.:: Neviditelný čert ::.

Naše největší síla je zároveň naší slabostí

rubrika: Pel-mel

Máme tady Velikonoční pondělí, jež se nám letos s jistým zlomyslným humorem spojilo s prvním dubnem, "aprílem", který je už od 16. století spojován s různými žertíky a drobnými zlomyslnostmi. Letos bych to viděl v kombinaci letního času se sněhovými přeháňkami. Velikonoce jsem tudíž vzdal a pro dnešek jsem přichystal něco poučného z knížky Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý (Třicet pravd, které je nutné znát) od Gordona Livingstona. Naposledy se tady objevila jedna z těch třiceti pravd pod názvem Jediný skutečný ráj je ten, který jsme ztratili. Ta dnešní se jmenuje stejně jako název příspěvku, a jako přídavek jsem do posledních dvou odstavců zakomponoval úryvky ze dvou dalších: Nejbezpečnější věznice si budujeme sami v sobě a Duševní zdraví vyžaduje možnost svobodné volby:

Lucifer

Profesní a vědecký úspěch je obvykle spojován s určitými profesními vlastnostmi: oddaností práci, péči o detail, schopností hospodařit s časem, svědomitostí. Lidé, kteří těmito vlastnostmi oplývají, bývají výteční studenti a produktivní pracovníci. Jenomže se s nimi často nedá žít. Ti, kdo hodně požadují od sebe, mají často vysoké požadavky i na své okolí. V osobním životě obvykle seznamy úkolů, perfekcionistický přístup, upřednostňování povinností před zábavou a přátelstvím a tvrdohlavost budí u lidí, kteří si cení důvěrných vztahů, odpor.

Abychom uspěli v rozličných oblastech života, potřebujeme jej do jisté míry rozškatulkovat. Kličkovat mezi mnohočetnými odpovědnostmi pracovníka, partnera, rodiče, přítele je náročné. Sami sebe považujeme za stejnou osobnost, ať už v tu chvíli děláme cokoli. Rozličné role však vyžadují rozličné přístupy. Pokud se v našich rodinách pokusíme zavést vertikální, jakoby obchodnicky vedený systém rozhodování, pravděpodobně se setkáme s odporem a nechutí. Naproti tomu pokud jsme impulzivní, povrchní a rádi se bavíme, míváme potíže v práci.

Lidé trpící nutkavým konáním snadno podléhají depresi, ostatně jako každý, kdo hledá dokonalost v tomto nedokonalém světě. Často je zaráží, že přístup k životu, který jim přinesl takový úspěch v zaměstnání, jejich blízcí přijímají s odporem. Obsedantní lidé kladou velký důraz na ovládání. Děsí je vše, co ohrožuje jejich jistotu, že mají situaci pod kontrolou. Snaží se kontrolu znovu získat a tím jen znásobí prvotní potíže. To má za následek frustraci a obavy, což posiluje pocit selhání.

Když někdo zaútočí na naše nejhlubší přesvědčení, bráníme se. Proto je většina politických a náboženských sporů tak zbytečná. Pokud ovšem dokážeme zvážit to, co děláme, pragmaticky, někdy se nám podaří najít nový přístup. Skoro každá lidská vlastnost je problematická - soutěživost, pořádkumilovnost, dokonce i laskavost -, je-li dohnána do krajnosti. Všeho s mírou. Je třeba si přiznat, že i nejvýše ceněné vlastnosti mohou být zhoubné.

Stojíme tváří v tvář někdy matoucí roli, jakou hraje paradox v našich životech. Příkladem může být známá rada "Dej si pozor na to, co si přeješ". To, po čem jsme v mládí toužili, nás později může pobavit, nebo v nás vzbudí lítost. Málokdy se stane, že jsme opravdu šťastní, když se splní to, po čem jsme nejvíc toužili. Osud má, jak se zdá, smysl pro humor.

Seznam paradoxů je nekonečně dlouhý, kupříkladu: neúnavná honba za potěšením přináší bolest; největší riziko je neriskovat. Mate nás nestálost věcí. Naše snahy - učit se, získávat, udržet si získané - nakonec přijdou vniveč. A to je ten konečný a rozhodný paradox: V čase, jenž nám je vyměřen, můžeme být šťastní, jedině když si uvědomíme, že jsme smrtelní. Naše vztahy k těm, jež milujeme, určuje vědomí, že vše a všechno je pomíjivé. Schopnost z něčeho se radovat vyžaduje buď zdravé popření, nebo odvážné přijetí ubíhajícího času.

Rozpor mezi tím, co říkáme, a tím, co děláme, není pouhé pokrytectví, protože svým výrokům obvykle v dobrém úmyslu věříme. Jen prostě věnujeme příliš mnoho pozornosti slovům - vlastním i jiných - a pomíjíme činy, které nás vymezují. Zdi našich vlastnoručně vybudovaných věznic tvoří stejnou měrou náš strach z rizika jako sny o tom, že se svět a lidé v něm přizpůsobí našim nejvroucnějším přáním. Je těžké opustit uklidňující iluze, ale ještě těžší je vybudovat šťastný život na základě představ, které světu, který nás obklopuje, vůbec neodpovídají.

Význačným rysem jakéhokoli druhu duševní poruchy je, že osoba, která jí trpí, je jí v jistém smyslu omezována. Lidé postižení depresí, maniodepresivní psychózou či schizofrenií nemohou ve světě svobodně fungovat a musí přizpůsobit své chování tak, aby svou nemoc vyvážili. Duševní zdraví souvisí s volbou. Čím víc možností volby máme, tím jsme šťastnější. Ti, kdo trpí úzkostí, mají dojem, že jejich volba je omezená, někdy vnějšími projevy choroby, častěji však omezeními, které si sami ukládáme. Hlavní proměnná je v tomto případě tolerance k riziku. Pokud se necháváme ovládat našimi obavami, zejména strachem ze změny, jen těžko budeme žít šťastným životem. Je úplně jedno, v jak zoufalé situaci se nacházíme, nikdy nejsme zcela bez možnosti výběru.