Propriocepce a McGurkův efekt

rubrika: Pel-mel


Není to tak dávno, když jsem tady již po několikáté využil velmi podnětnou knížku od Martina Cohena, jež se velmi příznačně nazývá Hrátky s myslí - Jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku. Ten poslední případ se jmenuje Obrácené brýle, jenž ke znovunalezení cesty k vlastnímu mozku patří mezi ty nejužitečnější. Pro dnešek vám z této knížky předkládám návod, jak nakukat svým smyslům, že máte kupříkladu metr dlouhý nos.

Lucifer


Vilayanur Subramanian Ramachandran   kdysi vymyslel několik "her", které měly dokázat, jak snadno lze zmást vnímání vlastního těla. Někteří lidé při nich začali jako své vlastní vnímat těla ostatních lidí. Při jedné takové hře se jednomu člověku - říkejme mu, z literárních důvodů, třeba Pinocchio - zavážou oči a posadí ho za někoho jiného, přičemž oba jsou natočení stejným směrem. Pak někdo třetí vezme Pinocchiovu pravou ruku a začne jí střídavě poklepávat a hladit nos člověka sedícího před Pinocchiem. Zatím je to celé celkem předvídatelné, pak ale asistent vezme Pinocchiovu levou ruku a začne jí střídavě poklepávat a hladit Pinocchiův nos.

Pokud se to dělá pořádně, člověk se zavázanýma očima začne ty dva různé vjemy zaměňovat a dostane pocit, že se pojí k témuž nosu - k nosu, který je, stejně jako nos dřevěného Pinocchia z pohádky, skoro metr dlouhý. Kromě toho se dá také nakukat svým smyslům, že slyšíte to, co není. Optických klamů je dvanáct do tuctu. Mnohem těžší je oklamat uši. Ale i to jde. Například existuje jeden zvláštní jev zvaný McGurkův efekt - zvláštní má už i jméno.

K reprodukci tohoto zvláštního efektu potřebujeme jednoho dobrovolníka, který bude poslouchat, jednoho, který bude otevírat pusu, a jednoho, který bude mluvit. Ten, co mluví, musí říkat jen jedinou věc: BÁ! BÁ! BÁÁ! Ale celou dobu bude stát těsně za svým asistentem, který místo něj bude otevírat a zavírat pusu, jako by zvuk vydával on, i když nevydá ani hlásku (jako když zpěváci údajně zpívají v televizi, ale občas i na koncertu, "živě", odborně řečeno na playback). Poslouchající dobrovolník bude sledovat rty osoby otevírající ústa, aniž by viděl rty osoby, která skutečně mluví.

BÁ! BÁ! BÁÁ! BÁ! BÁ! BÁÁ!
říká ten, co mluví. A další otevírá ústa. Ale pozor - trik je v tom, že jeho rty vyslovují jiný zvuk:
GÁ! GÁ! GÁÁ! GÁ! GÁ! GÁÁ!
Trochu jako spokojené mimino. To je vlastně ale jedno. Ten, co poslouchá, sleduje rty, samozřejmě netuše, že jde o nějaký fígl, a pak prostě vypoví, co vlastně slyšel.

A co že to bylo? Nejlepší bude, když si to vyzkoušíte sami.

Propriocepce je prý dostatečný smysl, díky němuž rozeznáme to, co k nám patří, jako třeba své prsty, od toho, co k nám nepatří, třeba rukavice. Náš mozek má v sobě obraz nás samých, na jehož základě řídí naše jednání a reakce. Někdy ale, kupříkladu následkem úrazu, můžeme o tento šestý smysl přijít. V takových případech lidé pravidelně prožívají pocit oddělení duše od těla stejný jako př "mimotělním prožitku" - třeba ve spánku v posteli nebo na operačním sále v nemocnici. Mysl "vidí" tělo jako něco nového, jako něco odděleného od ní samé - jako něco cizího.

Těm, kteří ztrátou propriocepce trpí, jako by odumřelo tělo. Každý pocit útěchy pro duši je omezen tím, že je připoutána k mrtvému tělu. Filosofové často, stejně jako Descartes, začínají u úvah o svém vlastním fyzickém těle. Můžu pochybovat o tom, že tato ruka je moje? ptají se. Ale pochybovat doopravdy, to žádná legrace není...

