Druidové převzali a užívali svatyně megalitických kultur, které na západě nalezli. Zdá se ovšem, že druidové byli původně zcela proti uctívání božství v nitru zastřešených budov - s výjimkou zastřešených struktur svých předchůdců, které užívali k navazování kontaktu se silami zemského nitra. Připadalo jim nepřirozené, ba nemožné uctívat božství tak odtrženě a odloučeně od přírody a živlů. Přesto však Keltové již v pohanské době a později i v době křesťanské stále více přejímali od Řeků a Římanů stavbu svatyní. V pozvolném vývoji bohoslužby pod širým nebem přes chrámy a kostely ze dřeva až po chrámy a kostely z kamene můžeme jasně vidět proces tvrdnutí, jak byl zmíněný v posledním odstavci předchozí části (proces ztemňování a stlačování světa). Lucifer
Vývoj stavitelství však také ilustruje proměnlivost Keltů. Jejich počáteční zásadní odpor proti stavění domů božích se v křesťanské době změnil v pravý opak. Keltské křesťanství se nakonec přímo či nepřímo stalo jednou z hnacích sil v pozadí veškerého sakrálního stavitelství Západu a jeho geomancie. V neposlední řadě díky tomu, že irští mnichové byli přibližně od roku 600 do roku 750 po Kr. určující tvůrčí a vzdělavatelskou silou v době pozdější karolinské renesance. Očividně jim došlo, že nemá smysl vzpírat se nezadržitelnému vývoji. Jak je pro ně typické, pochopili, že naopak přijetím úlohy aktivních průkopníků nového vývoje mohou "starému vědění" nejúspěšněji zaručit přežití. Samy stavby ve svých podobách a rozměrech, na speciálních místech a se svým vztahem ke krajině a hvězdnému nebi se teď staly monumentálním a živým záznamem "starého vědění". "Obrazoborectví" cisterciácké generální kapituly (1134) a zvolání Bernharda z Clairvaux, k čemu že jsou v románských kostelech ty směšné obludy, ukazují, že již ve 12. století se těmto záznamům nerozumělo. Řádová vrchnost se obávala, "že čteme spíše v dílech vytesaných než napsaných", to jest, že pozorování kamenných záznamů odvádí od "myšlenek na zákon Boží" - a přitom právě k němu měly původně přivádět. (Mimochodem, Keltové, kteří původně odmítali písemné zaznamenávání právě tak jako stavění domů božích, si i v tomto pospíšili a stali se průkopníky středověkého psaní. Nepřevzali však některé z již existujících písem, nýbrž vyvinuli z nich nové, vlastní písmo.) V průběhu zaznamenávání "starého vědění" církevním stavitelstvím se však zároveň dala do pohybu významná proměna ráje - a tedy též svatyně - ze zduchovnělého okolního světa ve vnitřní duševní svět. Můžeme to pozorovat na posunutí významu symbolu pláště od pláště pohanské bohyně Briged, který ještě symbolizoval rajskou domovinu či krajinu, k plášti křesťanské světice Brigit, který symbolizuje Ježíšovu rajskou duši. Ve vlastním keltském křesťanství však zůstávala v popředí živoucí příroda, v níž se uctíval duch. Až později, se zánikem irského křesťanství v 9. století, se uctívání Krista jako Rig-nan-Dul ("Pána živlů či elementů") změnilo v jeho uctívání jako "Pána duše". Keltské křesťanství mělo některé rysy gnostického křesťanství (nikoli ovšem dualistického). Pravděpodobně zde působily již zmíněné rané kontakty s řeckým světem a světem orientu jak v Řecku a Malé Asii, tak i na jihu Galie. Koneckonců je možné, že právě gnostické tendence raného křesťanství umožnily druidům křesťanství přijmout. Byly zřejmě základem pro to, aby mohli druidové považovat nové náboženství za pokračování a obnovu centra své vlastní tradice: gnose, onoho "starého vědění" druidských mystérií. Je naprosto jasné, že