Neviditelný čert

V pozdní večerní hodinu nedělního klidu jsem uchopil již delší dobu odloženou knížku od Gordona Livingstona, která se přízračně jmenuje Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý (Třicet pravd, které je nutné znát). Poprvé jsem ji zde využil v podobě Pravá láska je jablko z rajské zahrady, naposledy se to jmenovalo Nikdo nemá rád, když se mu říká, co má dělat. V souvislosti s dnešním zamyšlením bych ještě upozornil na Odpuštění. Následující text obsahuje některé Livingstonovy postřehy na téma, že jediný skutečný ráj je ten, který jsme ztratili, jež jsem lehce upravil a doplnil.

Lucifer

Stesk po idealizované minulosti je častý a většinou neškodný. Vzpomínky však mohou zkreslit naše pokusy vyrovnat se se současností. Když lidé smutně vyprávějí o tom, jaké to bývalo, téměř vždycky to kontrastuje s tím, co se děje dnes, a odráží to obavy o budoucnost. V našich vzpomínkách byly věci lacinější, vztahy trvalejší, rodiny soudržnější, děti poslušnější, hudba krásnější atd.

Nedá se samozřejmě vyloučit fakt, že některé věci byly skutečně lepší a krásnější. Obecně platí, že nic se nemusí neustále zlepšovat ani stagnovat, někdy se to totiž může i zhoršovat. Historie lidstva je plná takovýchto zvratů a i ty nejskvostnější říše mohou nejen kulturně zdegenerovat, ale i kompletně zaniknout. Západní kultura se nejen dle mého názoru ocitá na pokraji své devastace. Livingston má však na mysli něco jiného. Naši rodiče a prarodiče museli ve dvacátém století prožít několik velmi krušných období: světovou hospodářskou krizi, dvě světové války či totalitní režimy. Přesto na sebe i tato zkušenost v pozdějších letech vzala romantický háv a oni vzpomínali, jak si sousedé navzájem pomáhali přežít a odolávat protivenství, a stavěli do protikladu se sobectvím, které ve stáří vidí kolem sebe. Před dávnými časy to ve skutečnosti nebylo o nic lepší. Války a genocida byly stejně běžné jako teď, zločin a bída panovaly všude, lidé nebyli o nic ctnostnější.

Když se snažíme smířit s minulostí, jeví se nám náš život jako nepřetržitý sled deziluzí. Toužíme po pocitu bezpečí, který nám poskytovaly klamné iluze v mládí. Pamatujeme si bezdeché zaslepení první lásky, litujeme komplikací, které jsme způsobili svými chybami, kompromisů, cest, jimiž jsme se nevydali. Rostoucí náklad naší nedokonalosti je stále těžší, jak tělo i duch slábnou. Touhu po minulosti živí vybrané vzpomínky na naše mládí.

Znát někoho dobře a milovat ho navzdory, nebo dokonce kvůli nedokonalosti, je akt, který vyžaduje poznání a odpuštění, což jsou dva velmi důležité ukazatele emoční vyspělosti. Ještě důležitější je fakt, že pokud jsme schopni tohle udělat pro jiné, mohli bychom to udělat i pro sebe. Naše omylnost a nejistota nás činí lidskými. Není třeba hledat dokonalost v sobě i ostatních, podstatné je najít štěstí v nedokonalém světě. V tom nám brání lpění na idealizované minulosti. Vzpomínky nejsou, jak se mnozí domnívají, přeným přepisem minulých zkušeností. Jsou to spíše příběhy, které si o minulosti vyprávíme, plné deformací, toužebných přání a nesplněných snů. To, nač si vzpomínáme a jak si na to vzpomínáme, ovlivňuje význam, jaký pro nás události mají, a snahu nás všech udělat ze svého života souvislé vyprávění, které odráží, co si o sobě sami myslíme a jak jsme se stali takovými, jací jsme - nebo bychom si přáli být.

