Všední dny, tak jak jdou, za sebou po řadě… Pociťujeme jako samozřejmé, že náš životní rytmus je určen časovými cykly, z nichž den a týden jsou nejdůležitější. Asi také znáte rozespalé mžourající pondělí, rozpačité úterý, suverénní středu, rozjásaný čtvrtek – už se to blíží – blazeovaný pátek a potom žuch – sobota už je tady. No, a neděle? Takové přešlapování… Vím přesně, do kterého obchodu je lépe v pondělí ani nevstupovat, vím, že pro mou lékařku je kritickým dnem úterý a že v pátek bývá šéf naprosto nesnesitelný. Problémy a požadavky vyslechne nejdřív a také nejpozději ve středu. Rozhodnutí přijme až tu další středu, v některém z následujících týdnů… A se mnou se nebavte po ránu. Nikdy. Platí od pondělí do pondělí.
Stella
Přesto se tváříme suverénně, jako by na nás přírodní cykly nemohly. Máme svoje harmonogramy, rozpisy, rozvrhy, abychom co nejefektivněji plnili všechny ty své projekty a co nejrychleji o nich psali zprávy pro jiné, kteří zase budou vypracovávat zprávy o našich zprávách, aby mohli vypracovávat projekty…
Za pár týdnů se nám opět změní letní čas na zimní. Ne z vůle přírody, ne z vůle lidu (jak se říkává), ale zvůlí pochybené a pochybné administrativy. (Ostatně, snaha změnit přijatý a vžitý způsob měření časového cyklu byla typická pro některé diktátorské režimy.) V oblasti měření času se zprvu odrážely pozemské, měsíční a sluneční cykly, nezávisle na kultuře. Postavení sedmi planet na nebi dalo základ sedmidennímu týdnu a názvy planet se odrážejí také v názvech dnů. Těžko se na celé planetě domluvit, pokud i začátky dne bývají jiné. Den jako doba od východu do západu slunce platil pro Peršany, Egypťany a Řeky (než začátek dne přesunuli k soumraku). Římané měli za počátek dne půlnoc, židé západ slunce a v Čechách dlouho platil tzv. italský čas – den začínal půl hodiny po západu slunce. V polovině 16. století se u nás prosadil tzv. německý čas, pro nějž platí, že den začíná půlnocí. Přesná doba půlnoci je záležitost novověku…
Přírodním cyklem byl určen i počátek roku. Představovaly jej jarní svátky nebo dožínky (odtud také náš začátek školního roku). Vžilo se považovat za začátek ročního cyklu den splacení daně, 1. leden. (Deset dní po zimním slunovratu.) Týden je jednoznačně výtvorem kultury, protože počítání s několikadenními úseky se v praxi osvědčilo. Egypťané dělili rok na dvanáct měsíců. Měsíc měl tři desetidenní týdny. Každému týdnu příslušelo některé souhvězdí. Egypťané tedy vycházeli z astrologického pojetí.
Západní tradice sedmidenního týdne je pak nesporně dána kombinací astrologického přístupu s židovským sedmidenním cyklem, který vrcholil šabatem. O původu šabatu se vedou diskuse – zda nejprve znamenal novoluní (zdá se, že ano), nebo úplněk. Ovšem už Babyloňané měli výraz sabbatum jako „den klidu srdce“. V názvech dnů, např. v angličtině, nacházíme jak názvy planet (a Slunce), tak jména římských nebo vlastních bohů (němčina). Astrologický týden se rozšířil do všech světových stran ve druhém století před naším letopočtem z Alexandrie. Tradici přijalo křesťanství a také islám. U různých národů se může lišit počátek týdne, ale sedmidenní týden mají společný. Zatímco den odpočinku může být různý. Mohamed stanovil za sváteční den pátek. Kvůli mnoha náboženstvím v Jeruzalémě je prý takový výběr mezi různými cykly svátečních dnů, že je problém včas zjistit, kdy je v které instituci právě otevřeno… Sedmidenní týden nemá astronomické zdůvodnění. Kultury mimo židovskou tradici (Afrika, Asie, Amerika) měly týdny různých délek. Slovo týden leckde splývalo např. se slovem trh.
