Neviditelný čert

„DEEP BLUE byl podle své hluboké tmavomodré barvy nazván krystalický hranol počítače, který v roce 1997 sehrál šachový zápas s velmistrem Garim Kasparovem. Hráli hru všech možností. Počítač nad šachovým velmistrem vyhrál. Jenže – není počítač dílem lidského ducha? Kdo tedy vyhrál a kdo prohrál v tomto zápase člověka s člověkem ve hře nekonečných možností? Deep Blue dostal své jméno snad náhodou, nebo přece jen ne tak zcela? I kdyby se vynořilo jméno z podvědomí těch, kteří jej tak nazvali, není to název bezdůvodný: temná modř je barvou temnoty zárodečných vod všech možností. Z jejích hlubin se vynořuje něco, co v ní zase mizí. Temná modř počítače má tedy hluboký smysl… Deep Blue není ledajakým jménem. Až pojmenováním věc teprve je, začíná být jsoucí. I tady je modř barvou nevyzpytatelného tajemství bytí, mocnosti temné, modré noci a proteovsky proměnných modrých vod, které tu byly, jako všechny možnosti bytí, ještě než byl vesmír a jeho řád stvořen. Je barvou paměti a vzpomínání rozprostírajících se do minulosti i do budoucnosti. Je barvou všeho, co bylo, je barvou všeho, co bude.“

Jan Baleka

Stella

Modrá barva to má v lidském světě opravdu těžké. Je poslední barvou, kterou si člověk v průběhu vývoje uvědomil. William Gladstone v polovině 19. století uveřejnil článek, v němž tvrdí, že starověcí Řekové byli modroslepí. V Iliadě a Odysseji tuto barvu nikde nenajdeme. Homér nebe popisuje, jen když je žluté nebo červené, moře, když je purpurové. Zdá se, že Řekové nerozlišovali mezi černou, tmavě zelenou a modrou. Úplně stejně je tomu u starých Egypťanů, Číňanů, Bretonců, Irů, Basků, Izraelitů. Neevropské národy skutečně ve svých eposech modrou neuvádějí ani ve středověku.

Alespoň se nedá najít jednoznačné rozlišení zelené a modré. Právě tak současné přírodní národy pro modrou barvu nemají označení. Přestože s Gladstonem vědci polemizovali, lingvistické studie mu dávají za pravdu. (Ale - Řekové sice nemají pro modrou jednoznačný pojem, jazykově ovšem rozlišují její odstíny. Modře zbarvený ledňáček, řecky kírilos, má název používaný pro modře zbarvené železo. Z německého Eisvogel, původně Eisenvogel, vzešlo české pojmenování ledňáčka. Václav IV. si ledňáčka zvolil za svůj rytířský znak a chápe jej také jako symbol manželské věrnosti. Ve Václavových rukopisech je modř klíčovou barvou. Stočená modrá stuha /točenice/, ve které ledňáček stojí – reliéf na Staroměstské mostecké věži - symbolizuje nerozpojitelnost. Točenice vzešla z perského zobrazení světelných paprsků jako symbolu smlouvy mezi lidmi a bohem.)

Přes nejasné slovní označení barvy jsou starověká vodní božstva zobrazována modře, nebo jsou modré aspoň jejich atributy. Poseidonova hlava je modrá, modrý je jeho trojzubec a koně. Bůh smrti, zapomnění a nevědomí, Proteus, je modrý. Modře jsou ozdobeny rohy obětních zvířat a obětní oltáře.

Vyrobit modrou barvu bylo velmi obtížné. V modrých barvivech převažují nerosty v přírodě vzácné. (Jeskynní malíři modrou neznají.) Na německém území se těžil azurit, blízký malachitu. Z Afghánistánu se dovážel lapis lazuli používaný pro zdobení nejdražších rukopisů. Často se používala barviva rostlinná. Barvu bylo možné získat z borůvek, ostružin, bezinek, chrp, fialek, ale nedostižná modř byla z indiga (viz Indigofera tinctoria). Pro Evropu bylo indigo příliš drahé, a tak se nahrazovalo borytem barvířským (viz Isatis tinctoria).

Karel I. Veliký nařídil pěstování borytu barvířského a stanovil také, aby modrou barvu měly pracovní oděvy. Odtud vedla přímá cesta přes modré pláště až k džínsům. (Mnoho měst zbohatlo pěstováním borytu barvířského, Erfurt natolik, že mohl r. 1392 založit univerzitu.) Sláva borytu pohasla, když v 16. století začalo Portugalsko dovážet indigo. Indigo převládalo až do začátku 20. století, kdy ho nahradil anil. Indigovou éru tedy ukončila výroba barev z dehtu. (Současně se objevily tuby a malíři mohli vyrazit do plenéru…) Slovo „anil“ je arabské označení pro modř i pro meditaci. Zpracování indiga bylo poměrně složité, používala se při něm i zahnívající moč. Také proto barvíři sídlili u řek, aby byli co nejdál od města (Barvířský ostrov v Praze, dnes Slovanský).

