Neviditelný čert

Ze zoologické líhně Johna Lloyda a Johna Mitchinsona jsme už tady měli ježuru. Ježury se ale u nás v běžné přírodě nevyskytují; takže jsem pro tuhle první březnovou sobotu, kdy se nám předjaří už zřetelně začíná vyklubávat ze zimní pichlavé koule, z jejich líhně vyhrabal jiné, u nás stále ještě pobývající bodlinaté zvíře. V případě ježka ovšem neplatí, že když funí, tak zuří - když ježek, především samec, funí, tak si chce svůj sexuální pud vyfunět na nejbližší možné samici. V tom se lidští samci od ježků nijak zvlášť neliší.

Lucifer

Funění ve tmě a mlaskavé požírání hmyzu, v tom se ježci za patnáct milionů let téměř nezměnili. Přestože pravidelně vedou britské žebříčky nejoblíbenějších zahradních zvířat, jejich stavy prudce klesají. Během posledních patnácti let se snížily na polovinu a podle posledních odhadů jich dnes v Británii žije necelý milion. Pokud to takhle půjde dál, v roce 2030 nebude v Británii jediný ježek.

Polovina ježků umírá dřív, než dovrší první rok života; jen jeden ze sta se dožije pěti let a 15 000 je každoročně zmasakrováno na britských silnicích (v polovině devadesátých let minulého století to přitom bylo až 100 000). Jatka na silnicích, používání jedovatých insekticidů a ničení travnatých okrajů polí, kde si ježci s oblibou dělají hnízda, naznačují, že není důvod k optimismu. Ani "městští ježci" nejsou tak přizpůsobiví jako lišky. Padají do bazénů, nechávají se rozmašírovat sekačkami na trávu, nebo uvíznou v obalech od jídla a umřou hlady (v McDonalds už změnili kelímky od dezertu McFlurry tak, aby nebyly nebezpečné pro ježky). Mnoho jich také umírá na střevní onemocnění způsobené lidmi, kteří jim v dobrém úmyslu nechávají chléb namočený v mléce. Nejlepší způsob, jak ježkům pomoct, není je krmit, ale nechat je řídit na vašem záhonu zeleniny. Jeden dobře odpočatý ježek dokáže spořádat až 250 slimáků za noc.

Zajímavé je, že ježci, kteří se umějí stočit do "pichlavé koule", mají velmi málo přirozených nepřátel. Jezevec je jediné zvíře, které má dost silné drápy, aby dokázal rozbalit stočeného ježka; ačkoli hladové lišky prý na stočené ježky močí, aby je přinutily se rozbalit, nebo je skutálí do vody. Ježci jsou také odolní vůči některým chemickým látkám. Na uspání ježka je potřeba víc chloroformu, než na jakékoli jiné stejně velké zvíře, a přežijí uštknutí zmijí, kterému morče podlehne v pěti minutách.

S touto odolností souvisí také nejpodivuhodnější ježčí zvyk: sebepomazávání, při kterém se zkroutí tak, aby si dosáhli na hřbet, a ten si pak pokryjí vrstvou zpěněných slin. U ježka bylo toto chování pozorováno poté, co sežral jedovatou kůži ropuchy a pak si pokryl bodliny vrstvou jedovaté pěny. Takto "impregnovaný" je ještě méně přitažlivý pro predátory; záhadou ovšem zůstává, proč v něm stejné choutky vzbuzují boty, cigaretové nedopalky, leštěnka na nábytek, pot, káva, leklá ryba, krém na obličej či destilovaná voda.

Dospělý ježek se pyšní více než 5000 bodlinami. Jsou to vlastně duté chlupy zesílené rohovinou, podobnou látkou, jaká tvoří naše nehty. Bodliny jsou velmi pevné; ježka můžete zvednout za jedinou bodlinu, aniž byste ji zlomili. S ohledem na fyzickou bariéru jsou ježci obou pohlaví velmi promiskuitní, během sezóny se páří s deseti a více partnery a někdy i několikrát za jednu noc. Nikdy to není tváří v tvář, i když to tvrdí Aristoteles. Samec kolem samice několik hodin krouží a hlasitě funí, až nakonec samice roztáhne zadní nohy, přitiskne bodliny k tělu a zvedne čenich nahoru. Kopulace je velmi krátká a hlasitá a samec mizí, jakmile se ukojí, aniž by se dál zajímal o samici nebo se staral o mláďata.

Jak napsal Erasmus: "Liška umí mnoho věcí, ježek jednu zásadní věc."

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech

02.03.2013, 00:00:27   Publikoval Luciferkomentářů: 2