Neviditelný čert

Prezident Obama vystoupil na obranu střední třídy, která trpí neúměrným zvyšováním daní, důsledky nezaměstnanosti, zvyšováním cen a snižováním příjmů. Potíže střední třídy jako nositele stability jsou vážnými potížemi pro celou zemi. Ne, nebude následovat pojednání o politických a ekonomických problémech, jenom několik postřehů o vývoji společenské většiny, jež je zhusta opovrhována a proklínána. Vycházím z díla nobelisty Saula Bellowa, amerického židovského spisovatele (1905 – 2005), jehož rodiče přišli do Ameriky z Petrohradu. Vliv ruské literatury se u Bellowa nezapře.

Stella

Saul Bellow: Planeta pana Sammlera (V Americe vyšlo roku 1970):

Jeho málem usmrtili. Byl svědkem usmrcování jiných. Sám někoho usmrtil. Věděl, že je to PŘEPYCH. Není divu, že si knížata tak dlouho osobovala PRÁVO beztrestně VRAŽDIT. Na nejnižším společenském dně také vládne beztrestnost, protože nikomu na tom nezáleží, co se děje. Mezi těmi brutálními krvavými masami se krvavé zločiny často pomíjejí. A přímo na vrcholu starobylá imunita králů a šlechticů. Sammler soudil, že tohle je pravý důvod revolucí. Za revoluce odejmete privilegia aristokracii a přerozdělíte je. Co znamená rovnost? Znamená to, že všichni lidé jsou přátelé a bratři? Ne, znamená to, že všichni patří k elitě. ZABÍJET JE STAROBYLÉ PRIVILEGIUM. Proto se všechny revoluce zvrhávají v krvavou lázeň. Gilotiny? Teror?

Pouhý začátek - nic. Pak přijde Napoleon, gangster, který celou Evropu vykoupe v krvi. Pak přijde Stalin, pro něhož opravdu největší výsada moci spočívala v neomezené rozkoši z vraždění. Tohle je zřejmě pravý smysl boje o moc…  A ÚDĚLEM STŘEDNÍCH SPOLEČENSKÝCH VRSTEV JE ZÁVIST A ZBOŽŇOVÁNÍ TÉ MOCI ZABÍJET. Jak jsou takoví středostavovští Sorelové nebo Maurrasové u vytržení – nad rukou, která autoritativně svírá nůž. Jak vřele milují toho, kdo je natolik silný, že vezme krvavou vinu na sebe. Před nimi se ELITA prokáže právě SCHOPNOSTÍ VRAŽDIT.

Takoví lidé chápou světce jako někoho, kdo v duchu dokázal čelit plamenným záchvěvům zločinu v nejniternějších tkáních srdce. Superman podrobí sám sebe zkoušce, když sekyrou rozpoltí lebky stařen. Rytíř víry, jenž dokáže podříznout hrdlo Izákovi na božím oltáři. A teď se zrodila idea, že jedinec může znovu nabýt nebo i vytvořit identitu zabíjením, protože tak se vyrovná komukoli, vyrovná se těm největším. Člověk mezi lidmi umí vraždit. Je to patricij. Střední třída nezformulovala žádné nezávislé zásady cti. Proto nemá proti oslnivému kouzlu zabijáků žádnou obranu. STŘEDNÍ TŘÍDĚ SE NEPODAŘILO SVOŘIT VLASTNÍ DUCHOVNÍ ŽIVOT, když všechny SÍLY NAPŘELA NA ROZHOJNĚNÍ MATERIÁLNÍCH STATKŮ, a proto teď stojí před katastrofou. A také, jak svět podlehl rozčarování, duchové a démoni vyhnaní z povětří, jsou vpouštěni dovnitř. Rozum uklidil a vyzdobil příbytek, ale poslední stadium bude možná horší než první.

Tak uvažuje polský žid pan Sammler, emigrant žijící nejprve v Anglii, poté v Americe. Přežil vlastní smrt, když se jako lidská troska dostal z hromadného hrobu.  Z odstupu, který je u jiného Newyorčana nemyslitelný, hodnotí Ameriku jako zemi, kde kvete šílenství. Protože šílenství je snaha vzbudit zájem a je také základní formou náboženského života. Ale i toto šílenství, jako záliba v extrému, je zinscenované. Protože všichni pilně pracují a pečlivě plní své úkoly. Ale tito disciplinovaní lidé hluboce nenávidí nedisciplinované. A tak se TŘÍDA UKÁZNĚNÝCH stává hlubokou ZÁSOBÁRNOU NENÁVISTI. Ve skutečnosti si přeje, aby všichni neukáznění byli pozabíjeni.

