Když to píšu, je stále ještě pondělí, až se to na NČ objeví, bude úterý, ale to mi vůbec nevadí, abych si zde nezavzpomínal na poslední neděli, která byla vlastně včera, když to píšu, a předevčírem, když to budete číst. Pokud si myslíte, že tahle úvodní slovní rozcvička je následkem vedra, až tak moc daleko od pravdy nejste, ale že byste byli až tak moc blízko, to se taky nedá říci. Vedro však bylo i v neděli, na obloze navíc čisto, a já jsem ve své poslední víkendovině prohlásil, že svoji Matičku železobetonovou, skleněnou a různě jinak vypolstrovanou celu mou jedinou proroctvím kněžny Libuše mi danou… možná opustím, abych se vydal za vábením svého každoletního hlasu. A jak to dopadlo? Nuže vizte, vězte a… – a hlavně solte.
Lucifer
Sliby, chyby. Měl jsem v úmyslu první letní výpravu nasměrovat do své oblíbené Nové Rabyně, jež se nachází na břehu Slapské přehrady, do níž jsem chtěl po delším čase své tělo a duši alespoň na chvíli vnořit. Sobotní předpověď počasí působila poněkud nejistým dojmem, a než abych se nechal smáčet dřív, než tak dobrovolně učiním v přehradní nádrži, odložil jsem ten úkon na neděli. Jenže mé tělo vykazovalo chabé stránky sportovního ducha a samotný duch vykazoval takovou nervozitu, že se ze spánku, do něhož se odebral v zájmu načerpání sil s jistým předstihem, neustále budil, a když se už konečně probudil načisto, bylo poledne. Venku bylo krásně, obloha modrá, a moje tělo i duše na plech. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede, že můj první letní výletní pokus uskutečněný pouhým násilím nemůže skončit než trapným debaklem.
Pochopil jsem, že svou životosprávu musím velmi ordinérně upravit, abych něčeho takového s lehkostí a romantickým nadhledem byl ještě schopen. Uznávám, že v prvních chvílích se mi hlavou začaly motat naprosto šílené myšlenky, ale kupříkladu puzení začít se živit kořínky jsem naštěstí ještě před jeho rozmachem zapudil. Začal jsem se orientovat na krmení zeleninou, ovocem a sushi či sashimi. Především sushi mi začalo hrát v hlavě všemi barvami, a tak jsem vyrazil ven tento klasický produkt japonské kuchyně vyhledat.
Svůj oblíbený sushi bar (viz Bokomaru v Sushi baru) jsem byl nucen vynechat, protože mě tam při jeho poslední návštěvě jedna asijská servírka dožrala až téměř k nepříčetnosti. Vešel jsem jako obvykle do kuřácké části, kde z šestnácti stolků byly obsazeny jenom dva. Rozsazení těch dvou dvojic bylo takové, že jsem se rozhodl zakotvit u jednoho ze dvou kulatých, větších a prázdných stolů ve výklencích, aby mě ty dvě dvojice nerušily v asijském rozjímání. Měl jsem v úmyslu tam setrvat asi tak hodinku, sníst jeden sushi set, vypít dvě sklenky vína a něco rozjímavého si tužkou zaznamenat na papírek. Už asi čtyři roky jsem to tak dělal a s jednou asijskou servírkou jsem navázal velmi přátelský vztah, přičemž ty ostatní mě už velmi dobře znaly, takže jsem byl vlastně takovým štamgastem tohoto od mé ubikace pár desítek metrů vzdáleného sushi baru. Objevila se však nová a lampasáckým způsobem se mě zeptala, jestli čekám ještě nějakou společnost. Řekl jsem, že ne, na což mě lampasácky vypoklonkovala k nějakému méně společenskému stolečku. Na což jsem jí řekl, že jí na to mohu hodit tak akorát bobek, že si to prostě může strčit někam, a odkráčel jsem středem taky někam. Kdyby se tam náhodou (v daném čase to bylo s pravděpodobností asi jedno procento) náhle ještě před mým odchodem objevily dva početné společenské útvary, které by zatoužily obsadit oba výklenky, nebyl by pro mě problém, je tam pustit a přemístit se jinam. Jenže asijská lampasačka na to měla poněkud jiný názor. – Konec historické vsuvky.
