Na úvod dalšího týdne z trhacího kalendáře našeho života se opět a nejspíš už naposledy vracím ke knížce Indigový svět od Simona Loyda. Minulé pondělí zde byla krátká úvaha Je mi se sebou moc dobře o tom, jak se máte mít rádi, aby vás mimo jiné mohli mít rádi jiní lidé a vy zase je. Dnes bude řeč o tom, co si počít se svou minulostí, respektive zda si s ní vůbec něco počínat a v případě, že něco přece jenom ano, tak tedy co, abychom se ve své minulosti neutopili.
Lucifer
Všechna vaše rozhodnutí jsou založena na zkušenostech, zvycích, názorech, postojích a očekávání, které byly vytvořeny vzpomínkami z minulosti. Vaše vzpomínky vytvářejí vaše myšlenky a vaše myšlenky vytvářejí vaše činy. Tak si nevědomky utváříte svůj osud. Jste souhrnem svých myšlenek, emocí, slov a činů a váš současný život a vaše rozhodnutí řídí vzpomínky z minulosti. Jakmile toto pochopíte, můžete nastartovat proces opravování vlastních chyb a změnit svůj život. Nesmíte se definovat stavem minulosti. Nejprve si přiznejte, že kým právě v tomto okamžiku jste, je minulost. Výsledek vašich myšlenek, představ a pocitů. A na takovém přiznání už lze vybudovat nové myšlení.
Díky vzorům z minulosti děláme pořád dokola stejné chyby. Potkává nás to, čemu se chceme vyhnout. Je zjištěno, že když si člověk sám v duchu přemítá o minulosti, nechtěně a nevědomky sklouzne k negativním zážitkům a dokáže je rozebírat a pitvat se v nich i několik minut. Je to logické – zanechaly mu v mysli hlubokou a nesmazatelnou stopu. Ve společnosti je situace zpočátku jiná – začne se tím, že se vyprávějí veselé příhody a ty špatné se nepřipomínají, jsou pozapomněny, aby nekazily náladu. Nakonec se ale celá debata přesune do nostalgického lamentování, jak to dříve bylo všechno lepší: „Jo, to byly časy, to už nikdy nebude.“ Obojí je patologicky zhoubné.
Vzpomínáním (hlavně v kruhu vrstevníků, nebo když někomu mladšímu vyprávíte, jaké to tehdy bývalo) na minulost tak, že tenkrát bylo vše snadnější, levnější, krásnější, vy jste měli více možností, byli zdravější, silnější, hezčí, chytřejší atd., vlastně říkáte, že dnes je to horší a podle logiky to bude ještě horší i v budoucnosti. Udělali jste tím jasnou prognózu – postupně se to zhoršovalo a klesavý trend do mínusových hodnot pokračuje. V psychologii znamená nostalgie chorobný stesk po minulých dobách, které si člověk obvykle idealizuje a přisuzuje jim přirozenost, řád, klid, slušnost, prostotu atp. v protikladu k přítomnosti. Promítá tedy do minulosti, co mu v současnosti chybí. Důvodem může být ztráta životních jistot, zlomová negativní událost anebo – a to nejčastěji – prosté stárnutí. Nechte minulost minulostí. Vzpomínejte jen na to dobré a neduhy či nepříjemnosti nechte plavat, budou postupně ubývat a slábnout, až zmizí úplně.
Pokud jde o viny z minulosti, je to problém mnohých z nás. Takový člověk má za to, že si lepší život nezaslouží, že ho není hoden, protože v minulosti udělal to či ono. Anebo naopak, co všechno pro lepší život neudělal. Občas mu probleskne hlavou: „Tohle přece já získat nemůžu. Já! Tss, takový člověk…“ Omyl, vážení, můžete. Všichni jsme byli za své viny potrestáni a třeba o tom ani nevíme – viz Trestný bumerang. Svůj závadný čin jste splatili třeba jinak a ani o tom nevíte. Za všechno zlé, co jste provedli svým bližním, jste jistě již také potrestáni byli. A nemuselo to být nutně ve společenské rovině. Každý člověk má svědomí a to ho ztrestá samo, když společnost selže. Pamatujte si, že pokud jste vy odpustili všem, co vám kdy něco provedli, je odpuštěno v rámci rovnováhy i jimi vám.
Málokdo si dokáže přiznat, že příčinou většiny problémů je on sám. Mnohem pohodlnější je najít viníka. A tak hledáme a máme pak život plný viníků. Ospravedlňujeme se, hledáme výmluvy a tvoříme podivuhodné konstrukce, abychom ze sebe smyli vinu. Jenže ona nezmizí, přichází neustále a provází nás celým životem. Když si jednou provždy přiznáte, že za svůj život jste odpovědní jen a pouze vy, spadne z vás toto břímě hledání a obviňování a budete mít čistou mysl, abyste pokračovali ve svém životě jinak a lépe.
Přestavte si minulost jako jedinou cestu a přítomnost jako rozcestí s nekonečně mnoha cestami. Neohlížejte se zpět, vyberte si svou vysněnou cestu a jděte po ní.
A tím končí možná zde poslední Loydova úvaha, k níž bych si dovolil přidat pár skromných řádků.
Pokud se už chcete svou minulostí zabývat, tak se neohlížejte do tmy, ale do světla. Tam najdete ty dobré inspirace pro svůj budoucí život, ve tmě můžete jenom tápat a znovu se utopit. Jak píše Loyd, nemá smysl se neustále trápit něčím, co se vám v minulosti nepovedlo, co se pokazilo, kdy jste někomu ublížili atd. Připomenout si to samozřejmě můžete, ale jenom takovým způsobem, abyste z toho něco pozitivního pro svůj další život vyvodili. Když se dostanete do nějakého špatného stavu, tak si vzpomeňte, jak jste něco podobného kdysi zvorali a že tudy cesta nevede.
Někdy se v podobných situacích také poučuji ze svých minulých chyb, avšak mnohem častěji si vybavuji situace, kdy se mi něco úžasného povedlo, kdy jsem si s nějakým životním zádrhelem skvěle poradil atd. A to mě znovu postaví na nohy. Zase v sobě najdu sílu a sám sebe takového, s kým mi může být moc dobře.
Něco jsem už o tom utrousil v Cestě do dětství a ohlížení se do tmy byla věnována Cesta do Ďáblického háje.
Zdroj: Simon Loyd, Indigový svět - Transformace kreativních myšlenek do reality podle kvantové fyziky
14.10.2013, 00:00:11 Publikoval Luciferkomentářů: 26