Naši osobní mytologii se nám nechce poopravovat. Zvykli jsme si na myšlenku, že naše osudy formují zkušenosti z dětství. Na jedné straně se v nich objevují chladní či krutí otcové, panovačné matky, manželské hádky a rozklad, na straně druhé zase idealizované dětství, které připomíná pohádky. Intimní vztahy, které nevyšly, mohou přitom probudit naši opatrnost a neochotu znovu riskovat své city. Lidé mívají ve své minulosti někoho, na koho vzpomínají s touhou a lítostí, někoho, s kým srovnávají všechny následné vztahy. Jejich dokonalost již nemůže být prověřena každodenním stykem, takže existují jako jakési snové představy, s nimiž se současníci nemohou srovnávat. Problém naší touhy po minulém ráji spočívá v tom, že nás odrazuje od toho, abychom hledali štěstí a smysl v přítomnosti. Nostalgie navíc naznačuje lidem v našem okolí, kteří s námi nesdíleli naše zlaté mládí, že svět, v němž žijí, je podřadný a neustále se horší.

Když Russell Baker poprvé nabídl své vzpomínky Growing up (Vyrůstání) nakladateli, byly odmítnuty jako nezajímavé. Řekl tehdy své ženě: "Jdu nahoru a vymyslím si vlastní životopis." Výsledkem byl bestseller - o nic méně pravdivý než původní verze. Všichni vyprávíme své příběhy vlastním způsobem. Máme tendenci idealizovat či očerňovat postavy, které vystupují v našich životních historiích. Stačí prožít obě alternativy jako odraz okamžité potřeby vidět se určitým způsobem a uvědomit si, že dokážeme vylíčit svou minulost ve světlých či temných barvách.

Nedokážeme-li vidět minulost zřetelně, můžeme připustit, že jiný způsob, jak sabotovat současnost, je držet se zromantizované verze. Když v dospělosti zjistíme, že máme malou naději na dosažení dokonalosti nebo štěstí, můžeme se těšit z toho, co jsme ze svých životů udělali. Nebo můžeme zatoužit po prostších časech, kdy nám vše připadalo možné a naděje převládala nad našimi omezenými zkušenostmi. Toužíme se znovu dostat do onoho stavu nevinného optimismu, přestože nás omezuje čas i možnosti. Pronásledují nás cesty, po nichž jsme nevykročili, zejména promeškané příležitosti prožít dokonalou lásku. Jak stárneme, naše názory kostnatí a mění se v předsudky. A právě z této nezáviděníhodné pozice se ohlížíme na rajské lučiny svého mládí, kdy v našich snech o budoucnosti bylo možné silnější než pravděpodobné. Tohoto stavu bychom rádi znovu dosáhli a mate nás, že naše vzpomínky mohou tolik zatracovat přítomnost.

Jak tedy znovu získat naději? Můžeme se věnovat náboženství, slibujícímu nesmrtelnost a shledání s těmi, jež jsme ztratili. Nebo se můžeme vzdát ubohému agnosticismu, smířit se s neznámým a pokoušet se vymyslet nějaký smysl pro ten nekonečný rytmus života: život a smrt, sny a beznaděj a srdcelomné tajemství nevyslyšených modliteb.

Zahalit svůj život do mlžných oparů své zidealizované minulosti, kde se nacházel ten skutečný ráj, který jsme dle svého soudu evidentně ztratili, je něco jako odhození flinty do žita. Jsme tady pořád i s naší minulostí, která byla taková, jaká byla, a která pokračuje naší současností a budoucností stejně tak, jak se předtím rozvíjela. Věci se mění, nic není neměnné, co bylo předtím krásné, může být i teď ještě krásnější, záleží jenom na nás. Některé věci však už takové nebudou, některé budou ještě horší. Důležité je, abychom nacházeli nové, abychom neustrnuli ve své minulosti. Náš život nikdy nebyl a nebude "skutečným rájem", nicméně i ten nedokonalý a opravdu skutečný ráj můžeme v sobě zachovat.

Hezké prožití počínajícího rajského týdne.

05.11.2012, 00:00:22   Publikoval Luciferkomentářů: 7