Viditelné světlo je ta část spektra elektromagnetického záření (o vlnové délce zhruba 400 – 750 nm), na kterou je citlivé lidské oko. Lidské oko je vybaveno světločivnými buňkami, které složitou kaskádou biochemických drah umožňují vznik nervového impulsu, jenž je pomocí nervových buněk nasměrován do mozku. Každá část spektra tohoto lidsky viditelného elektromagnetického záření je mozkem interpretována různě, a tu různost vnímáme jako barvy, od fialové po červenou. Vnímáme tudíž barevný svět, ovšem každý asi tak trochu jinak, přičemž někdo, nejenom člověk, může být i barvoslepý. Jak je to tedy s barvami našeho světa, jak je vnímáme nejen my, ale třeba i jiní živočichové?
Lucifer
Pokud jste čekali, že budu pokračovat nějakým populárně naučným pojednáním vyždímaným z některé mnou nahromaděných knížek tohoto druhu, musím vás zklamat, anebo možná potěšit. Knížku jsem sice použil (viz níže uvedený zdroj od mých oblíbených britských popularizátorů všeho druhu), vybral jsem však z ní několik „barevných“ postřehů, z nichž některé vás možná překvapí, anebo alespoň zaujmou, a v nichž se vědecký obsah pohybuje povětšinou pouze na lidové úrovni.
První otázka, na kterou jsem v souvislosti s barevným světem narazil, zní: Jakou barvu má vesmír? Při pohledu na bezmračnou noční oblohu si jistě povětšinou řeknete, že vesmír má barvu černou se stříbrnými tečkami. Citlivost našeho oka je však poměrně omezená. Barva vesmíru je oficiálně béžová. Jak se k tomuto pro běžného člověka překvapivému faktu dospělo?
Američtí vědci z Univerzity Johna Hopkinse usoudili v roce 2002 na základě analýzy světla z 2000 000 galaxií, zaznamenaného Australským institutem pro výzkum rudého posuvu galaxií, že vesmír je světle zelený. Pouhých pár týdnů poté však tito vědci museli přiznat, že se ve svých výpočtech zmýlili a že vesmír má ve skutečnosti spíše ošklivou šedohnědou barvu. Vtip je v tom, že jakoby prázdná, černá místa mezi stříbrnými tečkami, jak to vidí naše oko, nejsou prázdná, a tudíž ani černá. V roce 2003 byla ultrahloubková kamera Hubbleova teleskopu namířena do míst, která se na noční obloze jeví jako nejprázdnější, s expozicí filmu dlouhou jeden milion vteřin (asi jedenáct dnů). Výsledná fotografie ukázala desítky tisíc dosud neznámých galaxií, z nichž každou tvořily stovky milionů hvězd, které se táhly až do vzdálených, temných koutů vesmíru.
Jakou barvu má Mars? Jeden z nejznámějších rysů planety Mars je jeho červená barva na noční obloze. Tento červený dojem však způsobuje prach v atmosféře planety. Povrch Marsu vypadá úplně jinak. V uplynulých letech vyslala NASA na Mars sondu Spirit. Naposledy zveřejněné snímky ukazují zelenohnědou krajinu v barvě bláta s šedomodrými skalami a skvrnami lososového písku. Pokud jste v nějakém sci-fi filmu (např. Rudá planeta) viděli kosmonauty či astronauty kráčet temně rudou krajinou Marsu, tak si to ze své paměti zase vymažte.
Jakou barvu má voda? Obvyklá odpověď zní, že nemá žádnou barvu, že je „čirá“ nebo „průhledná“ a že moře se jeví modré pouze proto, že se v něm odráží obloha. Voda však skutečně je modrá. Má neuvěřitelně slabý odstín, ale modrá je. V přírodě se o tom můžeme přesvědčit, když se podíváme do hluboké díry ve sněhu nebo přes silnou vrstvu ledu na zamrzlém vodopádu. Kdybychom měli k dispozici velký, velmi hluboký bílý bazén a podívali se do něj kolmo dolů, viděli bychom, že voda je modrá. Tento slabě modrý odstín však nevysvětluje, proč se voda někdy jeví nápadně modrá, když se díváme na ni, a nikoli skrz ni. Odraz oblohy jistě hraje významnou roli. Když je zataženo, moře příliš modré není. Ale ne všechno světlo, které vidíme, se odráží od hladiny vody; některé vychází i zpod povrchu a v souvislosti s tím, co voda obsahuje (řasy, pevné složky třeba z půdy atd.), pozorujeme nejrůznější možné barvy.
