Po celkovém přehledu exorcismu si pojďme něco povědět o jeho historii. O démonických bytostech a způsobech vymítání se zmiňují starobylé kultury už od dávných Babyloňanů a egyptských faraonů. Výraz démon pochází z řeckého daimon či daimonion, což znamená „být divý“. Slovo satan pochází z hebrejského označení pro „odpůrce“ nebo „protivníka“ a slovo ďábel z latinského diabolus a řeckého diabolos. Mezi další pojmenování užívaná v křesťanství patří Lucifer, Belzebub, Zebulun, Meridian a Bélial. Jinak řečeno, v rámci staletí a kultur nebyl přezdívek uznávající přítomnost centrální síly zla nedostatek.
Lucifer
Judaismus, islám a další náboženství obsahují prvky exorcismu, očistné rituály či „oproštění“, jak to nazývají protestanti. Avšak pouze římskokatolická církev tento postup tak důkladně kodifikovala a institucionalizovala. Víra v ďábla v průběhu historie stoupala a slábla, trvale však rostla ve středověku, kdy lidé připisovali vinu za problémy, přírodní katastrofy, nemoci a jakékoli jiné potíže hordám démonů. Byla to bouřlivá doba i pro církev zaplavenou korupcí a bojující s revolucí ze strany reformně naladěných pokrokářů, kteří se nakonec odtrhli, aby vytvořili církev protestantskou.
Křesťanství vychází z judaismu. V nejstarších dobách se ti, jimž dnes říkáme křesťané, považovali za pravověrnou větev judaismu, následující rabbiho zvaného Ježíš, který, jak již bylo řečeno, je považován za prvního velkého křesťanského exorcistu. A je mnoho takových, kdo studují Bibli a vidí ďábla jako zlou sílu, přítomnou v Hebrejské bibli, ve Starém zákoně. Tam ho jiní nalézt nedovedou a prohlašují, že v křesťanském Písmu ďábel poprvé ožívá v závěrečné knize Nového zákona (Zjevení) a že to, jak je znám dnes, se vyvinulo až během dalších století křesťanství.
Podle některých badatelů popisují běžné překlady slova satan ve Starém zákoně někoho, kdo je pouze protivníkem, žalobcem, nebo někoho, kdo stojí v cestě. Nemá nejvyšší moc nad zlem, ani nad ničím jiným, Satan je spíše znázorněn jako jistý druh byrokrata u Boží rady, pod Božím vedením. V Novém zákoně se Satan stává něčím, co je pro nás dnes srozumitelnější. Změní se z člena Božího doprovodu v někoho, kdo stanul proti Bohu. Ďábel se stal dostatečně troufalým, aby pokoušel Ježíše v pustině. Ježíš bojuje se zlem, které na sebe podle některých badatelů bere podobu Satana. V tomto boji má prý Ježíš moc uzdravovat nemocné vyháněním démonů, čemuž by se dalo říkat exorcismus. Právě ke konci knihy Zjevení má ďábel konečně armádu démonů a tělo. A jak strašné tělo! „Drak veliký ryšavý ukázal se, maje hlav sedm a rohů deset, a na těch hlavách svých sedm korun. Jehož ocas strhl třetinu hvězd s nebe, a svrhl je na zem.“ (Zjevení 12.3-4, BK). Do boje vstupuje archanděl Michael se svou vlastní armádou a poráží Satana s jeho démony. Někdo však věří, že ďábla a jeho démony je nutno znovu porazit v exorcismu.
Po dobu zhruba patnácti set let po Ježíšovi však exorcismus nebyl tak běžný, jak se stal potom. Exorcismus sílil právě v době, kdy církev – a její věrní – vnímala smrtelné nebezpečí pro tradici, uznávanou hierarchii a systém, jímž církev udržovala věci tak, jak se předpokládalo, že by měly být. Zatímco v Evropě se jedni domnívali, že rozvoj vědeckých teorií by mohl zodpovědět nějaké otázky, a snažili se umístit vědecké poznatky vedle křesťanské doktríny, byla spousta jiných, kdo soudili, že základní náboženské i světské staleté pravdy jsou znehodnocovány. Církev ztrácela monopol na pravdu a spolu s ním ztrácela kontrolu nad soudržností společnosti. Tato hrozba byla ještě silnější v Itálii, kde Vatikán ovládal svět sekulární i religiózní.
Je asi něčím víc než jen náhodnou shodou okolností, že zhruba ve stejnou dobu byli do této kontroverze v severní Itálii hluboce vtaženi a na opačné strany postaveni dva slavní mužové.
