Po první části duelu skeptiků a cvokařů s exorcisty přicházím s druhou a poslední, která je zároveň i závěrečným pojednáním na téma exorcismus. Upřímně se přiznám, že prokousávání tím zdrojem mě už začalo docela unavovat. Na druhou stranu však musím říci, že jsem se v tomto oboru velice poučil, že jsem v neskonalém údivu absorboval informace o tom, o čem jsem si myslel, že je už dávno zasuto a utopeno v nějaké středověké historické bažině. Není. Ale netýká se to jenom exorcismu. Těch středověkých bažin se vynořuje celé množství na všech možných kulturních frontách. Lidé obklopeni úžasnou technikou, vědeckými poznatky a tak dále z nějakých zvláštních příčin hledají útočiště v neskonale ubohém primitivismu. Jaké jsou ty „zvláštní příčiny“? Máte se nad čím zamýšlet, přičemž bych k tomu chtěl podoktnout, že jsem tady už na to nesčetněkrát narážel.
Lucifer
Maurizio de Vanna, psychiatr z Terstské univerzity, hovořil s mnohými exorcisty, především z oblasti Terstu v severní Itálii. Konstatuje, že trans navozený exorcistou je jiný než stav vědomí, jehož dosahuje při tradiční hypnóze. V transu při exorcismu si subjekt dokáže udržet schopnosti, které normálně má.
Jedním z nejběžněji uváděných odborných vysvětlení toho, co se děje v mozku, když si někdo o sobě myslí, že je posedlý, je disociace. Disociace je rozštěpení mozkových procesů, které jsou normálně integrované. Jinými slovy je to situace, kdy spolu části mozku navzájem „nemluví“, a co je nejdůležitější, nemluví ani s hlavním vědomím, s částí mozku určenou pro „uvědomování si sama sebe“. Tyto části pak spouštějí autonomní chování, které si dotyčná osoba neuvědomuje nebo je vědomě neočekává. Pokud je takové chování netypické nebo nějakým způsobem závadné, je daná osoba velmi ochotná svalovat vinu na zlovolné vnější síly. Společnost obecně, velmi religiózní rodina či pověrčivé městečko mohou takový závěr jen podpořit. Je typické, že v počátečních stadiích schizofrenického onemocnění se člověk pokouší vysvětlit, ospravedlnit a racionalizovat své problémy v kontextu a prostřednictvím myšlenek, které jsou pro jeho sociální skupinu přijatelné.
Co způsobuje, že tyto části mozku tak řečeno jednají samy za sebe a spouštějí nedobrovolné činy? Mohly by to být potlačované emoce, prožité trauma, skrývaná sexuální touha, nebo náhlý projev vzpoury, jinak přemáhaný. Mohlo by to být hodně věcí. Dojde k tomu, když je „kontrolní systém“, jak říkají psychologové, tedy ty části mozku, které řídí chování, oslabený nebo zmatený. V extrémním případě se disociace stane základem pro četné poruchy osobnosti.
Daná osoba se může vážně cítit „posedlá“, ale pokrok v neurovědách nabízí vysvětlení, které odporují religiózní či mystické interpretaci, poznamenává Barry L. Beyerstein, psycholog z kanadské Univerzity Simona Frasera. Předpokládanou paranormální aktivitu sám rozsáhle studoval a zde je výňatek z jeho článku Dissociative States: Possession and Exorcism, který vyšel ve sborníku The Encyclopedia of the Paranormal:
V mozku neustále probíhá mnoho dějů, a když jsou výstupy neřízeného mechanismu postoupeny systému sebeuvědomování, může dojít k silné tendenci domnívat se, že odpovědnost nese manipulace zvnějšku (spíše než poloautonomní součást našeho vlastního mozku). Přesně tak se to v daném okamžiku vlastně i jeví.
Jelikož si neuvědomujeme rozhodnutí, k nimž dochází při procesech, které jsou momentálně mimo střed pozornosti, můžeme se zmýlit, jestliže se snažíme určit (tj. vědomě, po události), proč jsme se pustili do nějaké akce, která vypadala, že se odvíjí bez jakéhokoliv uplatnění vůle nebo řízení. … Při správných kulturních i osobních podmínkách je pohotově k dispozici odpověď, za nitky musely tahat tajemné vnější síly.
