Egyptské náboženství

rubrika: Pel-mel


Po Andělském hradu mě v knížce Simona Coxe Andělé a démoni - fakta zaujala minikapitola, která se týká egyptského náboženství a obsahuje velmi zajímavou myšlenku, jež dává toto náboženství do souvislosti s Ježíšem Kristem.

Lucifer


V prostorách Panteonu si Robert Langdon všimne, že jedna křesťanská hrobka se podivně neshoduje s orientací budovy. To mu připomene jednu z jeho posledních přednášek ze symbologie, v níž se zabýval tím, jakým způsobem si křesťanství "vypůjčovalo" ze staroegyptského náboženství, zejména pokud šlo o roli slunce.

Přes značný počet bohů a bohyň zůstávalo egyptské náboženství po celých 2 600 let vnitřně stabilní. Staří Egypťané si byli vědomi, že řád i chaos se nutně vyskytují současně a každý je nezbytným předpokladem existence druhého, což vysvětluje, proč uctívali i bohy, které bychom dnes považovali za "zlé", a proč měli jejich chrámy a kněžstvo ve veliké úctě. Pro udržení statu quo bylo nezbytné, aby chaos nepřevládl nad životem; toho bylo možno docílit dodržováním zásad maat (rovnováhy a pravdy). V životě starého Egypta bylo náboženství všudypřítomné. Zahrnovalo modlitbu, magii i lékařství; bylo zcela běžné léčit nemoc s využitím všech tří uvedených nástrojů. Každý z nich byl považován za stejně důležitý a nezbytný jako ty zbývající, neboť každý sloužil k ovládnutí chaosu-zla a obnovení maat.

Egyptská božstva lze zhruba rozdělit na celonárodní - jako byli například Re, Usire (Osiris) či Hor - místní a domácí. Státní náboženství kladlo silný důraz na instituci království a na potřeby státu, jak je patrné z reliéfů na chrámových stěnách, zobrazujících faraona, který zabíjí nepřátele, svádí bitvy a přináší oběti bohům. Náboženství běžných občanů se soustřeďovalo na jejich nezbytné potřeby a na ochranu před nemocemi a jinými škodlivými věcmi. To je patrné z funkcí přidělených jednotlivým domácím bohům: bohyně-hrošice Tweret chránila ženy v těhotenství, trpasličí bůžek Bes nesl rodině štěstí a pomáhal ženám při porodu. Děti nosily na krku ochranné amulety. Člověk se se svými prosbami často obracel k zesnulým, buď prostřednictvím modlitby, nebo tak, že svá přání psal na misky vkládané do hrobek. Věřilo se, že zemřelý může ve prospěch prosebníka nějak zasáhnout a zjednat nápravu.

Nejvyšším egyptským bohem byl Re, sluneční bůh. Každodenní cesta slunce-Rea po obloze znamenala stvoření a znovuzrození jeho těla po noční cestě zásvětím. Ať vystupoval v jakékoli podobě, v okamžiku stvoření zaujímal hlavní místo. Podle starověkých Egypťanů totiž ke stvoření docházelo tehdy, když se z pravodstva vynořil pahorek pevné země. Z této posvátné půdy povstal sluneční bůh a jeho životodárná síla stvořila veškeré věci na zemi. Tento okamžik byl údajně vtělen do kamene zvaného benben, posvátného kamene spojeného se slunečním bohem. Z uctívání tohoto kamene se vyvinul obelisk, další předmět spojený s egyptským slunečním kultem. Dokonalé bylo vše, co bylo stvořeno "poprvé", a všechno, co přišlo potom, se snažilo tuto dokonalost napodobit.

Ve městě Heliopolis (dříve On, Inn nebo Innu), jehož řecký název znamená "sluneční město", byl sluneční bůh zobrazován jako Atum ("veškerenstvo"). I on byl odpovědný za stvoření a jeho následná dynastie vytvořila Velkou heliopoliskou enneadu (devítku), základní kámen egyptské náboženské literatury. Dalším důležitým bohem-stvořitelem byl Amon-Re. S pomocí magie (heka), vnímání (sia) a božského slova (hu) vytvořil z ničeho hmotu. Také v této tradici je stvoření spojeno s působením slunce, neboť Amon-Re, jak jeho jméno prozrazuje, byl současně slunečním bohem.

