Neviditelný čert

Druhá část této série Kam kráčíš, lidstvo? II končila „válkami o vodu“, ta dnešní, předposlední, bude končit ještě děsivějšími vizemi. Na úvod bych ocitoval jednoho ze svých nejoblíbenějších spisovatelů Stanisława Lema: „Představa, že nebudu muset zažít hrůzy 21. století, je mi velmi příjemná.“ Na rozdíl od Stanisława Lema my tu ještě jsme, takže se máme na co „těšit“. Drtivá většina obyvatel vyspělých zemí se však nachází v dostatečném odpojení od reality, takže se tím vůbec netrápí. Obyvatelé v rozvojových zemích jsou také mimo celoplanetární realitu, ale především proto, že jim schází dostatečné množství informací. I mnozí často velmi vzdělaní jedinci raději strkají hlavu do písku, mnohdy s pocitem, že naopak ti vyplašení „pošuci“ jsou mimo realitu a že příroda to tak jako tak nějak vyřeší. Ano, příroda to nějak vyřeší, ovšem ten výsledek nám nemusí být až tak po chuti. 

Lucifer

Již v roce 1955 pronesl tehdejší německý prezident Gustav Heinemann ve svém proslovu ve frankfurtském kostele svatého Pavla podivuhodně nadčasově znějící slova: „... dominující světový názor se dá v podstatě shrnout do několika vět: Hodně vydělávat. Mít vojáky, kteří nám zabezpečí naše peníze, a kostely, v nichž se jim za to dostane požehnání.“ Od té doby se na stavu popsaném prezidentovými slovy nic nezměnilo. Naopak! Náš zánik se zdá být danou skutečností. Vypadá to, že doopravdy není možné, aby lidstvo přežilo. Dokládá to nejen negativní vývoj posledních let.

Laguna Rodrigo de Freitas před brazilskou metropolí Rio de Janeirem byla dlouhou dobu pokládána za ráj na zemi. Desítky let však do ní proudily jedovaté odpadní vody a záliv se změnil v páchnoucí kloaku. Počátkem roku 2001 došlo k nevyhnutelné katastrofě. Zdechly zde stovky tisíc ryb a žalostně plavaly vedle sebe břichem vzhůru. Katastrofa byla předpovídána dlouho dopředu a je jen jedním ze stovek podobných případů. Jako posedlí si na všech kontinentech podřezáváme větev, na níž sedíme - v bohatých státech i chudých zemích třetího světa. Ve Španělsku zamořily tisíce tun motorové nafty jednu z největších a nejkrásnějších řek. Ve střední Africe padají pod údery seker poslední zbytky deštných pralesů. Příroda je znásilňována, vykořisťována a ničena. Před Maledivami hyne pomalou smrtí důležitý a nenahraditelný svět korálových útesů. Rybářské lodě plundrují světová moře až do poslední rybičky. Krátce řečeno, teď už jde opravdu o život - rostlinný, živočišný, ale také náš.

Kratičký exkurz nám ukáže, jakým směrem se vývoj ubírá: Od roku 1500 do 1850 vymřel každých deset let jeden druh. Mezi lety 1850-1950 se vymírání druhů zvýšilo na jeden za rok. V devadesátých letech dvacátého století bylo každý den vyhubeno deset druhů. Počátkem našeho století vymírá jeden druh každou hodinu. Zažíváme horší katastrofu, než byla ta, jež před 65 miliony let vyhubila dinosaury! Ovšem ruku v ruce s tímto krveprolitím se projevuje naše „humanita“, jež má utišit naše svědomí neuvěřitelnými akcemi. Celebrity objíždějí svět a podílejí se za mohutné účasti médií na záchranných akcích. Vynaložením ohromných prostředků jsou uvolňovány jednotlivé uvízlé velryby. Za částku nutnou k oddělení siamských dvojčat by bylo možné zachránit stovky hladovějících dětí. Zraky veřejnosti se ale upírají k jednotlivostem. Genocida národů, hlad, bestiální pokusy na zvířatech, velkochovy podobné továrnám na maso, každodenní masakry lidí i zvířat a globální bída jsou již méně zajímavé. Mnozí z nás si vůbec neuvědomují, jakých šílených činů je Homo sapiens schopen.