Prvním z nich byl Galileo Galilei, narozený v Pise v r. 1564, který stanul proti hluboce přijímanému názoru, že moudrost pramení z absorbování učení prvních myslitelů a především ze současných katolických interpretací Bible. Galilei prohlašoval, že pro pochopení povahy věcí je spíše třeba používat pozorování a experiment. Jeho počáteční práce nyní působí elementárně, avšak jeho neortodoxní přístup se nakonec stal součástí základů vědeckého bádání. Nicméně ještě za Galileiho života se církev cítila jeho výzkumem tak podvracena, že jej vsadila do žaláře a hrozila něčím mnohem horším. Galilei sestrojil dalekohled a odhalil, že vesmír je mnohem komplikovanější, než učí církev. Dokonce tvrdil, že věda dokazuje, že Země se otáčí kolem Slunce. Církev prohlásila, že Písmo svaté učí pravý opak, a poslala inkvizici, aby napravila Galileiho mysl. Přesvědčení, že Země je středem vesmíru, podobně jako víra v démony, má počátky ve starověku a bylo převzato do křesťanské doktríny.
Druhý muž, otec Girolamo Menghi, se narodil r. 1529 ve Viadaně, osmdesát mil od Galileiho Pisy. Studoval teologii a stal se slavným badatelem jako Galilei. Menghiho práce však spojovala spisy o ďáblu a exorcismu, protože soubor názorů se od dob Bible výrazně změnil. Člověk evangelium zmodernizoval. Prostřednictvím Božské komedie poskytla Dantova fantazie v 13. století věřícím podrobný, precizní obraz pekla, na který mohli myslet během chvilek pokušení: peklo mělo devět kruhů zužujících se směrem dovnitř země a hříšníci byli shazováni do kruhu, který odpovídal jejich hříchům. Ve středu nejnižšího kruhu seděl Satan a požíral ty nejhorší z prokletých.
Otec Menghi byl zřejmě první učenec specializovaný na potíže, které vyžadují exorcismus. Vzal stovky post-biblických pouček o ďáblu a démonech – občas protichůdné teorie – a přidal své vlastní myšlenky. Kázal, že existuje mnoho typů démonů, v hierarchii hodností a funkcí připomínajících řecké a římské bohy, jež existovali nedlouho před Ježíšovým narozením a nedlouho po něm. Byli tu démoni, kteří žili skoro nad nebem. Ty nazýval „ohnivými“. Blíže k zemi žili jiní, o nichž Menghi prohlašoval, že jsou zpupní a způsobují u obětí domýšlivost. Démoni na zemi, Terrero, lákali své oběti světskými a nízkými pokušeními. Další se skrývali v mořích a jezerech a potápěli lodě. Jiní žili pod zemí, spolupracovali s kouzelníky a černokněžníky, a jiní se zase báli světla. Všichni byli prohnaní a pracovali s ďábelskou schopností předvídat budoucnost. Menghi tvrdil, že čarodějnice souloží s démony, učí se čarovat a uzavírat s démony spolky kvůli ovládání lidí.
Menghi vyjmenoval znaky osob posedlých démony či ďáblem. Jsou to: schopnost mluvit jazyky, které jim předtím nebyly známé; zjevení skutečností, které nemohli znát; nadlidská síla; náhlý, občas divoký odpor ke kněžím a svátostem; hluboká melancholie; přivolávání ďábla na pomoc; zvracení neobvyklých předmětů, jako jsou nože nebo kousky skla. Je to vlastně stejný seznam, podle něhož postupují katoličtí exorcisté dodnes.
V r. 1576 otec Menghi publikoval rozsáhlou rukověť pro exorcisty. Popisovala každý krok, který musejí učinit, znění modliteb, kdy učinit znamení kříže, kdy by měl kněz položit na oběť štólu a tak dále. Církev pak vydala svou vlastní příručku pro exorcisty, s mnoha totožnými instrukcemi, velmi podobnými směrnicím současným. Dílo otce Menghiho bylo Vatikánem schváleno.
S Galileim to probíhalo úplně jinak: byl předveden před inkvizici. Papež Urban VIII., Galileiho dlouhodobý osobní přítel, vědce uvěznil a uvrhl do hladomorny. Tváří v tvář papežovým výhrůžkám nejvyšším stupněm mučení se nyní zestárlý Galilei vzdal. Odpřisáhl, že se mýlil, když tvrdil, že Země se otáčí kolem Slunce, a prosil, aby byl ponechán při životě. Ukázalo se, že víra je opravdu mocnější než věda.
Zdroj: Tracy Wilkinsonová, Vatikánští exorcisté - Vymítání ďábla v 21. století
21.11.2013, 00:23:30 Publikoval Luciferkomentářů: 8