Modř jako symbol věrnosti se nachází na izraelské vlajce. V Bibli je barev velmi málo, převažují zmínky o třpytu a lesku. Ale Hospodin dal příkaz, aby Izraelité nosili na oděvu třásně a nad třásněmi purpurovou – fialovou – modrou stuhu. Modř byla vzácná a stala se výrazem oddanosti Bohu a víře. Věrnost symbolizuje i pomněnka, která se dodnes vplétá do kytic při královských svatbách ve Velké Británii.

Kladné působení je připisováno i jiným modrým květinám, např. modrému kosatci, který měl usnadňovat porod, zatímco čekanka snižovala poporodní horečku. Rozrazil (Veronica) byl považován za všelék. Naopak rulík zlomocný se používal k vyvolání potratu, i s vědomím rizika, jež ženě hrozilo. Utrhnout fialku znamenalo přivolat bouři. Tato pověra má reálný základ. Modře kvetou rostliny tam, kde je vhodné minerální složení. A toto složení přitahuje blesky. Zároveň se tvoří protiblesk ze země vzhůru. Slova Blitz a blau jsou etymologicky příbuzná. Např. Agricola (viz Vlastivědná vycházka) blesk pojmenovává „modř“. Podle modré vegetace bylo leteckým snímkováním objeveno město Makan – s měděnými doly z dob starého Egypta.

Modře kvetoucí rostliny mohly být jak lékem, tak jedem. Ty, o kterých se říkalo, že tlumí žádostivost, byly pěstovány v klášterních zahradách. Zato modré plody, jako švestky, byly považovány za afrodiziakum a v 16. století byly bezplatně podávány v nevěstincích. Protože se modrá objevila v mariánské symbolice i v dvorské poezii, ustálila se představa, že modř a láska patří k sobě (Viagra…). Modrý egyptský lotos ztotožňovaný s Nilem je také symbol přírodní plodnosti. Tmavě modré tělo má Hapi, androgynní božstvo, které zosobňuje Nil. Modrá je i Tueret - nilská bohyně živitelka, která nosí podobu hrošice. Modrý je skarabeus, modré jsou misky, do nichž se nabírala voda, jakoby z praoceánu, původce života. Do hrobů se vkládaly modré ženské sošky (v Evropě červené). Modř pro Egypťany znamenala symbol cykličnosti života, smrti, narození.

Modř je spolu s červenou nejdůležitější barvou v čarodějnictví. Kirké nosila modročerný plášť. Upalované čarodějnice často znaly přírodní jedy, proto středověké protokoly zvlášť vyjmenovávají modré pomůcky čarodějnic – stuhy, tkanice… Modř tak získávala funkci obrannou. Čekanka ochraňovala poutníky, modrý jalovec chránil před démony. Řekové odvraceli démony modrým ostěním oken a dveří, modrými okenicemi. V českých zemích se ze stejných důvodů používala šmolka. Magický význam mělo původně i oblékání chlapců do modrého a děvčátek do růžového nebo červeného.

Modř je také vyjádřením nekonečné prázdnoty a vesmírných hlubin, noci. Malíři a básníci ji považují za závan kosmického dechu. Dechu ze světa, který se nedá smyslově postihnout. Jako barva času se objevuje na pohřebních oděvech v Číně. Tento „šat dlouhověkosti“ dostávali rodiče jako výraz vděku ještě za života a nosili jej při slavnostech. V buddhistických dílech je modrá barvou soustředění a kontemplace, je pozadím Buddhových postav, je barvou prázdného prostoru. Obsahuje vše, co je ve vesmíru.

V Koránu mají modré oči všichni, kdo při posledním soudu budou zavrženi. Původně byli míněni byzantští Řekové a modrýma očima a tmavými vlasy. Setkání s modrým pohledem pro Araba znamená uhranutí (prý i pro mnoho Řeků). Ale protože modř má magickou sílu, člověka může ochránit modrý kámen, jinde modrá tečka na čele, modré tetování… V islámských zemích jsou odstíny modré spjaty s nepřáteli, s démony, s nestvůrami, se šílenci, s peklem, se strachem - satanská modř. Špatný den se nazývá modrý den, velký strach - modrý strach. Křesťané v Egyptě a Sýrii museli nosit nenáviděné odpudivé roucho - modré.