(Za šílenství se schovávají i velcí duchové, když chtějí dosáhnout něčeho významného. Protože je to nejjednodušší cesta k dosažení ideálů. Souvisí se snahou povznést se nad „všední život“. A tak se nadprůměrní odtrhují od vlastního druhu, neboť doufají, že se odpoutají od smrtelnosti…)

Pan Sammler na sklonku svého života pozoruje, jak se v civilizaci prosazují sebevražedné tendence.  Je možné, že věda, technologie a administrativa západní kultury budou přejaty v jiných společnostech, ale doma, v New Yorku, Sammler cítí hnilobu a neschopnost sebeobrany. Rozšířil se primitivismus, zvulgarizovaná exotika i erotika, rostou práva zločinců, kteří jsou nezřídka prohlašováni za sociální hrdiny, roste nevázanost, aristokratická nevěra je už běžná mezi všemi.  Je dobojován boj tří revolučních století, osvícenství trpce zvítězilo. A nakonec se ukáže, že největšími nepřáteli civilizace jsou rozmazlení INTELEKTUÁLOVÉ, protože proti ní ZAÚTOČÍ vždy v nejslabších chvílích. Ve jménu rozumu, nebo revoluce, nebo sexu, nebo svobody… Tolik Bellow.

Střední třída, měšťanstvo, buržoazie - symbol pokroku pro literáty Goethovy generace (Vilém Meister), až po vysmívanou a nenáviděnou třídu o století později. Třída, která bojuje o místo na slunci od středověku až po uznání za francouzské revoluce. Oblíbený terč nekonvenčních umělců nejméně po dvě století. Možná také proto, že jde o třídu nejpočetnější a nejviditelnější. S jejími příslušníky je člověk v každodenním styku, její chyby jsou jasně viditelné. V čase vytváření materiálních hodnot a zajišťování chodu státu nemá čas na filozofování ani na sebeobranu. Pokud jde o duchovní hodnoty, spokojí se s prověřeným náboženským vyznáním.  Protože nezvedá oči od své usilovné práce, nepostřehne ani, že prožívá zapouzdření do nehybného konzervativismu. Marto, Marto, pečlivá jsi… A když ji probudí veliký vůdce, který jí přesvědčí, že má navíc, že může dobýt svět, procitne, zajásá. Pozdě pochopí. Doba běžela okolo a na přemýšlení o důsledcích nebyl čas ani chuť.

Jak je možné, že kulturní, vzdělaný národ, jakým jsou Němci, dopustil apokalypsu? Bellow nachází odpověď. Němci, vždy disciplinovaní a nesmírně pracovití, našli způsob, jak odejmout prokletí vraždě. Když se dá vraždě banální, nudná podoba, stane se všední. Banalita je kamufláží hrůzy. Je to zastírací manévr tehdy, kdy potřebujeme umlčet svědomí. Když si Němci chtěli oddychnout od racionality, strojů a technologií, obrátili se k romantice, mýtům a estetickému fanatismu. Ale stroj ve smyslu systematických postupů zůstal. Protože SYSTÉM má základ v pracovním úsilí. ŽÁDÁ PRŮMĚRNOST. Ne velikost. V banalitě je skryta podrobenost Metodě. Nevybočovat, plnit povinnosti, skrytou nenávist vůči odlišným přehrát na elitu!

Jak si nepřipomenout Elfriede Jelinekovou nebo Th. Bernarda s jejich sžíravou kritikou rakouské korektnosti, pořádkumilovnosti, neochoty přiznat si skryté proudy, zato s ochotou lhostejného měšťáka neprozradit vraha. Jezera, domečky, kytičky, v suterénu fritzlovský sklep. Zjednodušené zobecnění? Pokud jde o národ, ano, pokud jde o MĚŠŤÁKA, ne. Temných stránek člověka se zbavit nemůžeme. Jen ten ventil musíme pomalu upouštět. Ve vypjatých obdobích historie, právě tak, jako v každodenním životě, se dá vypozorovat, jak obdivuhodně se „opatrní“ dokážou podpořit ve své zbabělosti – jak mají jeden pro druhého pochopení. Než dojde na lámání chleba.  Bližší košile než kabát.