O barvě mozku zde již bylo psáno (viz Něco o lidském mozku), pojďme si však položit trochu jinou otázku: Jaké barvy vidí zvířata? Mýtus, že býky dráždí červená, existuje už nejméně od roku 1580, kdy tehdejší úspěšný spisovatel John Lyly napsal: „Před slonem není radno nosit křiklavé barvy, tak jako před býkem není radno ukazovati červenou.“
Ve skutečnosti jsou býci stejně jako krysy, hroši a sovy barvoslepí. Býk útočí v reakci na to, jak toreador pohybuje muletou, a nikoli na její barvu; barva slouží jen pro potěchu diváků. Psi dokážou rozlišovat mezi modrou a žlutou, ale nerozeznají zelenou od červené. Vodící psi se na přechodu neorientují podle semaforu, ale podle zvuků. Proto na moderních přechodech upravených pro slepce slýcháme pípavý signál.
Jestli má některý tvor opravdu vyhraněný názor na červenou, pak je to slepice. Chovatelé drůbeže vědí až příliš dobře, jaké praktické problémy nastávají, když slepice „vidí rudě“. Když některá krvácí, ostatní do ní začnou zuřivě klovat. Když se tomu nechá volný průběh, může to vést až k masakrům a značnému úbytku drůbeže na statku. (Psychiatři tuto metodu adaptovali na člověka v podobě jistého psychoterapeutického postupu - viz „slepičí klobaná“ v románu Kena Keseye Vyhoďme ho z kola ven, který byl zfilmován Milošem Formanem pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem). Tradičně se problém řeší tak, že se kuřatům horkým nožem přiřízne zobák, aby se otupil. V roce 1989 začala společnost Animals prodávat červeně zbarvené kontaktní čočky pro nosnice. Slepicím se pak všechno jevilo červené a jejich bojovnost ochabla. Nasazování čoček však bylo příliš náročné a oči slepic v důsledku nedostatku kyslíku rychle degenerovaly, což vedlo k bolestem. Firma Animals se dostala do hledáčku bojovníků za práva zvířat a byla nucena svůj výrobek stáhnout.
Z dnešního Barevného světa mi v rukávu zbyla už jenom jedna otázka: Jakou barvu má mrkev? Trvalo téměř 5000 let, než se vnitřní oranžová barva mrkve projevila i na povrchu. Nejstarší doklady o lidské konzumaci mrkve pocházejí z Afghánistánu z doby 3000 let před naším letopočtem. Tyto původní mrkve byly zvenku fialové a zevnitř žluté. Když arabští obchodníci rozšířili mrkev po Asii, Africe a Arábii, začala se objevovat v různých odstínech fialové, bílé, žluté, červené, zelené, a dokonce i černé.
Úplně první oranžová mrkev byla vypěstována v 16. století v Nizozemsku, kde byla úmyslně vyšlechtěná, aby se hodila k barvě královské oranžské dynastie. V 17. století se již z Holanďanů stali hlavní evropští dodavatelé mrkví, a tak všechny moderní odrůdy jsou odvozené od jejich čtyř původních oranžových. V dnešní době jsou v módě mrkve jiné barvy: v obchodech najdeme bílé, žluté, tmavočervené a fialové. Na Islandu vypěstovali v roce 1997 mrkev s čokoládovou příchutí, určenou pro děti, ale po osmi měsících byla stažena z prodeje. To už ale patří do Chuťového světa.
Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti (Co je PRAVDA, a co je úplná BLBOST?)
11.08.2013, 00:00:30 Publikoval Luciferkomentářů: 9