Sobota má sobotěnka ten sanitární den do vínku mi dán kdy mohu zrekultivovat své vnitřní zdroje a přitom být nikým nehlídán Lucifer
Můj úvodní nesmělý a kostrbatý pokus o krátkou básničku neberte vážně. Co je však třeba brát vážně, je trestuhodný fakt, že už jsem zde delší dobu nepřihodil nějakou esej od biologa a filosofa Stanislava Komárka z jeho knížky Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech. Naposledy se tady někdy na jaře objevil Mravenec Ferdinand, a jak lze vyčíst z komentářů, vzbudil velký ohlas. Rozhodl jsem se tedy, že tuto neadekvátní proluku rázně ukončím, a tak přicházím s cukrovím a ... Možná si myslíte, že chci svou sanitární sobotěnku oblažit nějakým příjemným a poklidným rozjímáním, jenže každá mince má dvě strany. Tou druhou stranu k cukroví je bičík. Esej Stanislava Komárka Cukroví a bičík, z níž zde něco přetlumočím, se totiž zabývá sadomasochismem. Tak si to užijte: Všeobecně převládá představa, že k většinovému navázání sadomasochismu na sexuální sféru v euroamerické kultuře došlo relativně nedávno, v podstatě v posledním půlstoletí. Starý Řím se svým skutečným otroctvím, tuhou vojenskou disciplínou, brutální justicí hýřící, alespoň pro neobčany, bičováním a křižováním a s krvavými štvanicemi v cirku na divou zvěř, náboženské minority a gladiátory navzájem zajisté nebyl potřebný SM salonů. Pokud lze z písemných a výtvarných památek soudit, byl starořímský sex spíše něžný a decentní. Situace se táhla v podobné formě v zásadě až do pozdních c. a k. dob: muži si užili, chtě nechtě, SM radovánek během povinné tříleté vojenské služby (obzvláště predisponovaný jedinec mohl zůstat jako délesloužící frajtr i déle), většina žen zažila, chtě nechtě, podobných věcí doma od manželů. I pedagogické metody, domácí i školní, byly oproti dnešním bohaté na pruhy a modřiny. Zapomínat by se nemělo ani na vazbu SM potenciálů na náboženský život mnoha kultur. Nejsou to jen Aztékové, autoři něžně existenciálních básní o květinách a motýlcích, kteří k poctě bohů obětovali vlastní krev, bodajíce se agávovými trny, a masově pro svá božstva zabíjeli zajatce i dobrovolníky vyříznutím srdce za živa. I v naší vlastní kultuře býval velmi silný kult křesťanských mučedníků a martyrologia, sbírky jejich životopisů, byla po staletí předchozí verzí dnešních sadomasochistických povídek. Příběh sv. Šebestiána či panny a mučednice sv. Doroty a stovky dalších se zájmem hltaly celé generace. A nejedná se jen o věc středověkou; kupříkladu bičování hříšného těla klášterním spolubratrem či nošení opasku s ocelovými ostny na rubu nejsou tak minulé, jak by se někomu mohlo zdát. Zajímavou otázkou je také, proč jsou některé kultury výrazněji sadomasochistní než jiné - týká se to již zmíněné aztécké, ale třeba také indiánů prérijního okruhu či Japonska: tam stačí nahlédnout do prvního komiksu. Současná euroamerická kultura se svou v dějinách neobyčejnou mírností a šetrností v zacházení s jinými vyvolává zřejmě v jistém procentu predisponovaných jedinců touhu po bolesti či ponížení (či také přivozování toho druhým - to, že fenomén často "překlapuje" z jednoho pólu do druhého, nemusí překvapovat, většina lidských činností je podvojné povahy: jiné zkoušet a sám být zkoušen, intriky splétat a intrikám padat za oběť, články sepisovat a články číst atd.). S tím, jak klesá frekvence povolání typu katův pacholek, zřízenec v polepšovně, poháněč volů, poddůstojník, lokaj, komorná atd., je nutno navozovat kýžené stavy uměle, ba téměř institucionálně. Ve slabé míře jsou tyto potenciály přítomné univerzálně: drtivá většina dětí bez naléhavého důvodu "zlobí" a "provokuje" rodiče tak dlouho, až dostanou naplácáno. Pozornost vyvolávají až extrémy: kupříkladu v západní i střední Evropě jsou jedinci, kteří žijí se svým partnerem ("pánem") po léta ve stavu dobrovolného otroctví, včetně takových atributů, jako je přivazování na noc, nošení obojku a dovolování se, zda smějí promluvit. Je ostatně obecně známo, že při náhlém zrušení otroctví řada otroků odmítala své pány opustit (ponechme teď stranou, že u slušného otrokáře může být lépe než u ničemného zaměstnavatele a že zvyk je druhá přirozenost). Vcelku nepřekvapí, že při různých šetřeních bylo opakovaně zjištěno, že jedinci se zvýšenými SM sklony mívají většinou vyšší vzdělání, socioekonomický status a zejména postavení v hierarchicky strukturovaných organizacích. I univerzita má některé sublimní SM rysy: dnes sedíš ty v komisi na mne, zítra tomu bude naopak, je třeba být obzvlášť bedlivý, přísný a důsledný ... diplomant má bezpodmínečně poslouchat pokyny školitele... Armáda předvádí totéž v drsné a řepácké formě mazáckého terorismu i vzájemného dušení se velících kádrů navzájem: je ostatně známé plazení se blátem v boji tak časté a důležité, aby se muselo zvlášť nacvičovat? Něco erotogenního ale na sepětí bolesti a vášně je, a to i u zvířat: hlemýždi se vzájemně bodají aragonitovými "šípy" za extatického pěnění, po řadě savčích kopulací zůstávají kousnutí a šrámy. Nemusí tomu tak být ale vždycky - "hry" kočkovitých šelem či lišek s kořistí připomínají spíše dětský sadismus, jev příliš univerzální, než aby se označil za patologický a z "biologizujícího" i "moralizujícího" hlediska příliš podivný, než aby nebyl znepokojivý. Jsou fyziologické laboratoře něčeho podobného "legitimizovanou" formou? Jak souvisí invazivní formy medicíny se SM naladěním? Proč jsou v těchto kruzích tak oblíbené simulace klinik, gynekologických ordinací atd.? Nesouvisí vůbec manipulativní vědotechnika nějak podvědomě s úplným ovládáním a potřebou "poslušnosti jako hodinky"? Tím končí tato cukrovím a bičíkem oblažena esej Stanislava Komárka a já se jdu věnovat své sanitárně sadomasochistické rekultivaci
29.09.2012, 00:00:41 Publikoval Luciferkomentářů: 10