Láska je lopota

rubrika: Pel-mel


"Jedinci, kteří chtějí žít spolu, jsou či lépe řečeno stávají se více a více sami zákonodárci vlastního způsobu života, soudci vlastních pomýlení, kněžími odpouštějícími vinu s polibkem, terapeuty uvolňujícími a vymaňujícími z pout minulosti. A také se sami mstí a splácejí utrpěná příkoří. Láska je prázdné slovo, které milující musejí sami naplnit." - Ulrich Beck a Elisabeth Becková-Gernsheimová

Lucifer


Jestliže už s přátelstvím je to tak složité (viz Óda na přátelství), co teprve láska? Malý princ opustil svou růži, svou dámu, s pocitem křivdy, protože už nedokázal snášet její choulostivost. Oba byli smutní a zoufalí ze své neschopnosti vzájemného pouta. Růže nechtěla, aby ji viděl plakat. Byla to nesmírně pyšná květina.

Není pochyb, že na tom musí vztah ztroskotat. Z pozitivního hlediska můžeme v jejich rozloučení spatřovat "rozchod na zkoušku". Malý princ prožívá rozhodující fáze stále téhož dramatu lásky. A právě u zeměpisce, u toho idiotského odborníka bez lásky, objevuje cosi bolestného - zjišťuje, že také jeho růži hrozí blízký zánik. Náhle je mu těžko u srdce: Má květina je pomíjející, řekl si Malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti světu. A já jsem ji nechal doma úplně samotnou!

V lásce se s pomíjivostí životních forem setkáváme hned dvojím způsobem. Jednak je každá láska přirozeně ohraničena svým počátkem a koncem. V nejlepším případě je jejím koncem smrt poté, co spolu dva lidé "snášeli dobré i zlé". Už jen to dělá z lásky jedinečný jev. Je to maličký ostrůvek času v oceánu nicoty a konečnosti všeho pozemského. Jak toužebně si většinou my milující přejeme, abychom se po smrti v nějaké podobě opět setkali! A přece v tom nemáme žádnou jistotu a nedají nám ji ani veškeré spekulativní nauky od antroposofie přes křesťanské "zmrtvýchvstání v těle" až po buddhistickou myšlenku reinkarnace.

Ale kdo by nevěděl o tom, že láska je ohrožena i za života - od samého počátku naší nezralosti, našimi slabostmi a mesaliancemi, během vztahu vývojovými procesy směřujícími do různých směrů. Svatba, to je jako strčit si do kapsy hada, zní bantuské přísloví. Milovat je riskantní. Lásce se musíme stále učit, jinak nám hrozí pád. Láska je práce. Tak Malý princ ztratil svou růži. Protože miluje, cítí se strašně sám. Vpravdě prožívá to, co všichni milující lidé: fázi zklamání, fázi, v níž se zbavuje klamu. Co to znamená?

Znamená to, že na počátku lásky, ve sladkých líbánkách růžových snů projektujeme milovaného člověka všechno, co nás vzrušuje, všechnu ušlechtilost, krásu a hloubku. My sami si toho druhého zbožšťujeme. Inscenujeme si velký klam, psychologickou šalbu. Samozřejmě i sebe samé přitom stylizujeme do hradní dámy nebo rytíře bez bázně a hany. V kouzlu počátku lásky tkví nadnesený a nadnášející narcisismus obou, sebepřeceňování vedoucí až ke společnému odříznutí od zbytku světa. Stylizujeme svou milostnou kořist do podoby vysněné ženy či vysněného muže bez jediné chybičky. Tak je to dobře. Stimuluje nás to, abychom se hravě přenesli přes počátky ještě mladé lásky, abychom jí odstraňovali z cesty všechny překážky a budovali jí hnízdečko. Ale právě tak je nutné vystřízlivění, když vyprchá počáteční štěstí. Někdy má podobu těžké kocoviny. Náhle objevujeme na svém protějšku celou odvrácenou stranu negativních aspektů. A právě tehdy, ve fázi zklamání, kdy se ukazuje náš dosavadní klam, se musí osvědčit realita naší lásky, její pevnost, její kultura sporů a odolnost vůči krizím.

Na místo tradované morálky dnes nastoupila "morálka konsenzu", dohoda partnerů o životním stylu, sexualitě, plánování rodiny, povolání atd. Dvojice sociologů Ulrich Beck a Elisabeth Becková-Gernsheimová v Docela normálním chaosu lásky konstatuje: Ženy i muži dnes v manželství bez oddacího listu, bez rozvodu, bez manželské smlouvy bojují o sjednotitelnost práce a rodiny, manželství a lásky, o "nové" mateřství a otcovství, přátelství a okruh známých. A všechno se nezadržitelně dalo do pohybu.