Pokud jde o kalendáře (calendae – novoluní), nejbližší nám jsou juliánský a gregoriánský. Přestože rozlišujeme různé typy kalendářů, všechny jsou založeny na zdánlivém denním pohybu Slunce. Ale některé pokusy o změnu stojí za bližší zastavení. Za Velké francouzské revoluce Konvent rozhodl, že 24. listopadu 1793 vstoupí v platnost Francouzský revoluční kalendář, který bude jedním z dokladů naprostého osvobození od křesťanství. Zároveň se tento kalendář vzdálil astrologické tradici přežívající v podobě sedmidenního týdne. Letopočet začal prvním dnem francouzské republiky – 22. 9. 1792. Každý nový kalendář přinese pořádný chaos a Francie nebyla výjimkou. Tento stav ukončil až Napoleon roku 1805. Revoluční kalendář se ještě jednou nakrátko vrátil, za Pařížské komuny.
Francouzská snaha o radikální změnu kalendáře vyplývala z potřeby zbavit stát církevního vlivu. Přitom Robespierre chtěl zavést státní náboženství s uctíváním Nejvyšší bytosti každého desátého dne décadi. Křesťanská neděle měla být úplně zapomenuta. Dvanáct ročních měsíců se totiž skládalo ze tří desetidenních úseků – décades. Dny desetidenního týdne se nazývaly se První, Druhý… Den měl deset hodin, hodina sto minut… 5 zbývajících dnů se zařadilo za poslední letní měsíc. Zatímco dodnes používáme dekadický systém měr a vah, který vytvořili právě francouzští vědci a matematici, převedení času na desetinnou soustavu se neosvědčilo. Sáhnout do něčeho, s čím žijeme od svítání do soumraku, je těžší…
Místo svátků souvisejících se světci přinesl nový kalendář pojmenování svátků, které končí na 5, podle zvířat. Dny, které končí na nulu, se nazývaly podle nástrojů, všechny další nesly názvy rostlin, minerálů, chemických prvků… Rok začínal Měsícem vinobraní (Francie!), následoval Měsíc mlh, Měsíc jinovatky atd. Rok skončil Měsícem plodů. Až Napoleon tedy znovu oficiálně zavedl sedmidenní týden s nedělí jako dnem odpočinku. Od té doby se ve Francii, stejně jako v Británii, v Americe nebo u nás používá stále gregoriánský kalendář (vytvořen v 16. století).
Gregoriánský kalendář místo juliánského vstoupil v platnost také v Rusku, a to až po 31. lednu 1918. Po tomto dni nastoupil 14. únor. Ovšem roku 1929 přišel Stalin s ideou nepřetržitého pracovního týdne. A tak se 1. října 1929 objevila nová verze kalendáře. Rok měl dvanáct měsíců po třiceti dnech, zbylých 5 dnů byly svátky: Leninův den, Dny pracujících, Průmyslové dny… Byla zrušena neděle a byl zaveden pětidenní týden. Občané měli volno podle toho, do které skupiny patřili. Stát totiž určil, že pracující se rozdělí do pěti skupin. Do žluté, růžové, červené, modré, zelené. Aby se nepřerušila práce ve výrobě, zůstávali doma vždy příslušníci jedné barvy. Nejprve byly dny výrobního týdne označovány číslem, později barvou. Tak se stalo, že se mohli společensky stýkat jen lidé stejné barvy, a každý člen rodiny odpočíval v jiný den.
Ukázalo se, že výroba neroste, a také narušený sociální život nakonec vedl k tomu, že v prosinci 1931 Stalin reformu pozastavil. Vznikl šestidenní týden… Venkované nadále žili sedmidenním, posvátným cyklem. Ten se znovu s posvěcením státu vrátil 26. června 1940, a to se společnou nedělí – voskresenijem, vzkříšením.
V normalizační době se u nás mezi lidmi označoval Měsíc přátelství se SSSR (listopad) jako třináctý měsíc. Na některých pracovištích se na konci roku vyplácely zvláštní odměny – také tzv. třináctý měsíc.
Nemáme čas? Ale všechno se jednou stihne. Dny se prodlužují. Za sto let prý o 2 milisekundy. Tak tomu přizpůsobme osobní kalendář. Než se naplní dnové naši. Vždyť nevíme dne, ani hodiny.
Zdroj: Barrow, John D.: Vesmír plný umění, Jota, Brno 2000
17.09.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 17