Neviditelný čert

Jako lakmusový papírek už delší dobu vnímám něco, co se mi nelíbí. Nastává jakási dekapitace naší kultury. Tím myslím především kultury západní, k níž se bezesporu řadíme, ačkoli jsme byli v nedávné minulosti zařazeni více na východ, no a potom, když jsme otevřeli dveře na Západ, tak po původním nadšení se k nám zase valí spíš ten Východ. Ne starých asijských kultur, ale těch mnohem mladších odněkud ze zemí, kde se již včera snědlo to, co se mělo jíst zítra. Jenže to je jenom doprovodný jev toho, co se odehrává nejen u nás, ale i na celém Západě. Samovolná dekapitace každé kultury, každé vyspělé civilizace, byla v lidských dějinách vždy doprovázena okamžitou anihilací v podobě nájezdu mnohem primitivnějších tlup, které vytušily příležitost, jak parazitovat na výdobytcích samovolně dekapitovaných vyspělejších kultur.

Lucifer

Teď jistě čekáte, že ze mne vypadne nějaký filosofický traktát, který ten perex náležitým způsobem rozvine a jednoznačně zdokumentuje přesně to, co v něm bylo naznačeno. V tomto směru vás asi zklamu. Něco takového se v mé hlavě zatím jenom rodí. Rozhodl jsem se však navázat na spoustu všech svých předchozích pozorování na toto téma, o nichž jsem zde již mnohokráte referoval. Týká se to celé řady příspěvků, z nichž jedna řada se nazývala "Šílenství doby", poslední bylo Šílenství doby IV, kde jsou hned v perexu odkazy na ty předchozí, anebo Kulturní DDT či Skupinová hloupost podruhé.

Když jsem jel včera metrem do své instituce, sedl jsem si na sedačku u uličky k paní, kterou jsem v té chvíli nijak zvlášť nevnímal. Jediná sedačka naproti byla zatím prázdná. Ne však dlouho. Přistoupila maminka s kloučkem asi kolem pěti let a usadila ho na tu sedačku. Klouček měl v ruce sendvič, do něhož se rázně zakusoval a z něhož opadávaly drobky. Velmi slušně jsem naznačil té mamince, že se nachází v dopravním prostředku, a ne v restauraci či bufetu. Velice rázně mi odvětila, že jestli mi vadí tohle, tak jí vadí smradlaví bezdomovci. A teď se stalo něco, co jsem už po mnoho let nezažil, jelikož poslední dobou zažívám spíš to, že se na mě ostatní dívají blbě a někdy oni či ten oslovený mají tendenci mě až téměř fyzicky napadnout. Už jsem si na to zvykl.

Ani náhodou nejsem někdo, kdo by chtěl někoho buzerovat, stavět do haptáku, poučovat jak se má chovat atd. Odmalička jsem vyrůstal ve velmi liberálním duchu, a pokus se mi nějaký stupidní zákon či cokoli podobného nelíbilo, tak jsem se tomu nepodvoloval. Za minulého režimu to nebylo až tak zřídkavé, a to nepodvolení až tak jednoduché. Nikdy jsem to ale nečinil proto, abych se bouřil proti přirozené lidské kultivovanosti, proti kultuře – pouze proti tomu, co jsem považoval za kulturně nesmyslnou buzeraci. Ostatně ani dnes mi spousta byrokratických nesmyslů nejde po kůži a nejednou to dávám dost tvrdě najevo. Jenže tady jde o něco jiného. Ne o nesmyslnou byrokratickou buzeraci, ale o dekapitaci něčeho, proti čemu jsem se nikdy nechtěl bouřit. Proti tomu, co mi přinesla pozitivní lidská kultura založená na vzájemném lidském respektu a rozumném a efektivním soužití.

A co se mi tak neobyčejně nezvyklého stalo v tom metru?

Paní, co seděla vedle mě, se náhle ozvala a velmi rázně té mamince s kloučkem, který mezitím zcela nerušeně bufetoval, řekla, že tu žádné smradlavé bezdomovce nevidí. Maminka začala těmi kulturně dekapitačními zbraněmi hlomozit, ale ta paní vedle mě, mimochodem žena středního věku a lehce korpulentní, se nedala a ty míčky vracela zpět čopovaným backhandem. Už jsem nebyl tím hlavním „prudičem“, nicméně jsem se do toho pokusil zasáhnout logickým prohlášením, že když mi vadí smradlaví bezdomovci, tak to ještě neznamená, že tím pádem se zde mohu třeba vyčůrat. Lehce korpulentní, avšak velmi sympatická dáma po mém levém boku však převzala taktovku a ty čopované míčky rázně vracela na protější stěnu dekapitace lidské kultury.