Marně jsem bloudil po svém rajónu NB, ale nic tak zajímavého s obsahem sushi se mi najít nepodařilo, a tak jsem zamířil dál směrem do Lužin. Prošel jsem dolním výběžkem našeho Centrálního parku obepínajícího Prokopský potok a po nedlouhém chodeckém výkonu jsem se ocitl u stanice metra, jež se nazývá, jak jinak, Lužiny. Už jsem tam pár měsíců nebyl, a tak mě zaujalo, že se tamním konečně podařilo přebudovat nákupní centrum postavené ještě za drahných časů dnes již tak často láskyplně vzpomínaného totalitního režimu. Stavba nebyla až tak odporná, jak už to v oněch časech bylo zvykem, a docela jsem si na ni zvykl. Dělila se zhruba na dvě paralelní části, tu a tam překlenuté pěšími lavičkami, a v horní části atria se skvěly dvě sochy od Olbrama Zoubka, představující dva vysoké, protáhlé, pohublé a naprosto obnažené chlapy.
Po dokončení je tato stavba kompletně i s atriem uzavřená v jakési krychli jen s několika málo okny a nad vstupní branou u metra Lužiny se skví nápis Lužiny – Obchodní centrum Lužiny. Má to tři podlaží. V prvním, přízemním, bylo docela živo. Hlavně asi proto, že se tam nachází supermarket Billa. Ve druhém podlaží už tak živo nebylo a ve třetím jenom sem tam nějaká zbloudilá postava. Některé obchody, včetně knihovny, ještě nefungují. Nejdříve jsem však zamířil na opačný konec, abych viděl, kam zmizelo to atrium a samozřejmě ony Olbramovy sochy. Dorazil jsem až k opačné vstupní bráně a za ní jsem uviděl školu, čili jsem byl úplně na konci, atrium i se sochami nikde. Jenže jsem to vzal příliš uspěchaně, Při návratu zpět do centra jsem je konečně nalezl. Jsou tam u jednoho schodiště.
Na třetím podlaží, kde bylo téměř pusto, jsem narazil dna dvě pultovní restaurace, jak už to bývá v těchto OC zvykem. Jedna z nich byla asijská a nabízela kromě jiného i sushi. Celkem se tam nalézaly pouze dvě zákaznice, a to ještě ne u onoho „sushi baru“. Vybral jsem si jeden sushi set se čtyřmi kousky plus malým kopečkem wasabi, několika malými plátky syrového lososa a kelímkem s tou hnědou omáčkou. Servírka byla velice milá, zavolala něco jako kuchaře, který celý ten set přede mnou sestavil. Když mi to dílko servírka podávala, napočítal jsem tam šest sushi válečků a hodná asijská servírka mi k tomu hned řekla, že ty dva navíc jsou pozorností jejich podniku. Dal jsem si k tomu menší colu a sakumprásk jsem platil zhruba stovku. Jak jsem ty kousky zobal japonskými hůlčičkami, tak jsem se rozhlížel a docela se mi zželelo některých místních obchodníků, především pak těch roztomilých asijských v „sushi baru“. Konkurence je obrovská. Dvě zastávky metrem je nabitá Galerie Butovice a tři zastávky metrem na opačnou stranu rozsáhlý nákupní areál ve Zličíně.
