Neviditelný čert

Od posledního svátku jurodivých, který jsem zde již podruhé za sebou oslavil výňatkem z knížky Viktora Farkase Žijí nesmrtelní mezi námi?, celé to týdenní čekání na další svátek jurodivých ještě neuběhlo, přesto jsem se rozhodl, že onu svým způsobem mýtickou knížku zase oživím. Proč? Když jsem včera po půlnoci vyrazil z již ne zcela uchopitelných příčin na lodžii, spatřil jsem vůkol samou mlhu a v ní jeden mýtus za druhým. Takže proto. Ten dnešní výňatek se konečně dobere od Atlantidy až k duté Zemi. Předávám slovo Viktoru Farkasovi:

Lucifer

Věděli jste, že Giacomo Casanova (1725-1798) nebyl jen proslaveným milovníkem žen, ale i velice vzdělaným mužem s literárními ambicemi? V roce 1788 vydal tento jistě pozoruhodný muž pětidílný epos Icosameron - Edouard a Elisabeth aneb Cesta do nitra zeměkoule. Stojí za přečtení nejen kvůli excelentnímu stylu a důkladné sociální kritice, ale především kvůli podivuhodným myšlenkám a vědeckým spekulacím. Casanova v románu předjímal například užívání elektřiny. Popisuje však i cestu do podzemního světa, jenž je obydlen tzv. velkými malými, to znamená bytostmi malého vzrůstu, ale velkého ducha.

Představa Tibetu či Himaláje protkaných tunely a jeskyněmi je rozhodně fantastická. Avšak Casanova není se svým tvrzením o rozlehlých podzemních prostorách osamocený. Podobné zvěsti se vyskytují na celém světě. Například peruánští a bolivijští indiáni kmene Ouechua jsou přesvědčeni, že se pod Andami nalézá rozsáhlá síť podzemních cest. O světě pod zemským povrchem vypovídají mnohé náboženské spisy, legendy a mýty. Když kupříkladu Gilgameš, legendární hrdina sumersko-babylonského eposu, navštívil svého předka Utnapištima, sestoupil do nitra země. Tam (do podsvětí) se vydal i Orfeus, aby vyhledal svou Eurydiku. Odysseus se dostal na samotný konec západního světa a přinesl oběť, aby duše mohly vystoupit z podzemí na povrch a poradit mu. Podle některých pověstí byla do podsvětí vypuzena i Venuše. Dokonce i známý hamelnský krysař zmizel i s nešťastnými dětmi uvnitř hory.

Skoro každý národ má nějakou posvátnou vyvýšeninu, kde se buď scházejí bohové, nebo tam na svou příležitost čeká spící vojsko. A prakticky všichni významní bohové nebo nadlidští hrdinové strávili část dětství v podzemí. Dionýsos byl krmen v jeskyni, Jupiter se v jeskyni narodil, totéž platí pro Herma a Adonise… Mnoho národů si vypráví pověsti o sídle, jež „bohové stvořili pro první lidi“. Toto místo se vyskytuje i v indických, čínských a aztéckých bájích a nalézá se uprostřed země. Nejstarší legendy o duté Zemi tvrdí, že nitro planety je obýváno nejrůznějšími obřími bytostmi, démony, skřítky a dokonce mírumilovnou humanoidní rasou.

Mnoho starých spisů a rukopisů hovoří o „podsvětí“ jako o reálně existujícím světě, jenž však dnes degeneroval do podoby náboženského „pekla“. Staří Řekové a Římané se domnívali, že jejich bohové a bohyně jsou vyslanci civilizace žijící ve vnitřním světě. Podle východních legend pocházel první člověk z podzemního světa. Jedna hinduistická báje jde ještě dál: první člověk, Adam, je podle ní králem skupiny lidí, kteří se po velké katastrofě ukryli v nitru země a později se vrátili na povrch, aby založili novou lidskou rasu.

Kalifornští indiáni si vyprávějí pověsti podobné těm o Šambale a říši Agartha. Tajemným podzemním místem je však v jejich podání hora Shasta. Francouzský právník Louis Jacolliot si zapsal vyslechnuté informace o podzemním světě Agartha s obrovskými dutými prostory a rozsáhlou soustavou tunelů. Podzemní krajina se měla nalézat na severu, v pustinách Himaláje. Tyto legendy se opírají o četné sanskrtské zápisy a údaje ze slavných knihoven palmových listů. Jacolliot byl o pravdivosti pověstí pevně přesvědčen a pojednal o nich i ve své knize Historie panen z roku 1879: „Jedna z nejstarších pověstí zaznamenaných v chrámových archivech nebo předávaných ústně pojednává o tom, že před mnoha tisíci lety existoval velký kontinent osídlený lidmi, náležejícími k mocné civilizaci. Tento kontinent zahubila katastrofa… Existence oné civilizace je naprosto jistá a pro vědu by bylo velmi důležité a podnětné, pokud by se nalezly nějaké stopy činnosti jejích příslušníků, ať už jakkoliv skromné.“

Skrývají se někde pozůstatky tajemné civilizace nebo ne? Jedním z náznaků jsou neustále a mnoho set let se opakující zmínky o zelených světlech v podzemních jeskyních a prostorách - objevují se na všech světadílech. Podle tibetských lámů jsou himalájská tajná podzemní města osvětlována právě takovým zeleným světlem, které umožňuje pěstování obilí a zamezuje výskytu lidských chorob. Na identické tvrzení narazíme na druhé straně zeměkoule. Jihoameričtí domorodci znají pověst o tajemném zeleném světle vyskytujícím se v dolech, šachtách a jeskyních, ale i mezi zříceninami inckých měst. Do jednoho z tunelů v amazonské oblasti pronikl jistý badatel a rovněž on tvrdil, že v hloubce „svítilo něco, co se podobalo zelenému slunci“.

