Neviditelný čert

Měla jsem velikou radost, když k nám měla přijet suverénní teta psycholožka s nemalou praxí v pedagogicko-psychologické poradně. Pošlu ji s hošíčkem na koupaliště, ona si s ním poradí jako odbornice, dítě bude v bezpečí a já získám klidné odpoledne! Její zděšení z mého návrhu bylo tak nelíčené, že mi to vyrazilo dech. Sama přece uplatňuje při výchově své Verunky všechny nejnovější poznatky, až si u nich doma člověk připadá jako barbar zabloudivší do experimentální laboratoře.  Ale hopsání u vody s dvěma malými dětmi odmítla jednoznačně. Tak jsem si vzpomněla na studenty psychologie, kteří občas pobývali v psychiatrické léčebně jako klienti… A vzpomněla jsem si i na oblíbeného psychologa, který si neví rady s vlastní dcerou opakovaně utíkající z domova. Přece jí všechno krásně naplánoval – proč na té prestižní škole neprospívá? 

Stella

Wolfgang Schmidbauer  mě mnoha svými zkušenostmi z prostředí tzv. POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍ překvapil, obsahem svých závěrů rozčaroval. Ne kvůli známému poznatku, že lidé pracující s jinými lidmi obvykle vyhoří a mají sami veliké osobní problémy. Ale zarazilo mě, jak autor vykládá DŮVODY, pro které si někteří práci tzv. pomocníka vybírají.

Leč – nelze mu nevěřit. Píše totiž jako novinář, který si vědomě udržuje nadhled, a zároveň jako zkušený a velmi vzdělaný terapeut. Zbavuje čtenáře iluzí a romantických představ. Nemám na mysli představy o mimořádné schopnosti a ochotě obětovat se pro druhé. Ale staví před nás skutečné pohnutky, které člověka k podobným profesím vedou. Vědět o nich je nezbytné pro odborníky, kteří terapeuticky s pomocníky pracují. Ale podle mého názoru je pro laika lepší o těchto pohnutkách raději nepřemýšlet. Práce učitelů, sociálních pracovníků, lékařů, psychologů a zdravotních sester s sebou nese riziko projevu tzv. sociálního syndromu – SYNDROMU POMOCNÍKA. Podle autora mají všichni lidé z této oblasti společnou určitou charakterovou strukturu.

K těmto závěrům Schmidbauer došel už v 70. letech. Píše, jak byl překvapen, že lékaři sami nežijí zdravě, že učitelé se neradi podřizují výchovnému působení, že terapeuti odmítají mluvit o svých pocitech.  Tito specialisté ovšem od druhých lidí očekávají opačný přístup. Mnozí pomocníci pociťují zklamání a cítí se nepochopení. OBĚTUJÍ SE  - a pořád to není dost dobré. Projevuje se u nich syndrom pomocníka. Sami nevědí, že je k zvolené profesi přivedl nevědomý obranný mechanismus a emocionální konflikty.  Stali se pomocníky proto, že si sami nechtějí nechat pomoci, a přenášejí tak závislost na své klienty. Autor říká doslova, že POMÁHÁNÍ JE VÝSLEDEK NEVĚDOMÉ OBRANY, protože člověk se syndromem pomocníka se VYHÝBÁ JINÝM PODOBÁM PROŽÍVÁNÍ.  Nutkavě si svět zužuje na pouhé pomáhání. Jiný smysl existence nevidí, bojí se hledání. Nedokáže být spontánní. V zaměstnání po čase vyčerpá své emocionální rezervy, ztratí schopnost vciťování a sám potřebuje pomoc.

(Schmidbauer oceňuje Freudův přínos v tom, že poukázal na nutnost zabývat se dějinami osobnosti. Vyprávět o sobě. Trauma je zlé, ale je nezbytné. Podřídit se společenským normám je málo – dobro není jen dobrem, zlo není jen zlem – to vědí umělci.)

