. Pro středověké mystiky byla bezpečným vstupem modlitba, tak jako mnozí dnes i oni užívali slov Písma, aby rozvíjeli zbožnost a pokoru. Pro jiné současné kontemplující se může spojení s tradičními náboženstvími zdát natolik problematické, že je pro ně modlitba jednoduše nemožná. Mnozí naleznou cestu k pokoře a úctě mnohem snadněji skrze cestu úžasu a zázraku, inspirovanou nádherou přírody. Zaměřit mysl k hvězdné noci nebo k azurové klenbě nebes nebo možná k oblíbenému útočišti v osobně vybraném stromu, skále nebo říčnímu břehu - to vše nám může pomoci nalézt vlastní cestu k bráně pokory a ke stezce úcty.

Zdroj: Arthur Zajonc, Když se poznání stane láskou: Meditace jako kontemplativní výzkum

Poznámky:

V době své gymnazijní éry jsem někdy pozdě večer chodil na střešní terasu pozorovat hvězdnou oblohu. Tenkrát jsem bydlel v menším městě a umělé osvětlení ještě nebylo tak intenzivní. Někdy jsem si ji prohlížel triedrem, a někdy jsem jen tak svým vlastním zrakem vstřebával úžasný pocit z bezbřehého vesmírného oceánu plného blikajících lampiček. Ten pocit mě naplňoval jistým povznášejícím klidem, jako když věřící vstoupí do Božího chrámu. Povznášel mě k pokoře a úctě. Aniž jsem to tenkrát tušil, tak jsem vlastně objevil bránu pokory a cestu úcty. Něco podobného, i když ne tak úžasného a velkolepého, jsem pociťoval při pohledu na blankytnou oblohu. Nevím jestli úctu, ale pokoru jsem také tak trochu vnímal, nejvíc mě však naplňoval ten povznášející klid.

Na hvězdnou oblohu se už tak často nedívám, bydlím ve větším městě a umělých světel a smogu je mnohem více. Noční oblohu často křižují všelijaké zábavní laserové paprsky a všude kolem místo klidu se ozývá šílený konzumní rachot. Blankytné nebe však stále ještě často pozoruji, obzvláště pak v létě.

Tyto okamžiky zpravidla zažívám u vody, ať už na dece, když ležím na zádech a slunce mi nesvítí přímo do očí, nebo když plavu ve vodě na znak. Občas zase vyrazím do lesů, o kterých Charles Baudealaire básnil v Posedlosti jako o katedrálách. Na rozdíl on něho mě však neděsí. Nejraději se dívám do korun stromů, nad nimiž se klene bezbřehá obloha.


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »


Lucifer
1
Lucifer 26.11.2011, 01:05:48
Jsou to zkrátka kouzla a čáry

http://www.youtube.com/watch?v=tiq57TSvAP8

]Mrkající

«     1     »