Hrůzyplné činy kupodivu nekonají jen zdivočelé hordy nebo indoktrinovaní fanatici, ale často i úplně normální lidé. Je skličující, jak lehce se mohou nechat naprosto obyčejní jedinci vyprovokovat k násilným činům a čeho jsou schopní, pokud se jim vede opravdu špatně (jak výstižně říká Brecht: Nejdříve jde o žrádlo a až pak o morálku). Ještě děsivější bývají činy spáchané z idealistických, náboženských, vlasteneckých, tedy zpravidla „vyšších“ motivů. Lidé se vraždí zcela bezmyšlenkovitě nebo - a to je snad ještě horší - proto, že jim to někdo přikázal. Naprosto postačí, když kdosi (vůdce) převezme „odpovědnost“ a ze slušných občanů se stanou vrazi. Takzvaný Milgramův experiment prokázal, že 60-70 procent pokusných osob z demokratických zemí by bylo ochotno pustit elektrický proud do cizince, který jim nic neudělal, a umučit ho k smrti jenom proto, že jim to „autorita“ (vedoucí pokusu v bílém plášti) nařídila a jednoduše řekla: „Zapněte proud“.

Většina lidí byla a je ochotná zřeknout se svého lidství a ještě jim to často způsobí radost. To dokazují různá zhoubná masová hnutí. Stanley Milgram rezignovaně konstatoval, že právě takový je náš skutečný charakter. I demokraté mohou propadnout hrůzným zločinům, které jinak vědomě odmítají. V extrémních situacích padají veškeré zábrany. Vzpomeňte si třeba na smrtelné nehody v silničním provozu, včetně „boje o místo k parkování“. Dvacáté století bylo neskutečně krvavé. Za podobnými hrůzami bychom se museli vydat až do časů třicetileté války, inkvizice nebo středověkých či antických vyhlazovacích tažení. Přesto všechno by mohlo být toto století považováno za neškodnou idylku - v porovnání s očekávanými apokalypsami třetího tisíciletí, které začalo epidemiemi a vyvražďováním lidí i zvířat. Čekají nás totiž ekologické krize, hromadné umírání a masové vraždy, pandemie, migrace národů, atomové války, teroristické akty provedené s použitím nukleárních a biologických zbraní, zničující konkurence, ekonomické konflikty, likvidace zdrojů surovin a životního prostředí, celosvětová občanská válka, stoupající nehumánnost a další hrůzy.

Již před lety výstižně popsal neblahé působení „člověka rozumného“ americký spisovatel Stanley Ellin. Ústřední postavou jeho povídky je vědec posedlý myšlenkou komunikace se zvířaty. Po letech intenzivních výzkumů se mu skutečně podařilo vyrobit přístroj, který tuto komunikaci umožňuje. Vědec se zaradoval, protože konečně bude moci získat odpověď na důvod migrace lumíků a jejich podivného chování. Vzal jednoho z nich, nasadil mu na hlavu kuklu s elektrodami a položil následující otázku: „Milý lumíku. My, lidé, vůbec nechápeme, proč se tak chytrá zvířata jako vy vrhají po milionech do moře.“ Lumík mu odpověděl: „A my, lumíci, nechápeme, proč vy to neděláte.“ Zní to docela cynicky - ale možná tak zástupci živočišného světa skutečně uvažují.

Když se ohlédneme za průběhem lidských dějin a spatříme všechny ty porážky, bitevní pole, zrůdné činy a nepopsatelné hrůzy a bídu, a pokud k tomu přidáme pohled na rychle pokračující zánik základních předpokladů lidského života, musíme se opravdu zeptat, jak strašlivá budoucnost nás čeká. A tím se dostáváme k otázce, zda si planeta nedokáže pomoci sama, když my sami toho nejsme schopni. Nebo se spíše zeptejme, kdo by nás mohl zachránit a kde případně takové pomocníky hledat...

Zdroj: Viktor Farkas, Od Atlantidy k duté Zemi

03.07.2013, 00:00:26   Publikoval Luciferkomentářů: 5