Navíc hodně z chování, které se projevuje u lidí prohlašujících, že jsou posedlí, odpovídá tomu, co lidová kultura i církev spoustu let za projev zásahu démona. Při exorcismech je v projevech pacientů patrná jistá uniformita. Na jakési nevědomé úrovni si může osoba, která vstupuje do exorcismu, uvědomovat, že se od ní očekává, že bude mluvit hlubokými hlasy a proklínat kněze. Dr. Romolo Rossi, výtečný psychiatr, označovaný někdy svými kolegy za italského Freuda, říká, že osoba, která se domnívá, že je posedlá, si často vytváří ve své mysli ďábla, který je hrou její vlastní osobnosti. „Ďábla můžete vidět jako odvrácené superego. Démon přichází zevnitř z nás. A kdo je ten démon? Je vytvořen v našem stylu, ve stylu, který v sobě každý z nás má a který démonovi propůjčuje. Není těžké objevit v každém z nás možnost vyvolat takového démona, ďábla, který může vyjít ven a ukázat nám protějšek našeho ideálního já.“
Kromě hypnózy a autosugesce existují další způsoby, jak vysvětlit téměř každý prvek chování pozorovaného během exorcismů a spojovaného s předpokládanou démonickou posedlostí. Každý symptom je možné uvést na pravou míru. Kupříkladu nadlidská síla. Je dobře známo, že adrenalin kolující v žilách ve chvíli stresu nebo krize může mít za následek dočasné vyvinutí síly, která převyšuje normální schopnosti. Anebo vyvinutí mluvení v jazycích, které pacient nemůže znát. Kritikové upozorňují, že v mnoha případech onen jazyk nezná ani exorcista. Pacient řekne jedno nebo dvě slova v jiném jazyce (v dnešní globalizované pop kultuře je není těžké pochytit), do toho se přimísí nějaká hatmatilka, a kněz to interpretuje jako znalost cizího jazyka. Navíc glossolalie, mluvení jazyky obvykle spojované s pozitivním zásahem spíš ze strany Boha než démona, je podle některých studií jakýmsi rutinním, rytmickým jazykovým kódem, v němž převládají samohlásky a hravé vyjadřování a dokáže pozměnit stav vědomí mluvčího. Může dotyčnou osobu přivést do transu. „Jazyky“, jimiž mluví někteří pacienti, se dají vysvětlit podle podobného vzoru, i když zatímco glossolalie může mít příznivý, uklidňující vliv, dlouhé tirády během exorcismu ho nemají. Odpor k posvátným symbolům může zase být klasickým projevem obsedantně-kompulzivního chování, kdy pacient cítí zdánlivě nezvladatelnou touhu klít v kostele, a tak dále.
Lékaři zjistili, že určité množství lidí pociťuje uspokojení, když se domnívají, že jsou posedlí, že byli „vyvoleni“, byť v negativním smyslu. Přehlédnutí vážného onemocnění vedlo k tragédii s řadě úmrtí v exorcismech, které se nezdařily ve Spojených státech – kde se vyrojily stovky nekatolických exorcistických kněží – a v Mexiku. Častěji se však vyskytuje záludnější problém: pacient, ukonejšený vírou, že exorcismus pomáhá a že je správným lékařem, nevyhledá pomoc v případě vážného psychického nebo tělesného onemocnění. „Já si nemyslím, že je to šílené. Je to ještě horší,“ prohlásil filosof Sergio Moravia a Florentské univerzity. „Exorcismus je pozůstatek středověkých praktik, naprosto postrádající jakýkoli rozumný základ. Je to podvod. Někomu, kdo je velmi nemocný, něco slibujete, a přinejlepším mu nabízíte jakousi dočasnou kúru.“
Překvapením není, že lékaři a vzdělaní lidé odmítají fenomén démonického vlivu jako žvást, překvapením ovšem jsou ti z nich, kdo se domnívají, že se to stát může. V katolické Itálii je do tohoto procesu zapojena skupina lékařů a k možnosti posedlosti jsou vstřícní. Prohlašují, že věda nedokáže vysvětlit všechno a v některých obzvlášť zarážejících případech může duchovní terapie pacientovi prospět víc než léky a tradiční psychoanalýza.
Pro nejzbožnější katolíky může být víra v démony a exorcismus nejvyšším důkazem náboženského přesvědčení. Jenže pokud se čísla uváděná Italskou asociací psychiatrů a psychologů, že exorcismus každoročně vyhledávají tisíce Italů, blíží pravdě, pak se až mnoho lidí uchyluje k proceduře, o níž dokonce i mnozí kněží tvrdí, že by měla být krokem poslední záchrany. Míra, v jaké někteří členové duchovenstva tuto formu nadpřirozené hysterie podporují, je znepokojivá. Někteří psychiatři nicméně tvrdí, že mírný exorcismus může mít dočasný placebo efekt, který pacientovi může krátkodobě pomoci. Potenciál většího poškození v sobě skrývá dlouhodobá závislost na exorcismu.
Lidstvo bude navždy mít potřebu zápasit se zlem, čelit hrůzám a vyrovnávat se s tragédiemi. Hranice a meze lidského chápání se neustále rozšiřují. Moderní společnost bude pokračovat v hledání cest, jak smířit víru a poznání. Jak však praví sociolog Lorenzo Montali, je důležité udržovat mysl otevřenou. Ale ne otevřenou tak, aby nám vypadl mozek.
Zdroj: Tracy Wilkinsonová, Vatikánští exorcisté - Vymítání ďábla v 21. Století
A tím jsem s exorcismem definitivně skončil.
29.11.2013, 00:00:22 Publikoval Luciferkomentářů: 1