Jak spolu souvisí kopřiváky (což je takový druh vojenské uniformy) a penicilin (což je takový antibiotický druh plísně)? Na první pohled patrně nijak. Při hlubším pohledu by se tam však nějaká souvislost možná dala najít. V každém případě jsem je propojil do jednoho celku, z prvního pohledu hlavně proto, že v zde již mnohokráte zmiňovaném zdroji po sobě takto následují.
Lucifer
Někteří pamětníci převážně mužského pohlaví se s kopřiváky možná setkali při výkonu vojenské služby. Jak jsem zaznamenal na internetu, je o ně tu a tam zájem dodnes i mimo vojenskou službu. Docela by mě zajímalo, kolik z těchto znalců ví, proč se tomuto vojenskému oděvu skutečně říká kopřiváky. Přiznám se, že jsem to až doteď nevěděl, a to jsem se s kopřiváky setkal na vojenské katedře během svého studia v Brně, což ovšem trvalo jenom krátce, neboť jsem tu katedru urychleně opustil. Myslel jsem si, že ten název vznikl díky jejich vzhledu, a taky proto, že ten oděv byl poněkud pichlavý, i když nepálivý. Uniformy „kopřiváky“ byly vynalezeny za 1. světové války pro německou armádu a dělaly se z kopřiv.
Během 1. světové války docházely Německu i Rakousku zásoby bavlny. Ve snaze najít vhodnou náhražku narazili vědci na důmyslné řešení: smíchání malého množství bavlny s kopřivami – konkrétně s houževnatými vlákny kopřivy dvoudomé (Urtica dioica). Aniž zahájili jakoukoli systematickou produkci, Němci v roce 1915 vypěstovali 1.3 milionu kg tohoto materiálu, a v následujícím roce dokonce 2:7 milionu kg. Po krátkém boji se roku 1917 Britové zmocnili dvou německých kombinéz a rozbor jejich složení přinesl překvapení.
Kopřivy mají oproti bavlně v zemědělství řadu výhod. Bavlna totiž vyžaduje rozsáhlé zavlažování, roste pouze v teplém podnebí, a má-li se pěstovat ekonomicky, vyžaduje značné ošetřování pesticidy. Navíc nehrozí, že by „kopřivový kabát“ svého nositele popálil, protože žahavé chloupky – drobné injekční jehly tvořené oxidem křemičitým a naplněné jedem – se při výrobě odstraní. Používají se pouze dlouhá vlákna ze stonku. Němci rozhodně nebyli první, kdo na všestrannou užitečnost této rostliny přišli. Archeologické nálezy z celé Evropy dokládají, že se kopřivy používaly desítky tisíc let k výrobě rybářských sítí, motouzu a látek.
Hospoda The Bottle Inn v anglickém Dorsetu pořádá každoročně mistrovství světa v pojídání kopřiv. Pravidla jsou přísná: žádné rukavice, žádné léky na znecitlivění úst (kromě piva) a žádné zvracení. Vtip zřejmě spočívá v tom, že musíte složit svrchní část kopřivového listu, prostrčit mezi rty a spláchnout pivem. Kopřiva na sucho pálí, jak se říká. Vítězem se stává ten, kdo za sebou po uplynutí jedné hodiny zanechá nejdelší sled oholených stonků. V době vydání zdroje byl rekord 14.6 m u mužů a zhruba 8 metrů u žen.
Kopřivy i kopřiváky jsme nakonec spláchli pivem, a teď si pojďme říct něco o tom, kdo objevil penicilin, což nás v konečném důsledku dovede až k sýrům. K tomu závěru bych předem rád podotkl, že už to trvá nejméně rok, co jsem si oblíbil sýr niva. Při pojídání této lahůdky se moje duše doslova rozplísní až k dosahu těch nejvyšších penicilinových výšin.
Kdo tedy objevil penicilin? Sir (ne sýr, ten bude až na konci) Alexander Fleming je v seznamu kandidátů hezky vzadu. Beduíni v severní Africe vyrábějí z plísně na oslích postrojích léčivou mast už tisíc let. Roku 1897 tento princip znovu objevil mladý francouzský vojenský lékař Ernest Duchesne, když pozoroval arabské podkoní, jak používají plíseň z vlhkých sedel k léčbě odřenin na koňském hřbetě. Provedl důkladný výzkum, při kterém plíseň označil názvem Penicillium glaucum a použil ji k léčbě tyfu u morčat, přičemž zaznamenal její ničivý účinek na bakterii Escherichia coli. Jednalo se o první klinicky otestované použití léku, který později dostal název penicilin.
Výsledky svého výzkumu odevzdal jako doktorskou práci a naléhal, aby se ve výzkumu pokračovalo; Pasteurův institut však ani nepotvrdil převzetí jeho díla – možná proto, že Duchesneovi bylo teprve třiadvacet let a byl to zcela neznámý student. V dalším bádání mu zabránily povinnosti v armádě a roku 1912 zemřel v zapomenutí na tuberkulózu – nemoc, kterou jeho objev později pomohl léčit. Duchesne se dočkal posmrtného uznání roku 1949, pět let poté, co Sir Alexander Fleming převzal Nobelovu cenu za znovuobjevení antibiotických účinků penicilinu.
Fleming roku 1929 vymyslel slovo „penicilin“. Náhodou si všiml antibiotických účinků plísně, kterou identifikoval jako Penicillium rubrum. Ve skutečnosti se v názvu druhu zmýlil. Charles Thom jej o řadu let později správně označil jako Penicillium notatum. Plíseň se původně nazývala Penicillium proto, že pod mikroskopem prý vypadaly její sporami opatřené výstupky jako malinké štětečky. Latinsky se písařský štětec řekne penicillium (od téhož slova je odvozeno i anglické pencil, tužka). Ve skutečnosti buňky plísně Penicillium notatum připomínají něco poněkud strašidelnějšího, a sice ruce lidské kostry (viz Tom Volk's Fungus of the Month for November 2003).
Penicilin je obsažen i v sýrech jako Roquefort, Hermelín, Camembert, Brie a, jak již bylo naznačeno, Niva (viz Sýry).
Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti (Co je PRAVDA, a co je úplná BLBOST?)
28.10.2013, 00:00:20 Publikoval Luciferkomentářů: 0