Modrá je také barvou ženského principu, principu života, jak jej ztělesňuje Měsíc působící zvedání i klesání vod. A voda je tišící, zklidňující – na rozdíl od ohně. Modrá má ochrannou funkci, podobně jako ji má modrý plášť Panny Marie. Modř jako symbol očistné vody i prapočátku všeho se odráží v umění jako symbol klína mateřského i otcovského. (V Bibli se píše o pečení obětního pečiva v podobě Luny. Později, když se Velká matka změnila v Marii, začaly se péci měsíční srpky - rohlíky jako připomínka vítězství nad Turky a nad islámem.)

Barvy jsou vázány i na světové strany. Severní vody a území bývaly pojmenovány Bílé (Bílý Bug, Bílé moře, Bílá Rus, Bílí Srbové), ale na jihu byl např. Červený Mohan, Černé moře… Zlatá horda přišla od východu, a proto se po dobytí význačných území přejmenovala na Modrou hordu – získala na důležitosti. (Východního původu je zvyk klást pod nohy panovníka modré roucho – dnes červený koberec.)

Modrá barva je příznačná pro středověký mariánský kult. Ať už jde o Mariin ochranitelský plášť, o sochy, iluminace, obrazy, skla. Je symbolem neposkvrněného početí, nebes, Ducha. Stříbrná a zlatá lilie zobrazovaná na modrém podkladu je ve skutečnosti stylizovaný strom života a připomínka panovníkovy božské moci. (Také liliový vzor modrých tapet Masarykova Modrého salonku…)

Umění od 18. století pracuje s modrou barvou jako se symbolem nitra, tajemství, ideálu, věčné touhy - Novalisův preromantický modrý květ - zatímco pro Goetha je modrá barvou energie a zároveň „dráždivým nic“. Zajímavou synestezii najdeme u prokletých básníků – Rimbaudovy Samohlásky – mluvíme o barevných hláskách, v hudbě o barevných tónech, přímo o modré hudbě. Ale také Newton spojil barevnou a hudební stupnici. Z modré melancholie afrických mýtů a legend přejala anglosaská hudební tradice vliv „blue devil“ a „blue feeling“ - blues, výraz bolestného, bezvýchodného pocitu. (Podobný pocit u Duke Ellingtona: Mood Indigo (viz úplně na konci), Modrý klavír Elsy Lasker-Schüllerové, Modrá kytara Juana Grise…) Jean Cocteau miloval tanečníka Sergeje Ďagileva a vytvořil balet Modrý bůh. Modrá láska v některých zemích označuje buď homosexualitu (Rusko – i s oslovením „golubčik“), nebo pornografii. Modré punčochy byla společnost emancipovaných žen sdružená kolem Lady Elisabeth Montagu v polovině 18. století. Posměšný název vznikl podle tapet v salonu i podle punčoch jednoho z účastníků schůzek. (Tento salon vznikl podle francouzského „Modrého salónu“ markýzy de Rambouillet z r. 1617.)

Modré džíny se rozšířily až v 50. letech 20. století. Předtím se jim říkalo geanes nebo overalls. Původně se jejich osnova osmkrát barvila indigem. Protože útek se nebarvil a modrá z osnovy se stírala, vznikl dojem opranosti. Modrá plachtovina se dovážela z Nimes, proto také název denim. Krejčí a společník Leviho Strausse Jacob W. Davis šil tyto pracovní kalhoty oranžovou nití. Od 20. let jsou označeny Levi´s. V polovině století se staly protestním oblečením severoamerické bohémy a beat generation. Je zajímavé, že byly také přijímány jako oblečení homosexuálů, odtud Blue Jeans Day na univerzitě v Berkeley, od 1974 den solidarity s homosexuály.

V současnosti se modrá stala barvou mírového hnutí. Najdeme ji na znaku OSN, na barvě přileb jejích vojáků. Modrá je vlajka EU. Byla a je také barvou těch hnutí a stran, které chtějí zdůraznit sepětí s proletáři, s modrým pracovním oděvem. Ať jde o fašistické organizace, o ČSM, nebo pionýrské šátky v NDR. Šlechta měla „modrou krev“ - přes bílou pleť prosvítaly modré žilky… Ale „modří“ se v Rusku říká členům tajné policie. Modré pondělí má svůj původ mezi barvíři. V pondělí měli nejméně práce. Pouze rozvěšovali sukno obarvené v indigu, aby uschlo.

No, a přát si modré z nebe? Jistě. V každém případě se ho bojí Lucifer ze všeho nejvíc!

(P. S. Velmi zajímavé informace nabízí stránka emulgatory.cz na téma Patentní modř a Brilantní modř.)

Zdroj: Baleka, Jan: Modř, barva mezi barvami, Academia, Praha 1999

30.06.2014, 00:01:00   Publikoval Luciferkomentářů: 21