A Descartes správně poznamenal, že ve snu si můžeme představovat, že máme nohu třeba porostlou světlou srstí, i když to tak není. Chce po nás, abychom se ponořili až do svého nejniternějšího já (do epifýzy, navrhuje nejistě), odkud je možné na všechny další části těla nazírat z určitého nadhledu. Mysl se dá, pokud jde o tělo, mnoha způsoby obelstít, povědomí o nás samotných je skutečně nejisté. Nicméně filosofové, velmi praktičtí to hoši, se neptají, jaké to je, když se obelstí tělo, pokud jde o duši.

V testu se škrábáním na nose je páska přes oči nezbytná, protože oči mozku obstarávají alternativní cestu, jak si vytvořit obraz těla. A tak je možné, že pro lidi, kteří následkem choroby či nehody přišli o tento zvláštní šestý smysl, existuje také alternativní cesta, jak znovu získat kontrolu nad svým tělem - pomocí pozorování? Dr. Sacks, v souvislosti s touto knížkou již zde několikrát zmíněný, popisuje jednu svou pacientku:

Musela monitorovat sebe sama a pečlivě sledovat pohyb každé jednotlivé části svého těla. Musela se až bolestně soustředit a musela vytrvat, Její monitorované, nenormálně řízené pohyby byly zprvu trhavé a nepřirozené. Oba nás ale brzy příjemně překvapila síla návyku, který se denně upevňoval; pohyby se téměř zautomatizovaly. Byly den ze dne plynulejší a přirozenější; byly také lépe sladěny (ačkoli je Christina pořád ještě řídila očima)... O tři měsíce později jsem užasl, jak dokonale zvládá sedět - ale bylo to příliš dokonalé, příliš sošné; byla jako tanečnice, která ustrnula uprostřed pohybu. Byla to ovšem póza, kterou si - vědomě nebo podvědomě - osvojila a kterou si udržovala. Nucené, loutkovité držení těla kontrolované vůlí mělo nahradit přirozený pohyb a přirozené držení těla.

Sacksova pacientka se znovu učila ovládat své tělo, měla ale pocit, že ho "vlastní"? Bohužel ne. Zůstala "odtělesněnou", chodící sochou - vlastně zombie. Zajímavé je, že podobného selhání propriocepčních obvodů mohou bezděčně dosáhnout i fanatici přes zdravou výživu nadměrným příjmem vitaminu B6. V tomto případě se ale situace vrací k normálu, jakmile se k normálu vrátí i strava.

U jiného typu dysfunkce člověka postihuje ztráta schopnosti ovládat některé části těla. Může se domnívat, že paže či noha není jeho, ale že je mrtvá. Sacks popisuje pacientku, která se nejen narodila slepá, ale po celý život nebyla schopná používat ruce. Měla je položené v klíně jako "kusy hadru". Když jí ale dali jídlo kousek z dosahu a nechali ji trochu vyhladovět, pacientka díky "bezděčnému" pokusu dosáhnout na jídlo "objevila", jak své ruce používat.

Až potud jsem zde s mírnou úpravou reprodukoval Martina Cohena. Teď už tedy zbývá, abych to nějak svým vlastním způsobem uzavřel. Můj závěr spočívá v tom, že selhání propriocepčních obvodů lze dosáhnout nejen chorobou či nehodou nebo nadměrnou konzumací vitaminu B6 atd., ale i stupidní ztrátou kontaktu s realitou, což u mnoha jinak zdravých jedinců denně s neutuchajícím nárůstem pozoruji. Ta ztráta kontaktu s přirozeností je želkrišna způsobena něčím, co k tomu kontaktu mělo z principu napomoci - moderními technologiemi, které jsou zneužity někým, kdo na tom ze stupidní potřeby nahrabat si co nejvíc spotřebních statků parazituje. Situace se vrátí k normálu, jakmile budou tito paraziti eliminováni a lidem se vrátí normální a přirozená "strava".


komentářů: 1         



Komentáře (1)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »


«     1     »