Jak jsem tak koukal kolem sebe a baštil velmi chutné sushi, zahlédl jsem naproti na tomto podlaží jeden z mála zde otevřených obchůdků. Zaujalo mě to, a tak když jsem dobaštil, vydal jsem se tím směrem na průzkum. Nad obchůdkem, který ve skutečnosti obchůdkem ani tak nebyl, se skvěl nápis Sůl nad zlato. „I to mě podržte, to má být jako pohádka?“ řekl jsem si. Nebyla, anebo vlastně tak trochu asi jo. Jednalo se totiž o solnou jeskyni.
Zapředl jsem hovor se solnou uvaděčkou, jenž se odebíral nejrůznějšími směry, ovšem ten hlavní spočíval v tom, že jsem jí řekl, že bych se zde někdy mohl objevit jako zákazník (dnes už na to nemám síly), jelikož tu solnou terapii považuji za velmi dobrou, užitečnou a tělesně i duševně vzpružující. (Na toto téma se zde kdysi diskutovalo pod Statická elektřina – vodní toky – sakrální stavby.) Jeden z těch směrů našeho hovoru byl také v tom, že obchůdky v OC Lužiny mají vůkol silnou konkurenci, nicméně solná jeskyně se ani tam, ani naproti nevyskytuje, takže by mohli uspět i přesto, že zde momentálně je velmi chabý zákaznický provoz. Řekl jsem jí, že správný obchodník, který začíná na novém a dosud nepopsaném místě, musí vyčkat, dokud si k němu jeho mravenci nevyšlapou cestičku, i kdyby měl dočasně jít do mínusu.
Zažil jsem to už dvakrát. Jednou na stanici metra Ládví, kde kromě hlavního výstupu je ještě jeden vedlejší, k němuž zpočátku nebyla mravenci cestička vyšlapána. V chodbičce k němu se brzy objevila Večerka, která měla velkou šanci uspět, protože v té době byl nejblíže pouze jeden supermarket, který zavíral kolem deváté večer. Majitel večerky však nebyl dostatečně trpělivý, nejdříve omezil otevírací dobu na pracovní dny od devíti do šesti (Považte, že to byla Večerka!), no a potom to zabalil. Krátce potom, co to zabalil, si tam mravenci vyšlapali cestičku a místo Večerky jsou tam jiné hojně navštěvované obchůdky. Podobně se to odehrávalo v Galerii Butovice na druhém podlaží, které vyhnívalo v důsledku přítomnosti jakési herny (Prádelny špinavých peněz?), jež obsadila skoro polovinu toho podlaží, takže ostatní obchodníci postupně vymizeli a začalo tam být skoro pusto. Nacházela se tam moje oblíbená pizzerie Dolce vita a o víkendu jsem tam posedával téměř sám. Na tenhle problém jsem upozornil jednu servírku, nebrala to však vážně a Dolce vita to zabalila těsně předtím, než bylo horní podlaží v důsledku vypuzení či vymezení oné herny opět oživeno. Místo Dolce vita je tam teď čínská restaurace a celé podlaží je plné žovota. – Konec druhé historické vsuvky.
Co se dělo v další části mého nedělního putování blízkým okolím mé ubikace, to už vám radši nepovím, jelikož nic tak příjemně zajímavého se již neudálo, spíš naopak. No, alespoň něco. Když jsem se vrátil do NB, tak mě napadlo, že oťukám jednu kavárnu kousek od stanice metra Hůrka. Servírka mluvila s ruským přízvukem, jedno deci vína měli za sedmdesát korun a podobný sushi set za dvě stě padesát.
V neděli nakonec zvítězila Sůl nad zlato a dva roztomilí Asiati, kteří mi z lásky ubalili dvě ruličky sushi navíc. Moje životospráva je ovšem stále ještě na bodě mrazu či vlastně vedra. Příští víkend se pokusím spustit plán B, jenž mám zatím v trezoru, takže je tajný, což znamená, že vám o něm teď neupustím ani slůvko, ani písmenko, ani ťuk.
Ťuk, ťuk… A hlavně solte!
08.07.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 6