V přemýšlení pana Sammlera, jinak spíš směšné figurky obyvatele velkoměsta, najdeme podobnost s kafkovským postojem Josefa K.. Obdivuhodně klidně, snad jen rozpačitě, Josef K. přijímá svůj ortel a sleduje, jak si zdvořilí pánové dávají přednost při manipulaci s nožem. Prostě to tak musí být! Je v tom jen nedostatek odvahy, uctívání daného řádu, nebo obyčejná pasivita? Je tohle všechno přijatelnější než odvaha ke vzpouře, která nese neznámé RIZIKO? Nebo jde o zvláštní podobu křesťanské POKORY? Raskolnikov, jehož v uvedeném úryvku Bellow nazývá Supermanem, dochází k závěru, že člověk se ze všeho nejvíc bojí udělat první krok.  A on ten krok udělá, on si zkusí, jestli má na to, být Napoleonem. Nepočítal se svědomím. Jako by si Bellow s Dostojevským notoval, když na konci knihy říká, že lidé hystericky rozehrávají svou INDIVIDUALITU, protože si myslí, že na to mají právo. Dožadují se výsad. Když nedosáhnou svého, prožívají utrpení, zoufalství, touží raději po nebytí. Přitom ani nevědí, jak má užitečný individualismus vypadat. Ale protože jsme živočichové nadaní géniem, v hloubi srdce všichni nosíme „smluvní podmínky své existence“. Přesto si necháváme rozkládat ego prostřednictvím historie, poezie, reklamy, novinařiny… Duch ví, že pravým účelem existence je jeho růst. To je bellowovský závěr.

Společenské třídě zajišťující prosperitu se říkalo „opora společnosti“. Stala se ovšem synonymem pro opatrnickou zbabělost, vyčkávání, pokrytectví, předstírání. Nakolik se přežila? Nakolik změnila podobu? Po té původní zůstal pojem měšťáctví a maloměšťáctví. A tento pojem dnes není vázán na společenské zařazení, na společenskou vrstvu či třídu. Tady už se pohybujeme v psychologické rovině. Podobně měšťanstvo obohatilo jazyk o další oblíbená spojení: malý člověk, obyčejný člověk. Mladá generace přirozeně vystupuje proti pokolení rodičů. Než se stane stejnou, v lepším případě podobnou. Nejproslulejší v posledním půlstoletí: hippies, rozhněvaní mladí muži… Bylo vždy. Přirozený vývoj, jemuž uniknou jen blázni. (Největší křiklouni, jako náš revoluční básník, jenž prošel v průběhu půlstoletí všemi směry kromě surrealismu  - na nějž nepochybně neměl - volal: Bijme ho v sobě! Bijme maloměšťáka! Sám se nechával obdivovat jako génius, považoval se za velkého revolucionáře, ač jeho způsob života byl podstatně jiný. Dělal dluhy, aby si udržel nadprůměrný životní standard…)

Stanislav Komárek v eseji Nebudeme jako oni s lehkou ironií uvádí zajímavý postřeh. Ze střední vrstvy pocházejí četní mladí vědci (např. molekulární biologové). Zprvu toužili vymanit se ze stereotypního života, jaký vedou jejich rodiče. Ale už v sobě mají jejich touhu po zajištěnosti. Když ne hmotné, tak duchovní. Středostavovská výchova u nich vedla ke strachu z hodně blízkých mezilidských kontaktů, k ovládání emocí, k určité podezíravosti, ke kontrole i sebekontrole. K oslabení spontánní radosti ze života. A protože nedovedou uchopit život bezprostředně, zmocňují se ho intelektuálně – neboť je to bezpečnější! Kdo sám žít neumí, radí jiným, jak žít. (Jo – takoví psychologové… Stella.)

Saul Bellow říká:

Jen blázen musí mít vždycky pravdu. Mít pravdu, to záleží především na vysvětlování. Z intelektuála se stal člověk vysvětlující. Otcové dětem, manželky manželům, lektoři posluchačům, odborníci laikům, kolegové kolegům, lékaři pacientům, člověk vlastní duši, všichni vysvětlují. Kořeny tohohle, příčiny tamtoho, dějiny, strukturu, důvody proč. Duše si žádá, co si žádá. Má vlastní, přírodou danou poučenost. Sedí nešťastně na superstruktuře vysvětlování, ptáčátko nebohé, a neví, kterým směrem se rozletět.

Inspirace:

Bellow, Saul: Planeta pana Sammlera, VOLVOX GLOBATOR, Praha 1998

Komárek, Stanislav: Hlavou dolů, Vesmír, Praha 1999

31.01.2014, 00:07:24   Publikoval Luciferkomentářů: 14