Když jsem včera dopoledne, jako obvykle v průběhu pracovního týdne, cestoval metrem ze své ubikace k cíli, kde se věnuji své pracovní náplni, listoval jsem v již zde uvedené knížce od Simona Loyda Indigový svět - Transformace kreativních myšlenek do reality podle kvantové fyziky. Na konci první kapitoly mě zaujala pasáž, v níž Loyd osvětluje a na příkladech demonstruje, jak silná je naše myšlenková energie a že naše myšlenky mohou ovlivňovat i jiné osoby. Nejdříve tedy co o tom píše Loyd, a potom jak jsem se to ihned pokusil aplikovat. Lucifer
Vezměte si pokusnou osobu a někam ji postavte, nic víc po ní nechtějte a nic víc jí neříkejte. Snad jen to, aby se neotáčela a nečekala nějakou lumpárnu. Vy se postavte nebo posaďte dva až tři metry za ni a vysílejte jí myšlenkový rozkaz, aby udělal krok vpřed. Představte si živě v hlavě, jak ten krok udělá. K vašemu úžasu ho vskutku učiní! Funguje to přesně jako vysílač - přijímač. Nejlepší je začít tyto experimenty s blízkými osobami, protože s nimi jste naladěni na stejné myšlenkové vibrace a budou vašim myšlenkovým vlnám (frekvencím) rozumět. Časem ale není problém zkoušet to i s naprosto cizími lidmi. Známý německý terapeut K. Tepperwein takto experimentoval se silou a energií myšlenky na ulici. Vybral si osobu, která kráčela před ním, pověsil se jí očima na týl a zadával jí různé příkazy, např. aby se zastavila u výkladní skříně, zrychlila nebo zpomalila, zahnula atd. Dokonce se mu povedlo, že si takto ovládaný člověk koupil noviny nebo zmrzlinu. Musíte si jen živě představit, jak váš povel vykonává. Je-li vaše soustředění natolik silné, že překoná rozptýlení pokusné osoby jinými smyslovými podněty, jistě se vám to podaří. Je to docela zábava! Zkuste třeba vyslat někomu povel, aby se poškrábal na nose nebo aby si dupnul. Pokud to vyjde, máte o legraci postaráno. Nemusí to však vždy vyjít, můžete totiž narazit na člověka, který je naprosto uzavřen okolnímu světu a vaše signály nezachytí - třeba když pracuje nebo přemýšlí o něčem důležitém. Jestli si chcete trochu drsnějším způsobem zašpásovat, zde máte kupříkladu návod, jak odstřelit hudebníka, který hraje na dechový nástroj. Pokud hraje automaticky a jeho přijímač je otevřený, povede se vám dostat mu do hlavy představu, že jí citron. To v něm vyvolá reakci - slinění a zbytek tohoto pokusu si už jistě dovedete představit. Ovlivňování na mentální úrovni lze s úspěchem využít i při komunikaci s nimi. Způsob, jakým lze toho dosáhnout, Loyd vysvětluje v podkapitole Láska a mezilidské vztahy, ke které se možná ještě dostanu. Pokud tyto schopnosti - které se naučíte buď s pomocí této knížky, když si ji zakoupíte, nebo si počkáte, až z té podkapitoly tady něco reprodukuji, anebo je naleznete v jiné literatuře či přímo ve své duši- rozvinete, nesmíte je používat tak, aby někomu ublížily. Vrátilo by se vám to jako trestný bumerang, ostatně jako všechno zlo, které člověk v životě vědomě a záměrně spáchá. Každá příčina má svůj následek. Zlo plodí vždy zase jen zlo. V závěru své knihy Loyd nabízí velmi silné a účinné prostředky, jak měnit svět, které byste však neměli zneužít proti někomu nebo něčemu. Sice by se vám to povedlo, ale důsledky by pro vás byly katastrofální. Tolik zhruba, co o tom píše Simon Loyd. Když jsem dorazil do své cílové stanice, napadlo mě, že bych si to mohl vyzkoušet. U výstupu z podchodu navazujícího na onu stanici metra, jenž vede směrem k instituci, v níž bývám pracovně zaneprázdněn, se nachází autobusová zastávka. U lavičky jsem zahlédl jednu dívku, která se dívala na opačnou stranu, než odkud jsem vystupoval. Započal jsem telepaticky opakovaně vysílat rozkaz: "Otoč se a podívej se mi do očí!" Byl jsem od ní už jenom pár kroků, když se skutečně otočila a podívala se mi do očí. Řekl jsem si, že možná vnímala jen mé kroky, jenže kolem pochodovalo ještě několik lidí a ona se náhle podívala nejen mým směrem, ale přímo do mých očí. Jako důkaz zhmotnění mé myšlenky mi to však přišlo nedostatečné. Při pohledu na chodník, který z té zastávky směřuje k areálu, v němž se nachází ona instituce, jsem spatřil jakousi blížící se postavu mužského rodu. Řekl jsem si tedy, že to vyzkouším ještě jednou. Jenže co mám tomu podivnému chlápkovi přikázat? Zmátla mě jeho chůze - něco mi to připomínalo. Nic kloudného, co by měl ten jedinec na základě mého myšlenkového příkazu vykonat, mě nenapadlo. Když jsem se k němu přiblížil, pochopil jsem, že ho znám. Proti mně totiž kráčel "Otík" a díval se do mých očí. A když mě míjel, začal radostně chrlit jakési podivuhodné větné celky, kterým jsem zpočátku vůbec nerozuměl, poněvadž jsem byl z té situace poněkud vykulený. Pamatuji si jenom to, co řekl na závěr, než zmizel za mými zády. Prohlásil zhruba tohle: "To bude zase dobré, ono se to nějak vyřeší." Kráčel jsem dál do svého pracovního kokpitu a přemýšlel. Co když jsem některé ze svých předchozích zážitků, kdy se některé osoby chovaly jako idioti, způsobil vlastní myšlenkou? Myšlenkou založenou na pesimistickém předpokladu, že ten či onen se bude chovat jako idiot? Nic není vyloučeno, jedno je však skoro jisté: Měl bych své myšlení nějak pozitivisticky upravit.
28.03.2013, 00:15:43 Publikoval Luciferkomentářů: 25