Zdá se, že se můj nový rituál přece jenom zakořenil, takže po nulovém testu přichází jednička. Přichází v době, kdy se na nás valí tropické klima, takže není vyloučeno, že to občas může vypadat, jako bych mluvil, či spíše psal z tropické cesty, oblažen úžehem nebo úpalem, anebo obojím v jednom balení, doplněném o nadměrnou dávku resveratrolu.
Lucifer
Započnu takovou téměř filosofickou úvahou, kterou jsem nedávno sepisoval při jednom z již zcela nepravidelných pozdně večerních posezení v kavárně Satori. Sepisoval, ale nedopsal, takže je to vlastně takový nedodělek, úlomek, střepina, střípek. Pak jsem na ten nedodělaný spisek okamžitě zapomněl, ale včera se mi z knížky o digitální demenci vysypal papírek s oním textem, jenž končí v polovině věty. Marně jsem přemýšlel, kam jsem chtěl tuto téměř filosoficky pojatou úvahu dotlačit, ale k ničemu jsem nedospěl. Pokud něco rozjedete, tak to dokončete, dokud je to rozjeté. Do vlaku odstaveného na slepé koleji nemá smysl nastupovat. Není vyloučeno, že se k tématu nakousnutému v tomto tužkou psaném satori nedodělku ještě vrátím. Zde je bez učesání a jakýchkoli jiných úprav:
Křesťanství mělo původně velice mírumilovný charakter. Vůdčí postavou byl a vlastně stále ještě tu a tam je Ježíš Kristus. Ať už ta postava byla více či méně reálná, anebo kompletně vybájená, dnes bychom řekli virtuální, její vliv je tak či onak nezpochybnitelný. Ježíš Kristus byl ve své podstatě naprosto mírumilovný a žádné křesťanství nezakládal, ani nešířil, byl pouze jakýmsi osvíceným věrozvěstem, který mimo jiné kritizoval ideologické praktiky židovských kněží, mocichtivých a na víře parazitujících farizejů, za což byl s manipulativním využitím římského prefekta Piláta Pontského ukřižován. Jeho myšlenky, rozptýlené mezi jeho následovníky a učedlníky, zaujaly jakéhosi Saula, jenž k tomu zpočátku pociťoval velký odpor, až tak, že se jich ujal a vzhledem ke svým skvělým šiřitelským schopnostem začal sít první kvalitní zrno křesťanství.
Prvotně bylo křesťanství taktéž velmi mírumilovné, jenže když se tato sektářská odnož židovského náboženství rozvinula až tak, že započala mít nezanedbatelnou sílu, chopili se toho parazitičtí manipulanti a vybudovali církev, která získávala čím dál tím větší moc nad čím dál tím většími křesťanskými zástupy…
Každá byť sebemírumilovnější myšlenka, která zaujme dostatečný počet lidí, dříve či později přiláká touto myšlenkou naprosto netknuté parazitní manipulanty, kteří vycítí, že by tyto věřící davy mohli ke svému ryze ziskuchtivému prospěchu ovládat. Podobně jako u křesťanství tento proces probíhal v případě vcelku jednoduché, až skoro naivní představy o komunismu. Třeba takový Josip Visarijonovič Džugašvili byl parazitním krutovládnými sklony obohaceným manipulantem, jenž s onou myšlenkou neměl ani náhodou nic společného. Stejně tak jeho následovníci v podobě bolševických a podobně rádoby komunistických…
V polovině výše zmíněné poslední věty se má nitka téměř filosofického rozumování přetrhla, nejspíš jsem musel vyrazit na metro. Pokud máte představu, k jakému smysluplnému závěru lze tento nedodělaný elaborát dorazit, osmělte se, neváhejte, na množství parazitních nepřátel nehleďte a se svým přínosem se tady bez jakéhokoliv nebezpečí újmy na duševním zdraví nasáčkujte.