irští křesťanští světci pokračovali v geomantické tradici druidů, která byla založena na tajemství duchovních cest. Nejen druidové, ale také irští mnichové, v počátcích víceméně vždy pocházející z kasty druidů, nepochybně znali linie zemské energie procházející Evropou a vzájemně propojující její prastará svatá místa. Když se vydávali často nazdařbůh do naprosté nejistoty a křižovali divočinu Evropy, která byla ještě mladá, s berlou a zvonkem, s druidskou "janovskou tonzurou", s cennými rukopisy v tlumoku a často s harfou, chtěli "být blíže posvátnu". A posvátno, to je i pro křesťanské Kelty stále spjato s těmi místy, v nichž se duch země obzvlášť silně manifestoval již pro druidy, a která jsou tudíž obzvlášť blízká "bílé zemi" (viz pátý odstavec předchozí části). Usazovali se na ostrovech v moři, u pramenů a jezer, u posvátných hájů a stromů, na kopcích a návrších a na dalších místech, která si též druidové vyvolili za posvátná místa. Až později začaly vyrůstat prosté a pak větší kostely. Moderní radiestéti zjistili, že jak pohanská kultovní místa Keltů, tak i křesťanské kostely, které původně založili Keltové, stojí v celé Evropě bez výjimky na místech, jež jsou téměř ze všech stran obehnána proudy spodních vod, většinou v záhybu meandru takového podzemního vodního toku. Ukázalo se, že pod středem všech předkřesťanských svatyní (jako jsou kamenné kruhy, mohyly a menhiry) se nacházejí takzvané "slepé prameny", zdroje energie, jež souvisejí se stoupající spodní vodou - u kostelů je to pod hlavním oltářem. Navíc se vždy přesně tam, kde dochází ke kultovním úkonům, kříží energetické pruhy. Rakušan Jörg Purner svými rozsáhlými výzkumy v Irsku zjistil tyto "slepé prameny" u všech zkoumaných kamenných kruhů, ovšem nikoli u všech kostelů. Zato u všech křesťanských staveb nalezl v oblasti oltáře křížení (většinou několikanásobné) různých energetických pruhů, která se vyskytují též u kamenných kruhů se "slepými prameny" na stejném místě. Tato centra a cesty ducha země nacházeli druidové a zřejmě také irští mniši "kouzelným proutkem", virgulí. Není vyloučeno, že právě tou virgulí jim byla jejich berla. U druidů je zmiňována jako cambu nebo cambutta. U nich i později u svatého Kolumbána se o ní mluví v souvislosti s vyhledáváním pramenů. Uvážíme-li, že berla byla významným znakem všech irských misionářů a vyvinula se z ní posléze berla biskupská, můžeme se domnívat, že berla a to, co se s ní dělalo, mělo velký význam. Koneckonců Irsko bylo nejdůležitějším místem, kde se pěstovalo "geografické lékařství", zabývající se nemocemi, jež souvisejí s vyzařováním země. Předpokladem pro studium tohoto druhu medicíny i pro používání virgule je ovšem dobře vyvinutá jasnozřivost. Zdroj: Marco Bischof, Naše duše může létat Poznámka: V této souvislosti jsem si vzpomněl, že jsem tady kdysi napsal něco o Čertově či Zardanově sloupu na Vyšehradě. To pojednání jsem ovšem, jak jinak, napsal pod názvem Luciferův sloup. Zde jsou další zdroje, kde se o tomto sloupu můžete něco dočíst: Čertův sloup I, Čertův sloup II a Čertův sloup III. Zejména v tom třetím se dočtete, že "Vyšehrad leží na průsečíku několika energetických linií zemské krystalové mřížky a bývá často nazýván energetickým srdcem Prahy i českého státu". Stejně jak píše autor třetího zdroje, tak i já jsem brzy po příchodu do Prahy zaznamenal, že právě Vyšehrad mě nabíjí velmi zvláštní energií. Už dlouhá léta je to jedno z mých nejoblíbenějších poutních míst.
01.10.2012, 00:13:50 Publikoval Luciferkomentářů: 0