Nebudu ten vcelku periferní příběh dále rozebírat, kolem se na toto téma dějí mnohem vážnější věci. Chtěl bych pouze říci, že takovou podporu své kulturní obrany jsem ani náhodou nečekal, takže se možná blýská na lepší časy. Není nic takového, čemu bych tak rád nechtěl věřit. Jde o to, že lidé, kteří si v sobě ještě zachovali jakési kulturní dědictví, by měli přestat potupně klopit hlavu se sebezáchovným reflexem, že by si ji mohli natlouct, a že těch pár mentálních deprivantů nemůže narušit jejich kruhy. Může.

Před časem jsem zde měl konflikt s biologem Janem Konvalinkou, který vzhledem ke své nevykořenitelné křesťanské víře nedokázal strávit můj nick Lucifer. Je prostě tak nábožensky založený, že je mu odporná představa, že se někdo označuje jako Lucifer. Světlonoš. O tom, odkud pochází tento pojem, zde již bylo diskutováno. Lucifer není nějaký Satanáš, který má v úmyslu zbořit křesťanskou víru. Původem dokonce není ani osobou. Ještě dříve než se zrodilo křesťanství, se pod pojmem Lucifer myslela hvězda, jež přináší světlo. Křesťani z toho udělali padlého anděla, jednoho z nejvyšších serafínů, no a potom něco jako ďábla, který ruší jejich křesťanské kruhy, zločince, který patří do pekla. Nesmysl.

Ten konflikt spočíval v tom, že jsem zde nadnesl úvahu, která se týkala šílenství doby, totiž že lidé jsou ve svém vzájemném vztahu na tom hůř, než třeba byli před sto a více lety. Argumentoval tím, že dnes žijeme v klidné a uspořádané době, zatímco ještě v první polovině dvacátého století jsme se ukrutně vraždili ve dvou světových válkách. Jenže ty dvě světové války vyvolaly jisté mocenské kruhy, ne běžní lidé, a na rozdíl od předchozích staletí měly k dispozici mnohem účinnější zbraně, jež jim dodal vědeckotechnický pokrok. Ve středověku, po pádu kulturně dekapitované říše Římské, se bojovalo mečem a podobnými jednoduchými zbraněmi, stejně jak v dávnověku, vládnoucí uskupení si tak hlídali své území atd. V dějinách lidstva to bylo běžné. Tu a tam vznikly kulturně vyspělejší říše, jako třeba antický Řím, které nabraly kulturní směr a z dalšího válečného dobývání svého okolí se snažily ustoupit (viz Pax Romana). No a pak se zhroutily ve své dekapitaci a okolní divoši je plenili. Normální vývoj lidské civilizace. Ovšem v těch dobách, kdy něco jako „Pax Romana“ fungovalo, se lidská kultura vyvíjela. Dnes už adekvátní primitivové nemají zapotřebí hlomozit zbraněmi, ani hromadného ničení. K dispozici jsou mnohem účinnější prostředky. A ty fungují na ještě horší dekapitačně kulturní úrovni.

Kulturní žumpa Západu již začíná přetékat. Je zcela jisté, že to ví i příslušné mocenské kruhy a není vyloučeno, že hledají, jak jinak, zase nějaké stupidní řešení. Je pozoruhodné, jak se dnes ze Západu podporují nejrůznější islámská bratrstva. Krátce před svým pádem do kolejí metra jsem zde napsal takovou vizi, kterou jsem nazval Islám, aniž bych tušil, čeho se pak dočkám, až se z toho pádu do kolejí metra zase probudím.

Je evidentní, že třeba něčím jako Islámem je možno tuhle dekadentní žumpu kultury vyčistit. Přemýšlejte, co vlastně chcete. Chtít absolutní anarchii, kdy se vykašlete na jakýkoli lidský respekt, kdy jsou vám u zadní části těla jakákoli pravidla soužití, nemá žádnou naději na úspěch. Velmi rychle tahle stupidní vize anihiluje a nahradí ji nějaký totalitní systém.

Takže jsem ten filosofický traktát, alespoň částečně, vlastně vytvořil… A to se samozřejmě může stát…

… A když jsem pak vystoupil z toho metra a procházel areálem instituce, jež zastřešuje instituce včetně té, v níž pracuji, tak uprostřed chodníku u Heyrovského ústavu jsem narazil na rozšlápnuté psí hovno…

23.08.2013, 00:00:20   Publikoval Luciferkomentářů: 11