Za časů americké zlaté horečky, koncem devatenáctého století, vidělo mnoho zlatokopů poblíž hory Shasta záhadnou záři, jež se objevovala i za jasného počasí. Nemohlo se tedy jednat o blesky, ale ani o uměle vytvářené elektrické jevy, protože tamní oblast tehdy ještě nebyla elektrifikována. V novějších dobách se dosti často stává, že motory aut jedoucích po silnici kolem Shasty bez zjevného důvodu zhasnou. Na úbočích hory zuřil roku 1931 lesní požár, který náhle uhasila záhadná mlha. Ještě mnoho let byla zřetelně patrná linie obepínající vrcholek, přes niž se plameny nedostaly.

Los Angeles Times uveřejnil roku 1932 pozoruhodný článek. Jeho autor Edward Lanser napsal, že se poptával místních obyvatel v okolí Shasty a dozvěděl se, že se tam od nepaměti vypráví o tajuplném sídlišti uvnitř hory. V podzemním městě prý přebývají lidé vysokých postav a ušlechtilého vzezření. Obchodníci tvrdí, že tito neznámí se občas, i když velice zřídka, objevují v jejich krámech a nakupují. Platí prý vždy zlatými zrnky, jež mají daleko vyšší hodnotu než nakoupené zboží. Někdy je místní lidé zahlédnou v lese, ale bytosti v takovém případě rychle odejdou nebo jednoduše zmizí ve vzduchu. Na úbočích hory byl už také několikrát spatřen podivný dobytek, nepodobající se žádnému známému živočišnému druhu. Ještě záhadnější jsou létající objekty, které se rovněž pohybují v okolí hory. Nemají křídla, létají zcela bezhlučně a přistávají i na moři. Nachází se uprostřed Shasty skutečně „nebeské město“, jak tvrdí indiánské pověsti? Unikli jeho obyvatelé přírodní katastrofě pomocí létajících strojů? Existuje nějaký důkaz, že se v nitru planety skrývá cosi, o čem vědci nechtějí nic slyšet?

V roce 1965 zveřejnil speleolog dr. Antonín Horák v National Spaeological Society News zprávu o podivném objevu, jenž učinil již před jedenadvaceti lety. Tehdy, roku 1944, velel dr. Horák československé partyzánské jednotce. Po přestřelce s německými vojáky ho spolu se dvěma kamarády odvedl místní sedlák do jeskyně poblíž města Lubochňa. Ve zprávě je dokonce uvedena přesná poloha místa: 49.2 stupně severně, 20.7 stupně východně. Jeden z mužů se jmenoval Martin a byl těžce raněný, oba další, jistý Jurek a sám dr. Horák, byli velice vyčerpaní. Postarali se o Martina, jak jen to v primitivních podmínkách bylo možné, a pak upadli do hlubokého spánku. Muži nemohli jeskyni opustit, dokud se jejich kamarád alespoň trochu nezotaví. Proto v ní zůstali. Nedbali na sedlákovo varování, aby se zdržovali jen poblíž vchodu. Horák se vydal prozkoumat jeskyni do větší hloubky. Po určité době ztratila chodba svůj přírodní ráz. Horák si ve svitu baterky všiml, že stěny jsou najednou uměle opracované. Svažující se podlaha byla vydlážděna a stěny byly obloženy něčím, co připomínalo vápenec, ale hmota přitom měla úplně jiné vlastnosti.

Mladý partyzán se pokusil kus materiálu odloupnout, ale nešlo to. Proto vytáhl pistoli a vypálil proti stěně. Zazněla obrovská detonace a odražená kulka zmizela neznámo kde. Ani střela ale nedokázala ze stěny odlomit kousek neznámé hmoty. Po nárazu zůstal jen malý vryp. Horák se vrátil ke svým druhům. Společně s Jurkem se ještě jednou vypravili do uměle vybudované chodby, ovšem ani tentokrát nic nového nezjistili. Autor svůj článek z roku 1965 uzavřel otázkou: „Kdo prorazil onu chodbu směřující do nitra hory? Byli to lidé? Nebo je snad chodba potvrzením Platonova výroku o existenci dávných civilizací disponujících technologiemi, jež se vymykají naší představivosti?"

Zdroj: Viktor Farkas, Od Atlantidy k duté Zemi

16.10.2013, 00:00:12   Publikoval Luciferkomentářů: 5