Dnes, na konci druhého individualizačního procesu lidské osobnosti, který probíhal po celá staletí, trváme na lásce jako základu vztahu. Zakládáme tedy dlouholeté partnerství na prchavém pocitu, a to je zdrojem našeho štěstí i nouze. Láska si totiž za žádných okolností nedá poroučet. K deziluzi, a tedy k procesu zrání lásky patří další zkouška, která má co do činění s polaritou vazby a svobody. Podívejme se opět na Malého prince. Po dlouhém putování pískem, skalinami a sněhem objevuje cestu, která jako všechny cesty vede k lidem.

"Dobrý den,“ řekl.
Byla to zahrada plná růží.
"Dobrý den,“ odpověděly růže.
Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině.
"Kdo jste?“ zeptal se jich užasle.
"Jsme růže,“ řekly růže.
"Ó,“ řekl malý princ…
A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru. A
tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá!


Právě tuto pravdu jednoho dne objevíme, dříve či později. Často právě v tomto kritickém momentu vztahu vzniká touha po jiném partnerovi, po novém životě a po nové roli ve vztahu. To je bolestné. Rozhodli jsme se pro pól vazby, a teď žízníme po svobodě. Jestliže však chceme bezohledně obsadit pól svobody, co pak bude s naší vazbou, s naším partnerstvím, s dětmi, s domovem a přáteli? Jak vlastně můžeme milovat člověka, když rozumem víme, že je nahraditelný? Co vlastně tvoří lásku, když potenciálně můžeme milovat nekonečně mnoho mužů nebo žen? Dokud jsme v lásce ještě mladí, nevíme to. V první krizi se nám vede jako Malému princi: Myslel jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždy vyhaslá, nedělají ze mne moc velikého prince… A lehl si do trávy a plakal.

Pro páry, které se dostaly do tohoto kritického bodu, platí jedna dobrá rada: Zkoumejte tajemství své partnerské volby. V případě růže a jejího Malého prince vzniklo očividně společenství z nouze, v němž se sešly dvě dětské duše potřebné lásky. Jejich vztah je poněkud symbiotický, ze stany Malého prince příliš ochranářský, protektivní. Malý princ dělá ze vztahu jednotku intenzivní péče. Sebe i svou růži udržuje svým usilovným charitativním postojem v nedospělosti.

Friedrich Wilhelm Nietzsche se k tomu sarkasticky vyjádřil takto: Nemělo by se dovolovat, aby lidé ve stavu zamilovanosti rozhodovali o svém životě a v rozmaru jednou provždy určovali povahu svého společenství. Přísahu milenců bychom měli veřejně prohlašovat za neplatnou a zabraňovat jim v manželství. Manželství bychom totiž měli brát nepoměrně vážněji.

Existuje celá řada jasných diagnostických kritérií pro "plíživé mizení" vztahu: nedostatečný základ vztahu, malá ochota k vlastnímu nasazení, neloajálnost, znejistění a zúžení vztahu, nedostatek respektu, ztráta úcty, rozhodování bez partnera, tajné plány, závažné rozdíly v představách o budoucím životě, nedostatek společných záležitostí a zájmů, nedostatek humoru, tělesná distancovanost, finanční zrada. Mezi milenci naopak vzniká nová neviditelná kvalita, kdy naproti tomu realizují společný vývoj, naplnění, důvěru, kulturu sporů a soudržnost, když objevují společnou angažovanost, vtip a radost ze života a když zvládají i takové krize, jako jsou mimopartnerský vztah, pracovní neúspěchy nebo starosti s dětmi. To je to, co liška vyjeví Malému princi ve vrcholném momentu příběhu:

"Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
"Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“


Je to čas, co nás spojuje s druhým člověkem. Není to však jednoduché kontinuum uplynulých let, nýbrž naplněný čas, v němž jsme, jak říká Dietrich Bonhoeffer, žili jako člověk, získávali zkušenosti, učili se, tvořili, užívali a trpěli. Neviditelnou, ale o to skutečnější kvalitou lásky můžeme spatřit jedině srdcem.

Liška radí Malému princi: Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. A Malý princ konečně pochopil, proč vlastně svou růži miluje. Proč je to jeho růže. Teď může jít za růžemi a říct jim to, co bychom měli přijmout za své my všichni: "Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. "Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“ A růže byly celé zaražené.

Dokonce i pošetilost naší lásky jsou jejím výrazem a prozrazují její extrémní subjektivitu: "Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.