Syndrom pomocníka má pět složek:

1. Odmítnuté dítě

2. Identifikace s nadjá

3. Narcistická nenasytnost

4. Uhýbání před vzájemností

5. Nepřímá agrese

Psychoanalytická psychologie vychází z toho, že struktura osobnosti odpovídá organizaci obran. S její pomocí můžeme najít realistickou cestu mezi pudovými přáními, příkazy nadjá a realitou. Pomocníci jsou vedeni k tomu, aby byli k dispozici druhým za všech okolností. Nerozlišují mezi profesním přístupem a nutností vycházet vstříc také vlastním, soukromým potřebám. Nerozumí pak tomu, že je nikdo pořádně neocení.  Žijí s pocitem křivdy. Já každému pomáhám, a když potřebuji, mně nepomůže nikdo. (Kamarádka, která jako klientka strávila dlouhý čas na psychiatrii, vyprávěla, že její lékař s ní pokaždé dlouze mluvil o vlastních potížích.  Asi zvolil správnou cestu…)

Pomocník vítá u druhých přiznání slabosti a bezmocnosti. Cítí se být pánem. Cítí se být platný a silný. Svěřenec je na něj odkázaný. Schmidbauer říká, že asymetričnost této situace se stává pro pomocníka – ve skutečnosti vnitřně bezmocného jako dítě – drogou. Z této situace čerpá zážitek úspěchu, sebepotvrzení. Podle autora se např. už sama volba lékařského povolání vyznačuje potřebou obrany. Mezi pomáhajícími profesemi je nadprůměrně velký počet lidí závislých na alkoholu (zvlášť mezi lékaři) a na drogách. Psychologové e čím dál častěji utíkají k ezoterice.

Pomocníci lpějí na roli autority a na vnější fasádě.  Uvnitř sebe schovávají zanedbané dítě. Jejich potřeby náklonnosti a sdílení citů nejsou uspokojovány. Bezmocný pomocník (se syndromem) se vyznačuje přehnaným pracovním nasazením. KOMPENZUJE POCIT PRÁZDNOTY A BEZCENNOSTI. Odtud vysvětlení skutečnosti, proč se v chudších zemích lidé cítí mnohem šťastnější. Jsou vstřícnější, otevřenější.  Už v dětství jsou vtaženi do EMOCIONÁLNÍ KOMUNIKACE. Nenesou v sobě traumata vedoucí k pozdějším úzkostem a depresím. Jejich život neřídí strach, že ztratí své jistoty. (Blaze tomu, kdo nic nemá, je psáno v bibli…) My máme ve zvyku popírat sami sebe, stydět se za city. Musíme být přece slušní, korektní, projev citu chápeme jako projev primitivismu. A kdo uvěří, že je správným psychologem ten, který přizná, že má také své potíže? Střet mezi profesním postojem a nutností řešit vlastní lidskou situaci je téma na dlouhé rozbory.

Tolik některé z autorových myšlenek.

Jsou to staré věci. Konfrontace osobního žebříčku hodnot a hodnot požadovaných společností.  Dnes se jim říká priority. (Jakkoli priorita může být jen jedna…) Za socialismu byl v posudcích nejlépe hodnocen ten, kdo dával přednost „práci pro společnost“ před rodinou.  Proto se v praxi uplatňovalo nařízení brát zvláštní ohled na problémy dětí z „nepodnětného prostředí“ a na děti, jejichž rodiče se veřejně angažují -  protože se v rámci plnění důležitějších (!) úkolů dětem nemohou věnovat.

Znáte určitě WORKOHOLIKY, kteří ve skutečnosti nejsou prostě pilní (rozuměj: nejsou pilnější než ostatní), ale práce je pro ně DROGOU – protože utíkají před tím, čeho se bojí. Co stojí mnohem víc úsilí. Úsilí vyjít ze sebe a hledat. Konfrontovat se denně s reálným životem.  Bojí se smutku, bojí se konfliktů, bojí se volného času.  Nechtějí riskovat, že někde nebudou stoprocentní. Neúspěch neunesou. Ředitelka, která denně setrvává na pracovišti do noci, chodí na pracoviště v sobotu, v neděli, o svátcích… Mluvívá ráda o tom, co všechno pro svou instituci dělá.  Ovšem - kdo zná její osobní situaci, ví, že než být doma s jejím neuvěřitelným manželem, je lepší volit třeba tuto formu pomalé sebevraždy…

Schmidbauer dokonce vyvozuje, že působení workoholiků vede jednoznačně ke zhoršení životního prostředí, růstu nepokojů… Má na mysli hromadění kapitálu, touhu po bezbřehém (a zbytečném) zisku atd. A pokračuje upozorněním, abychom si nepletli působení pomocníků se syndromem a jejich případnou naprostou rezignaci na osobní – i intimní – život s prací těch, které vede k nezištnému sebeobětování jejich náboženská víra. Ti pociťují svou oběť jako povznesení do vyšších, duchovních sfér. Bez religiózního zdůvodnění je ovšem pouhý profesní úspěch pro život málo.