U hlavních egyptských bohů běžně docházelo k jejich vzájemnému splývání, jestliže pro určité účely bylo žádoucí jejich specifické vlastnosti kombinovat. Tentýž bůh vystupoval také často v různých "převlecích" podle toho, jakou úlohu měl právě hrát. Bohyně Eset (Isis), když plnila mateřskou roli, se tak stala bohyní Hathor (což doslova znamenalo "dům Horův" a přeneseně "lůno Esetino", protože Hor byl Esetiným synem). Hathor je bohyně-kráva, bohyně mateřství a současně bohyně, kterou Re podle egyptského učení vyslal, aby zničila lidstvo.

K přechodné změně došlo ve staroegyptském náboženství za vlády faraona Achnatona (původním jménem Amenhotep, panovník 18. dynastie v období Nové říše, manžel proslulé královny Nefertiti, který vládl přibližně v letech 1359–1342 nebo 1352–1336 př. n. l.), který uctíval Atona čili sluneční kotouč. Atona považoval za jediného boha-stvořitele, a tudíž za jediný zdroj života a jediného boha vůbec. V té době byli všichni ostatní bohové zavrženi a odstraňovalo se vše, co by je snad mohlo připomínat. Achnaton vyhlásil, že k Atonovi se lze přiblížit pouze prostřednictvím faraona, a nechal vytvořit umělecká díla zobrazující slunce-Atona s životodárnými paprsky zalévajícími jeho samého i jeho rodinu. Po Achnatonově smrti se však země vrátila k původnímu náboženství s mnoha bohy, kteří opět zaujali svá místa v chrámech, jež pro ně byly původně postavené.

Kult Eset a Usira (Isidy a Osirida) se rozšířil do Středozemí a ještě dál, takže v pozdějších dobách stály jejich chrámy i na místech tak vzdálených, jako byly Atény nebo Londýn. Isis a Serapis (tento původně samostatný bůh byl později vnímán jako jedno z vtělení Osiridových) byli ve starém Římě tak populární, že dostali vlastní velký chrám s obeliskem zbudovaným císařem Domitianem. Obelisk dnes tvoří střed Říční fontány, v níž se Langdon střetne s Hassassinem.

Přes pronásledování, jemuž byli jejich vyznavači vystaveni, se Isis a Osiris stali ústředními bohy tajemného kultu, který získal v helénistickém světě a v římském císařství velkou popularitu. Přitažlivost Isidy vyplývala z jejích univerzálních vlastností a její kult soupeřil o převahu s křesťanstvím. Některé rysy křesťanství lze ostatně zpětně odvodit až k jejich zdrojům v kultu Isidy a Osirida. V roce 140 n. l. označil římský autor Lucius Appuleius Isis za "věčného spasitele", což byla vlastnost, již křesťané připisovali Kristu. Osiris byl těsně spojován se vzkříšením mrtvých a po své smrti byl třetího dne vzkříšen, právě tak jako Ježíš. Podobně lze také pojem Svaté rodiny shledat už v trojici Osiris-Isis-Horus, a obraz Marie s Ježíšem coby matky s dítětem má svého přímého předchůdce v zobrazení Isidy a Hora, který jí sedí na klíně. Některé vlastnosti a tituly připisované Panně Marii byly rovněž charakteristické pro Isis. Její vyznavači dokonce praktikovali obřad křtu vodou, probíhající po zpovědi s přiznáním hříchů, věřili v odpuštění hříchů cestou pokání a v život věčný po skončení života pozemského - vesměs dogmata vlastní pozdější křesťanské víře.

Četní stoupenci alternativní teologie se domnívají, že egyptské náboženství hrálo v Ježíšově učení značnou roli, a naznačují, že Ježíš jím byl buď silně ovlivněn, anebo dokonce vůbec nebyl Žid, nýbrž přímo vyznavač egyptského náboženství. Existují dokonce domněnky, že Ježíš a Máří Magdalena byli zasvěcenci kultu Osirida a Isidy. Lynn Picknettová a Clive Prince vyslovují v knize The Templar Revelation hypotézu, že Ježíšovo ukřižování bylo součástí kultovního vzkříšení jakožto cesty k osvícení. Považují Ježíše za vyznavače egyptského náboženství, který své učení přizpůsobil židovským tradicím své doby. V románu Andělé a démoni se Langdonovi a Vittorii při jejich cestě křesťanskou metropolí, Římem, podaří odhalit překvapující počet staroegyptských symbolů, jako jsou pyramidy a obelisky, což Langdon připisuje vlivu iluminátů.

Zdroj: Simon Cox, Andělé a démoni - fakta


komentářů: 1         



Komentáře (1)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »


«     1     »