Neviditelný čert

Oné odosobněnosti a dokonalému odlidštění lékařské vědy, jak bylo popsáno ve druhé polovině první části, se široké masy skutečného lidu odjakživa bránily sice nevědomky, ale přece v jakési předtuše. Stejně tak jako před tisíciletími vzhlíží dnes primitivní, dosud nedostatečně „vzdělaný“ člověk k nemoci v bázni jako k něčemu nadpřirozenému, stále ještě proti ní staví duševní akt naděje, obav, modlení a příslibů, stále ještě je jeho první asociační myšlenkou bůh, nikoliv infekce nebo zvápenatění cév. Žádná učebnice, žádný učitel jej nikdy nebude moci přesvědčit, že nemoc vzniká „přirozenou cestou“, tedy zcela nesmyslně a nezaviněně; a proto předem nedůvěřuje žádné praxi, která slibuje, že nemoc odstraní střízlivou, technickou, chladnou – to znamená bezduchou – cestou. 

Lucifer

Odmítá-li lid akademicky vyškoleného lékaře, vyvěrá jeho chování z hlubiny přání – z dědičného davového instinktu – po univerzální jednotě „přírodního lékaře“, spřízněného se zvířaty i s rostlinami, znalého tajemství, který se stal lékařskou autoritou ze své vlastní přirozené podstaty, ne tím, že složil státní zkoušky; lid chce stále ještě místo odborníka, který má o nemocech znalosti, „medicinmana“, který má nad nemocemi „moc“. Baba kořenářka, pastevec, zaříkávač a hypnotizér právě proto, že vykonávají svoje léčebné poslání ne jako vědu, nýbrž jako umění a navíc jako zakázané, černé umění, vyvolávají hlubší důvěru vesničanů než řádně vystudovaný obvodní lékař pod penzí. Čím víc vniká do lékařství technika, rozum, lokalizace, tím prudčeji se brání instinkt širokých lidových mas.

Věda cítí tento vzdor již dlouho a bojuje proti němu, leč marně. Akademické vědě však nevyrostli její opravdu nebezpeční protivníci v selských světnicích a cikánských táborech, nýbrž v jejích vlastních řadách. Tak jako Francouzská revoluce i každá další si nevybírala své vůdce z lidu, ale byli to vlastně šlechtici, kteří se bouřili proti nadvládě šlechty a otřásali jí, tak i ve velkém povstání proti přehnané specializaci školské medicíny byli nejrozhodnějšími mluvčími vždy jedinci mezi nezávislými lékaři.

První, kdo bojuje proti odlidštění, proti odhalení tajemství uzdravení, je Paracelsus. Řemdihem své selské neomalenosti napadá „doctores“ a obviňuje jejich papírové knižní vědomosti, že chtějí mikrokosmos v člověku rozložit a zase sestavit jako umný hodinový strojek. Potírá povýšenost a dogmatickou autoritárnost vědy, která prý ztratila veškerou souvislost se vznešenou magií „natura naturans“, která netuší ani nevzývá elementární síly a necítí proudění, jež prýští z duše jedince stejně jako z duše světa. A jakkoli dnes jeho vlastní recepty vzbuzují pochyby, duchovní vliv tohoto muže sílí dál pod povrchem doby a počátkem devatenáctého století pak proráží na povrch v takzvané „romantické“ medicíně, která směřuje jako odvětví filosoficko-básnického hnutí opět k sjednocení tělesna a duševna na vyšší úrovni.