Láska je lopota. Bez renovací to v ní vypadá jako v nezabydleném bytě.

Zdroj: Mathias Jung, Malý princ v nás


komentářů: 4         



Komentáře (4)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
4
Lucifer * 11.12.2012, 13:38:55
Zajímavý podnět k zamyšlení, budu ale stručný, neboť se momentálně nacházím v instituci, kde jsem placený za něco jiného.

O tom, že je Plíhal boží, jsem se dočetl už před mnoha lety a docela jsem se s tím názorem ztotožnil, ovšem v obecné lidské rovině. Zajímavým způsobem to bylo demonstrováno ve filmu Rok ďábla, třeba ke konci této části

http://www.youtube.com/watch?v=s01w7mQNC7U

O opileckých eskapádách těchto hudebních tvůrců jsem moc neslyšel. V něčem možná lítal či ještě lítá Redl, ale on to má tuším z důvodu svého krajového původu. Nohavica byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let pod těžkým vlivem a jeho tvorba přitom začala spíš upadat. Pak s tím přestal a začal tvořit podle mě na ještě vyšší úrovni. O Plíhalovi nic takového nevím.

Rozlišuju dva různé přístupy k alkoholu. V jednom případě alkohol slouží jako pohonné palivo a součást tvůrčího rituálu, ve druhém případě alkohol slouží jako droga k odbourání některých psychických problémů, jako únik do jakéhosi klidného stavu, něco podobného, jak to Nohavica popsal v Roku ďábla (viz nějaká jiná část na YouTube). V obou případech samozřejmě vzniká jakási závislost, v tom prvním se však dá udržet na přiměřené úrovni. Závislí jsme na mnoha věcech, třeba zrovna na tvorbě atd. Jedna či dvě skleničky kvalitního vína mohou sloužit jako lék.

3
Kateřina (neregistrovaný) 11.12.2012, 01:44:45
Omluva za nefunkční link, byla jsem mimo domov, trpaslíci mi tam rozbili noťas (klasika, NTLDR nenalezen), instalačku nemajíc a v obci o počtu obyvatel cca 15 jedinců tuto nebyvši schopna sehnat, byla jsem odkázána jen na připojení ze svého mobilu. Teď už jsem zpět doma, avšak stále na mobilu, neboť formátuji a to závratnou rychlostí zhruba 1GB za 20 minut. A skutečně mě ještě stále rozčiluje psaní tady na té androidí pidiklávesnici a není tu Ctrl (krom jiných), peru se s dotykáčem, nemám ten správný rif a veškerou sílu při tomto počínání mi užírá zarputilá snaha o bezchybnou diakritiku. A alespoň jakous-takous formální duchaplnost, pokud možno. Hanba mi. Nevinný
Mišík je klasika, ještě dříve než jsem ho poprvé slyšela jako takového, znala jsem jej od svého strýce, který hrál na kytaru. Tahleta písnička pak byla mezi prvními, které jsem se pokoušela sama hrát, když jsem někdy v šestce na základce od tohoto strýce dostala svou úplně první kytaru. Výsledky byly pochopitelně tristní, Kryl byl snazší, ale díru do světa jsem s ním na pionýrských táborech vskutku neudělala. Když jsem objevila Plíhala a nestandartní rozložené akordy, dostala jsem z toho zánět šlach na levé ruce. Mlčící
A vzhledem k tomu, že evidentně tvořím docela rozsáhlý slohový útvar a ještě se budu tak jako tak prát s captcha, vrátím se poněkud vratkým oslím můstkem k Plíhalovi a Redlovi, psal jste, že Plíhal je boží. Řekněte mi, kde se to v těch lidech bere, tolik něhy, přičemž jsou titíž lidé proslulí svými opileckými eskapádami? Která z těchto skutečností je příčinou a která následkem? Hloubají nad tím psychologové a psychiatři? Co jsem se tak dočetla, odborníci mají spíše tendence popírat jakoukoli souvislost mezi konzumací návykových látek a inspirací, empirická zkušenost mi však říká něco jiného, snad jen Mira Žbira bych moc nepodezírala, i když... Usmívající se

Lucifer
2 Kateřino
Lucifer * 10.12.2012, 13:26:45
Hezká báseň, dovolím si z toho udělat funkční link

http://ven.misto.cz/_MAIL_/siktanc/strana1.htm

Má odpověď je mnohem přízemnější

http://www.youtube.com/watch?v=3BZK7z1SCOs

Nevinný

1
Kateřina (neregistrovaný) 10.12.2012, 01:27:12
ven.misto.cz/_MAIL_/siktanc/strana1.htm

«     1     »