Po tomto velmi dlouhém úvodu už jen pár stručných víkendových střípků:
Někdy tento týden jsem v zájmu své téměř pravidelné výpravy do jisté instituce vyrazil ze své ubikace směrem k nejbližší stanici metra. Hned za dveřmi domu, v němž sídlí má ubikace, jsem spatřil, jak se ke mně po chodníku blíží kyprá paní a její zuřivý pes na volno. Pes byl zhruba středních, trochu menších rozměrů, ale zuřil velmi vydatně. Okamžitě, jak mě uviděl, vyrazil jako kamikadze a se štěkotem, za nějž by se nemusel stydět ani pes Baskervilský, začal na mě dorážet. To mě fakt dorazilo a začal jsem být velmi zlý. Mám pevné nohy, které mě vždy všude, kam jsem chtěl, donesly, a když je třeba, tak mohou kopat jako kůň. Vyrazil jsem proti tomu psovi a řekl jsem mu, že pokud se okamžitě neodklidí, tak ho nakopnu přes celou Prahu, a až dopadne někde v nějaké nedaleké vesnici, tak už své kosti nespočítá. Kyprá paní pouze kvikala na toho psa, já jsem jí za pozornost, aby se třeba tak trochu omluvila za ten hnusný vopruz, nestál ani kopějku našich adoptivních bratří od východního dubiska.
Na stanici metra jsem sestupoval se schodů na nástupiště a míjel jednu starší paní, která po těch dost příkrých schodem pajdala o holi. V jedné ruce měla něco, co už si nevzpomínám, a v druhé poměrně velkou a naditou nákupní tašku. Obešel jsem ji, ale pak mi to nedalo, takže jsem se na těch schodech otočil zpět a zeptal se ji, zda bych ji nemohl nějak pomoci. Upozornil jsem ji na to, že někde nad schody se nachází vstup do výtahu pro lidi ne zcela pohyblivé, přičemž jsem zauvažoval, že možná zrovna není funkční. Z následujícího rozhovoru jsem však pochopil, že paní je zde jen na nepravidelné návštěvě, takže to nezná. Už jsem čekal, že ji ponesu dolů pod schody, k čemuž jsem byl i přes výpady psa té dementní kypré paní dostatečně uzpůsobilý, ale paní kulhající mi řekla, že stačí, když tam dolů odnesu tašku, což jsem taky učinil. Když jsme stáli pod schody, tak až dosud dost zasmušilá paní roztála, usmála se, poděkovala mi a řekla, abych jí dal tu tašku, jelikož jí zrovna přijížděl metrový vlak. Začal jsem jí tu tašku tedy podávat, ale rukou, ve které jsem držel knížku. Paní mě velmi decentně, to aby nenarušila mé mužské ego, upozornila, že její tašku mám ve druhé ruce. Představa, že bych se chtěl ve svém metrovém vlaku začíst, a místo do knížky bych pohlédl do cizího nákupu, a ta paní při pokusu vyklopit doma svůj nákup by vyklopila popsané papírky z knížky o digitální demenci, mě docela rozesmála. A nejen to.
Vzhledem k tomu, že se mi začínají dělat před očima tropické mžitky, budu muset tento jedničkový víkendový „vopruz“ ukončit a poohlédnout se po nebližším mrazáku dostatečně zásobeném resveratrolem. V poslední době dávám přednost šedému rulandskému. Ale přece jenom ještě jeden střípek:
Na jedné konferenci jsme ve volném čase jako celá vědecká grupa z našeho oddělení naší instituce vyrazili do ulic, tuším, že to bylo někde v Turecku, abychom se poohlédli po nějakém dostatečně přínosném občerstvovacím zařízení, což se nám po náročném bloudění nakonec fakt povedlo. Usedli jsme jako jeden muž a jedna žena k jednomu stolu, a začali si prohlížet jídelní a hlavně nápojový lístek. Nastal problém, protože jsme se nemohli shodnout, co si z toho nápojového lístku vybrat. Ten problém nakonec vyřešil šéf, když prohlásil, že je mu úplně jedno, co mu k pití přinesou, hlavně aby se mu z toho motala hlava.
No a mně se už teď začíná motat nejen z resveratrolu, ale i z toho vedra (ne vědra, to možná až potom).
07.06.2014, 00:01:54 Publikoval Luciferkomentářů: 7