V bezpodmínečné víře ve všeobecně oduševňující vliv přírody obhajuje přesvědčení, že příroda sama je nejmoudřejším lékařem a že potřebuje člověka nejvýš jako pomocníka. Tak jako krev si dokáže – bez chemických pouček – vytvořit antitoxiny proti každému jedu, tak organismus, sám se udržující a sám se proměňující, dovede se většinou zcela sám vyrovnat se svou nemocí. Proto se musí stát hlavním smyslem veškeré lidské medicíny, aby běh přírody svévolně nekřížila, nýbrž aby v případě nemoci vždy posilovala v nitru dřímající vůli uzdravit se. Tato snaha však může působit často stejně důrazně prostřednictvím ducha, duše, náboženství jako za pomoci hrubé aparatury nebo prostředků chemických; k vlastnímu působení dochází ve skutečnosti přece výhradně zevnitř, nikdy zvenčí. Romantická medicína prvně opět chápe nemoc, organismus a problém uzdravení jako jednotu.

V devatenáctém století vyrůstá z této pradávné myšlenky o vlastním odporu organismu proti nemoci celá řada systémů. Mesmer zakládá svou magnetickou nauku na „vůli ke zdraví“ v člověku, Křesťanská věda zase na tvořivé síle víry ve vlastní poznání, a tak jako tito mistři léčby používají vnitřních přírodních sil, tak zase jiní uznávají vnější síly přírody: homeopati látky jednotné, s ničím nesmíšené, jiní učitelé přírodní léčby živly regenerující, vodu, slunce a vzduch. Všichni se však jednotně zříkají léčiv chemických, všech přístrojů a tím i rozhodujících vymožeností novodobé vědy. Zatímco ve vědecké medicíně je nemocný „léčen“ jako objekt, požaduje duševní léčebná kúra na nemocném, aby se především sám duševně na ní podílel, aby rozvíjel jako subjekt, jako nositel a hlavní uskutečňovatel kúry nejvyšší možnou aktivitu, namířenou proti nemoci. V této výzvě, aby se nemocný sám duševně vzchopil, aby soustředil svou vůli a napřel jednotu své bytosti proti jednotě nemoci, tkví skutečný a jediný lék všech psychických kúr a pomocný zásah jejich mistrů se většinou omezuje jen na pronesené slovo.

Kdo však ví, jaké zázraky je schopen způsobit logos, tvůrčí slovo, tento kouzelný záchvěv rtů v prázdnu, který již nesčetné světy vybudoval a nesčetné zničil, toho nepřekvapí, že i v umění léčebném jako ve všech ostatních oblastech byly nesčetněkrát uskutečněny opravdové zázraky pouhým slovem, že pouhou domluvou a pohledem, těmito projevy poselství ducha od osobnosti k osobnosti, bylo často možno v orgánech zcela zničených ještě jednou obnovit zdraví. Taková neobyčejně podivuhodná uzdravení nejsou zázrakem ani jedinečností, nýbrž jasně zrcadlí dosud nám utajený zákon hlubších souvislostí mezi tělem a duší, které snad budoucí doba prozkoumá jasněji; pro naši dobu je dost na tom, že již nadále nepopírá možnost léčení ryze duševní cestou a přiznává s jistými rozpaky úctu jevům, jež dosud nelze čistě vědecky vysvětlit.

Zřetelně lze u nejmoudřejších a nejhumánnějších osobností mezi lékaři rozpoznat jistý stesk po starém univerzalismu, touhu vrátit se od patologie výlučně lokální k terapii konstituční, k vědění nejen o jednotlivých nemocech, které člověka přepadají, ale o celé osobnosti, kterou jedinec představuje. Nové vědy – nauka o typech, fyziognomika, nauka o dědičnosti, psychoanalýza, individuální psychologie – se snaží opět posunout so popředí právě to, co není druhovým znakem každého člověka, tu jedinečnou jednotu každé osobnosti, a výsledky mimoakademického učení o duši, jevy sugesce, autosugesce, poznatky Freuda a dalších zaměstnávají pozornost každého uvažujícího lékaře stále silněji. Proudy organické a duševní léčebné metody, po staletí odloučeny, počínají se opět sbližovat, neboť každý vývoj se zákonitě vždy na vyšším stupni navrací – vzpomeňme na Goethův obraz spirály! – zpět ke svému východisku.

Zdroj: Stefan Zweig, Léčení duchem

01.07.2014, 00:01:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9