Autor publikace se zabývá také „pomocníky, kteří štěpí“. Oddělují své profesní působení od soukromého života do té míry, že se doma chovají způsobem, jemuž by jejich klienti sotva uvěřili. Obdivovaný, laskavý lékař se doma mění v despotického hulváta apod. Pro klienty je ideální postavou (v práci realizuje svou představu o krásném světě, nepřetržitě se kontroluje, ovládá emoce), doma dá průchod své vnitřní podobě nezralého, potlačovaného dítěte. Dá průchod regresivním potřebám. Jinou podobou pomocníka je PERFEKCIONISTA. Ten svou touhu po dokonalosti při výkonu profese přenáší i do emocionální, vztahové sféry. Klade na ni stejné požadavky. Používá výkonnostní měřítka i na projevy vřelosti, intimity. Musí narazit… Právě těmto lidem se stává, že nezpracují rozchod a marně se pokoušejí navázat nový vztah. Nenaplněné touhy ale blokují nové možnosti. A tak se nezřídka pokoušejí znovu a znovu nějakým způsobem vrátit ke vztahu dřívějšímu.

Autor říká, že jsme si zvykli vnímat svůj život jako individuální výkon. Proto v párovém vztahu zažíváme pocity trpkého rozčarování nebo volíme vnitřní útěk. Jsme k partnerovi nemilosrdně kritičtí.  Byli jsme vychováni k přizpůsobování, ne k milování, tedy k emocionální náklonnosti a k přijetí druhého takovým, jakým je. Ovládáme kritiku, neovládáme lásku. Uspořádat rodinný život pociťujeme jako příliš obtížný úkol. Industriální společnost produkuje odborníky, kteří tento stav sice řeší, ale nevyřeší, nicméně – nesou odpovědnost…

Z kapitoly o mobbingu vybírám autorovy závěry o úloze HUMORU. Jím se Schmidbauer zabývá v souvislosti se zpracováním urážek. Podle něj je humor tím nejlepším, co máme k dispozici, už proto, že vzkvétá v neřešitelných situacích.  Jakkoli není sám o sobě řešením. Humor je nalézání dobra ve zlu. Brání agresivním urážkám. Chrání nás před pádem do deprese. Zatímco IRONIE brání idealizaci, a předjímá tak možný pád z výšek. Humor je světelný klíček v temnotách. Ironie je klíček temnoty ve světle. A tato směs nás brání před perfekcionismem! Lépe pak chápeme, že zlo přináší něco dobrého… Ironie i humor nám nedovolí primitivně reagovat na urážky. Rozhodně nejsou všelékem, ale jsou TVŮRČÍM postojem k vypořádání se s urážkou. Ironie a sebeironie vyzbrojí člověka k přijetí pádu vznešených ideálů. Goethův Faust žije právě z toho, že mu MEFISTOFELES poskytuje ironii, humor a sarkasmus. A tak i ďábel něco podstatného pochopí…

Dodatek předjímající broušení kočičích drápků a kocouří práskání vousisky. Tento článek je informací o knize a subjektivním výběrem toho, co se k danému tématu autorce článku jeví jako důležité. Není kritikou vyčerpávající práce pečujících pracovnic a pracovníků. Tato kniha zpracovává zkušenosti, které nás nejspíš teprve čekají. Totiž to, že ti „pomocníci“ na Západě, kteří nenavštěvují psychoterapie, jsou výjimkou…

Podle autora: Ve společnosti určované konkurencí nemá spontánní, nekontrolovaná pomoc šanci přetrvat. Smysl výkonnostní společnosti spočívá v tom, že je třeba předehnat druhé, abychom sami nezahynuli. To znamená, že v zásadě není místa pro sblížení, vřelost a lásku ve smyslu praktických společenských hodnot. (str. 135)

Zdroj: Schmidbauer, Wolfgang: Syndrom pomocníka (Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích), Portál, Praha 2008

18.02.2014, 00:00:12   Publikoval Luciferkomentářů: 20