Po návratu z šumavských hor se cítím tak nějak uondán a docela bych si teď odpočinul někde u moře, jenže musím do práce. Snad to tam vydržím, a když ne, tak si vezmu další dovolenou a zkusím si odpočinout alespoň u nějakého českého jezírka nebo přehrady. Napadají mě kupříkladu Slapy a Nová Rabyně, kde jsem kdysi slyšel něco o Eldoradu. Zcela namátkou jsem z hromádky knížek vybral Andělé a démoni - fakta od Simona Coxe (naposledy zde z ní bylo Egyptské náboženství) a do oka mi padlo pojednání o Héliovi a Poseidónovi, přičemž ten druhý souvisí s mořem: Lucifer
Během svého pobytu v CERNu se Robert Langdon baví s románovým ředitelem Maximiliánem Kohlerem o tom, co vlastně tato instituce dělá. Doví se, že zdejší badatelé se pokoušejí nalézt odpověď na nejzákladnější otázky typu "Odkud přicházíme?". Tím se oba muži dostávají k problematice duchovna, k čemuž Kohler podotýká, že zatímco kdysi lidstvo pokládalo přírodní jevy za sídlo bohů, jako třeba Hélia či Poseidóna, věda je schopna dokázat, že tito bohové jsou "falešné idoly". Hélios byl starořecký bůh slunce, jehož rodiči byli buď Hyperion a Theia (jak se o tom hovoří v Hesiodově Theogonii), nebo Hyperion a Eryphaea (podle homérovského Hymnu na Hélia). Ať už je to s rodiči jakkoli, Hélios byl bratr bohyně Éós (jitřenky) a Seléné (měsíce). Jednou z Héliových dcer byla Kirké, která podle řeckého mýtu svým krásným zpěvem lákala plavce ke svému ostrovu. Ti, kteří jejímu hlasu podlehli a přistáli, však čarovným nápojem omámila a proměnila ve vepře. Podle Homérovy Odyssey unikl Odysseus se svými druhy témuž osudu jedině díky radám boha Herma. Hélios býval zobrazován jako mladík obklopený sluneční září a řídící zlatý vůz. Za úsvitu vyjížděl s vozem z moře na východě a putoval potom oblohou, aby večer na západě opět sestoupil do vod oceánu. Vůz byl tažen čtyřspřežím okřídlených koní, kteří se jmenovali Pyrois, Eos, Aethon a Flegon. Hélios spatřil vše, na co dopadl paprsek jeho světla; díky této vševidoucnosti a vševědoucnosti býval často povoláván za svědka. Ze všech Héliových zobrazení je asi nejproslulejší socha, která byla v roce 280 př.n.l. postavena na ostrově Rhodu, avšak už asi po 55 letech ji zničilo zemětřesení. Socha, vysoká přes 30 metrů, byla v antice známa jako Rhodský kolos a je považována za jeden ze sedmi divů světa. Uctívání Hélia trvalo v antice asi do 4. století n.l., kdy se ve své římské podobě jako Sol (slunce) stal předmětem oficiálního kultu, zřejmě pod vlivem šířícího se kultu jiného slunečního boha - perského Mithry, který svého času soupeřil v popularitě s křesťanstvím. Hélios se dostal dokonce i do prvokřesťanských uměleckých výtvorů: například na mozaice v kryptě pod Svatopetrskou bazilikou v Římě je Ježíš zobrazen jako Hélios či Sol invictus (Nepřemožitelné slunce). Existují dokonce různé dohady, zda vyznavačem slunečního kultu nebyl i sám Ježíš. Ve své knize Pravda o templářích citují Lynn Picknettová a Clive Prince Desmonda Stewarta, který tvrdí, že Ježíšova poslední slova na kříži zněla: "Hélie! Hélie! Proč jsi mě opustil?", a nikoli: "Eli, Eli..." tj. "Bože, Bože...", jak to stojí v evangeliu sv. Matouše, ani: "Eloi, Eloi...", jak zaznamenal ve svém evangeliu pro změnu sv. Marek. Picknettová a Prince upozorňují na to, že kdyby byl Ježíš opravdu volal Boha, užil by aramejského výrazu "Ilahi". Ani všichni očití svědkové si, jak se zdá, nebyli docela jistí, co vlastně Ježíš zvolal - jak známo, někteří se domnívali, že volá proroka Eliáše. Picknettová a Prince tvrdí, že souvislost mezi Ježíšem a Héliem plně zapadá do jejich teorie, podle níž Ježíš jakožto spasitel, který zemřel a znovu vstal z mrtvých, vlastně následuje slunečního boha v jeho každodenním vzniku a zániku. Poseidón byl ze šesti původních Olympanů, k nimž patřil ještě Zeus, Hádés, Hestia, Démétér a Héra. Byl to bůh moře, delfínů a koní. Byl znám nestálostí své prudké povahy, takže někdy se projevoval jako dobrotivý bůh, který vytváří v moři nové pevniny a námořníkům povoluje klidnou plavbu po svém panství, jindy, když se ho něco dotklo, dokázal v zuřivosti vyvolat zemětřesení a prudké bouře. Odysseus Poseidóna značně rozzlobil, když oslepil a následně urazil Poseidónova syna Polyféma, jednoho z Kyklopů. Pomstychtivý Poseidón se postaral o to, aby Odysseova cesta domů trvala co nejdéle a ještě ji zpestřil četným vlnobitím, bouřemi, ztroskotáními a rozmanitým soužením. Poseidón měl plno dětí a pěknou řádku žen ještě znásilnil. Při jedné takové příležitosti se musel proměnit v hřebce, když se jeho vlastní sestra Démétér, k níž zaplanul vášní, snažila bratrovým pokusům o sblížení čelit tím, že se proměnila v klisnu. Zdroj: Simon Cox, Andělé a démoni - fakta
13.08.2012, 00:22:09 Publikoval Luciferkomentářů: 0